Pøíští rok to bude u¾ sedmdesát let, co jsem se pøeplazil pøes hranice do zemì, která ještì pøed tøemi léty byla jednou z nejbrutálnìjších hrozeb civilizaci v krvavých dìjinách lidského rodu. Za vlády pøisluhovaèù sovìtského re¾imu jsem se ve své rodné zemi zastavil jednou: bìhem Pra¾ského jara (odlétal jsem z Prahy tøi nebo ètyøi dny pøed vpádem bratrských armád) a po pádu re¾imu jsem tam byl nìkolikrát.
Zmiòuji se o tom proto, ¾e mùj kontakt s ka¾dodenní èeštinou byl omezený po skoro sedmdesát rokù a ¾e rozhovory mezi Renatou Šindeláøovou a Terezií Èerbákovou mì okouzlily ¾ivelností jejich i mé rodné øeèi. A nejen øeèi: ¾eny, které jsem doma znal (stejnì jako ¾eny kdekoliv na svìtì) nebyly zdaleka tak samostatné a nezávislé jako dnes - o man¾elovi se Terezie zmiòuje jen jednou (vypoèítává ho mezi svými poklady), ve dvaceti si uvìdomila, ¾e svùj osud si musí vytvoøit sama.
A vytváøela:
málem se stala technièkou zemìdìlského dru¾stva, pak se zabývala odìním návrháøstvím, stala se trenérkou (k tomu ji pøivedly bolesti lopatkových svalù), autorkou èlánkù a fejetonù a myslím, ¾e se chystá na román. Okouzluje mì její hra se slovy: "bolest je mrcha", "mozek" vozí na odpoèinek do hor, kde ho nechává "v tom prostoru pod nebem", " a¾ mi leze mráz po zádech, kdy¾ si uvìdomím, jakého pokladu jsem majitelkou", " drtím pevnì pùdu pod nohama."
Líbila se mi její reakce na mu¾e, který se na zastávce pøed ní postavil a øekl: "Jsi tak krásná" a odešel. Nezmohla se na slovo a zrudla.
Na televizi právì vysílají z New Yorku utkání mezi èeskou tenistkou L. Šafáøovou a americkou tenistkou Vanderweghe. Zatím co oba èeští mu¾ští hráèi skonèili jeden v prvním a druhý v druhém kole, alespoò tøi èeské hráèky mají mo¾nost skonèit mezi posledními osmi.
Nebylo by nádherné, kdyby jedna (nebo obì) ¾eny, které mne inspirovaly k napsání této odezvy, se staly hvìzdami svìtové literatury?