Modlitba øemeslníkovi
„Ó, nejsvìtìjší z øemeslníkù, dej, a» dílo své dobøe zapoènu. A» tvoje ruka ho posvìtí, a» dílo to dokonáš bez úhony mojí a své. A» v dobrém se rozejdeme a já nad dílem dokonaným mohu Tebe blahoøeèit.“ Dám na modlení.
Kdy¾ se mi daøí modlitbou Jeho svatost øemeslníka pøivolat, uctím ho dary, nakrmím ho. Vìtšinou mne hladí slovy a po¾ehná mou pøípravu na velebení chrámu našeho.
Shùry dáno mi bylo, sestoupil mi z nebes nìkolikrát. Já bláhová, slepì vìøíc v Jeho moc, byla bych ho na rukou do nebes nosila. V prùbìhu díla Jeho však ji¾ snovám v mysli pøípravy na konstrukci rakety, která ho do vesmíru vystøelí nebo ho tam døív sama vykopu.
Byl tu, ó, mocný. Stìny lo¾nice hladil, nejdøíve tøi dny, pak dnù pìt. Za sedm dní svìt, za pìt dnù lo¾nice Èerbákový. Jeho èas pøece relativní jest. Vidouc jeho dílo, které na rozích a hranách nedotèené bylo, pípla jsem prosbièku ve strachu z hnìvu bo¾ího, zda by hrana mohla hranou býti. Zaslechla jsem hlas shùry: ,,Bych si s tím musel hrát, paninko!“ Nebe se zatáhlo. Vyhladím ti fankou ksicht do dokonalosti, provìøím Tvou nesmrtelnost. V mysli se k zemìpisu navracím a o nejvzdálenìjší planetì pøemýšlím. Mù¾ete si s tím hrát, prosím?
Sestoupil mi také, kdy¾ u¾ mé hadry ze skøínì volaly. Tìsno jim bylo. A stále jest. Díval se On dotèenì, kdy¾ chtìla jsem jistotu míti, ¾e opravdu ke zjevení nové skøínì své kroky smìøovati bude. V¾dy» jeho schopnosti nekoneèné jsou, vodu ve víno promìní. Hadry u¾ se mnou nemluví. Zázraku ani po tøech mìsících uèinìno nebylo. Abych v Nìho vìøit nepøestala, chlacholím se, ¾e v parlamentu se tøeba vyèerpal. Zprávy z míst onìch toti¾ mám a vím, ¾e zázraku uèinìno nebylo a ani osvícení dokonáno. Bùh ví, kdy bude.
Do Jeho mocných rukou jsem kuchyò svìøila. V¾dy jsem si myslila, ze tøímá-li Bibli s plánem kuchynì, nemù¾e se nièeho¾ pokaziti. Do huby u¾ nebylo co dáti, neb èas výroby se prodlu¾ovat. Podpírala jsem se zkušeností, ¾e i nekoneèno konec má. Z nouze pokrmy studené jsme konzumovali. Biblí jsem mu pøed oèima mávala nìkolikrát. Mìl plán vlastní. On, Bùh, ví nejlépe, co v Bibli stojí. Jeho pozadí jsem mnohokráte zkoumala. Ne, ještì nejsem ateista, vìøím ve svùj namakaný kvadriceps. Dám to s rozbìhem? Kdy¾ mìla být kuchyò dubovou deskou pøikryta, pravda o nedotèenosti Jeho vyjevena byla. Èlovìkem jest. ®íly, tepny, krev. Krev na podlaze vylita byla. Pila promluvila. V zeleného mu¾íka se rázem promìnil. Pokornì se svìøil mocnìjším, modrým svìtlem oznaèeným, co pro Nìho na ètyøech kolech pøijeli. Bo¾í soud. Bo¾í mlýny melou. S Ním nám však nadìje odvezena byla, ¾e se ve dnech pøíštích na¾ereme.
Zjevil se mi také, aby koupelnu vyrobil. Sláma z bot mu èouhala, asi zbytky z Betléma. Ale vìø a bude ti dáno. Nandal mi to. ®ínku vzteky maèkám teï ve vanì poka¾dé. Obklady jako by je bobr vohlodal. Jak se zjevil, tak i zmizel. Pøed obna¾enou stìnu padla jsem na kolena jako pøed oltáø, ruce k nebi jsem spínala. Proè, proboha? Hlas z nitra mého zvolal: ,,Ó, mocná, seber sílu. Víra. V sebe. V maltu, štuk a fanku. Jediné, co ti zbývá.“ Dokonáno. Vlastní aurou jsem si na stìnu posvítila. Osvícená!