Psí ¾ivot Toto zamyšlení mì vklouzlo do hlavy v okam¾iku, kdy se v mé blízkosti objevil jeden smutný a neš»astný pes.
Nevím, proè si nìkdo myslí, ¾e pes ve mìstì má lepší ¾ivot ne¾ pes na vesnici. Tuto myšlenku jsem jednou vyslechla pøi poslechu rozhlasového rozjímání nad ¾ivotem zvíøat v mìstských bytech. Mìstskému psu je prý poskytováno pravidelné venèení i strava a mnohému páníèkovi je náhradou pøi ztrátì osoby blízké. Procházek si u¾ívají s radostí, a dobu, kdy lidé musí opustit svùj domov, vìtšinou prospí. V mladých rodinách pak rodièe uèí dìti, jak peèovat o nìmou tváø. Se zvíøecím kamarádem pro¾ijí nejedno skvìlé dobrodru¾ství a pes se jím stane na mnoho let vìrným kamarádem.
Venkovský pes naopak slou¾í èlovìku pøevá¾nì jako hlídací a èasto bývá uvázaný na øetìzu u boudy po celý ¾ivot. Mnohdy si kladu otázku, v èem je problém a proè se ke svým souputníkùm èasto chováme s pøezíravostí a s nepochopením. Èím jsem starší, tím hùø zvládám vìdomí o špatném zacházení s tìmi, kteøí nám zpøíjemòují ¾ivot, pøípadnì jsou souèástí potravního øetìzce. Nemohu se dívat na zprávy, které upozoròují televizního diváka na nelidské zacházení se svìøenými mu zvíøaty, ani informace o drancování naší krásné modré planety. V dobì mého pùsobení v Jeseníkách jsem byla zaskoèena chováním nìkterých lidí, kteøí v¾dy tvrdili, ¾e zvíøatùm musí staèit kus ¾vance, pøípadnì èerstvá podestýlka, a na co s nimi nìjaké brikule. „Dy» jsou to jen zvíøata“ øíkávali s oblibou, „tak proè s nimi takové cavyky.“
Domnívala jsem se, ¾e mìstský èlovìk je citlivìjší a ohleduplnìjší ke všemu ¾ivému, ale hlavním dùvodem jeho zacházení se zvíøaty jsou návykové zvyklosti, které mu do vínku vštípí rodièe. Od toho se potom odvíjí jeho další chování.
Onen smutný pes má vskutku psí ¾ivot. Celý den je bud zavøený v koupelnì, nebo na rozpáleném dvorku, i kdy¾ v souèasné dobì s mo¾ností vstupu do rozpálené zahrádky. Do bytu nesmí, nebo» po nìm všude zùstávají chlupy, jak øíká majitelka, by» jde o malé, krátkosrsté plemeno. Nikdo s ním nejde za celý rok ani jednou na procházku, nebo» na takové blbosti není èas. Nikdo s ním za celý den nepromluví, nikdo ho nepohladí a o koupi nìjakých pamlskù, nebo hraèek nemù¾e být ani øeè. Kdo by vyhazoval peníze za tak drahé vìci. V dobì nepøítomnosti majitelky pes neustále zoufale vyje a utápí se ve svém ¾alu. Na otázku proè si vlastnì psa poøizovala, øíká, ¾e se aspoò necítí v tom velkém domì tak sama. Ale jak se cítí ten pes, není pro ni podstatné. Dy» je to jen zvíøe.
Nemù¾eme si ho vzít, nebo» není kastrovaný a naše madam by velmi ¾árlila, kdyby se nìkdo vmìšoval mezi jejího milovaného páníèka. Já jsem v tomto smìru jen osoba, která je v naší smeèce trpìna a smí jí obèas podstrèit nìjaký pamlsek. Jen by mnì zajímalo, jak to dìlá anglická královna matka, kdy¾ má tìch psù hned nìkolik. Milovaný páníèek je pro Cony vùdce smeèky a osoba, na kterou je všemi smysly upøena její malá a citlivá psí duše.
Toto zamyšlení mì vklouzlo do hlavy v okam¾iku, kdy se v mé blízkosti objevil jeden smutný a neš»astný pes.