Jak jsme emigrovali VIII.
S maminkou jsme jezdili po celém Beneluxu, tehdy to ještì krásnì šlo zajet kamkoliv,i do velkého mìsta, napøíklad do Amsterodamu a klidnì zaparkovat za pár guldenù auto nìkde„na grachtu“. Jediný problém byl, zapamatovat si dobøe kde to bylo. A nezaøadit pøi vyjí¾dìní špatnì rychlost. Byla to idyla, ale to jsme tehdy nevìdìli. Prošli jsme skoro všechna musea a popili kávu v tak zvaných bruine cafés. Vidìli i vìci podivuhodné, napøíklad paní, která stála ve velkém oknì suterénního bytu, peèlivì nalíèená a malebnì a vyzývavì opøená o vyøezávanou ¾idli. „To prodává tu ¾idli?“ divila se maminka. Vysvìtlili jsme jí, ¾e jsme se nechtíc ocitli ve ètvrti, kde bydlí dìvy lehkých mravù a tohle, ¾e je jedna, co má právì slu¾bu, pøesto¾e je teprve odpoledne. Pracovaly „non stop“, tak, jako to vidíte dneska podle èeských silnic napsáno neonovými písmeny na mnoha domech. Maminka si klidnì všechno prohlédla, i dámy, které sedìly v kombiné za oknem (v Holandsku je vìtšina oken jako výkladní skøíò) a háèkovaly èi pletly, osvìtleny barevnì, vìtšinou rù¾ovì nebo èervenì. Ale pøedevším jsme s maminkou rùznì hospodaøily. Byla to pro mne vzácnost, vyrostla jsem toti¾ u babièky, bydlely jsme spolu v malé vilce na jihu Èech a maminku s tatínkem jsem vidìla asi dvakrát do roka. Kdy¾ mi bylo deset let, skonèilo moje dìtství. Vzali mì od babièky do Prahy, šla jsem do gymnasia, tak¾e jsem mìla nové spolu¾áky a k tomu rodièe, které jsem prakticky neznala – a oni mne také ne. Moje právì narozená sestra spotøebovala veškerou péèi a pozornost rodièù. Mìli poprvé ve vlastní péèi dítì, do kterého vkládali všechny své nadìje a také mi to nepokrytì oznámili. Pak pøišly politické problémy po únoru 1948, otce dokonce na nìjakou dobu zavøeli, man¾elství mých rodièù se pomalu rozpadalo a já poznala, co to je, cítit se jak nahý v trní. V šestnácti letech jsem se seznámila se svým man¾elem a v osmnácti se za nìj provdala. Èas na to, poznat se s maminkou jsem tedy vlastnì nikdy nemìla. A¾ teï, v emigraci, na mne mìla èas. Dodnes mám schovaný malý, èastým pou¾íváním umolousaný sešitek v zelených deskách, kam tehdy maminka zapisovala svoje recepty i s pøipomínkami. Pomohly nejen mnì, ale i jiným èeským paním a dívkám pøi øešení základních kulinárních problémù. V receptu na kynuté tìsto je u mouky pøipsáno: „I namíchat mo¾no.“ Co¾ byla svatá pravda, šlo toti¾ smíchat hladkou mouku a dìtskou krupièku a vznikla docela dobrá hrubá mouka, knedlíky z ní byly prima. Také èeský ocet šel dobøe nahradit, bylo tu na výbìr tolik druhù a hoøèice se kupovala pravá dijonská. Našly jsme v obchodì i tvaroh, který nebyl u Holanïanù nijak v oblibì, ale maminka u¾ pøedtím udìlala úspìšnì tvaroh z jogurtu. Mléko je zde toti¾ nìjak vytrénováno, ¾e nezkysne a nezkysne. Jen s naším dodavatelem, který dennì donášel do domu podle pøání zákazníkù mléèné produkty, mìla maminka problém. Mluvila dobøe nìmecky a náš mlékaø také, ale pøesto vzniklo nedorozumìní. Objednali jsme máslo, èili boter a ten dobrý mu¾ pøinesl margarin. „Nechci tohle, chci máslo“, pravila maminka, vracejíc mu balíèek. „To je pøece butter, teda máslo“, tvrdil mu¾ík nìmecky. Chvilku se tak pøeli, a¾ mu
svitlo : „ Nojo mevrouw, vy asi chcete echte boter, èili pravé máslo“ zajásal. „No pochopitelnì“, odvìtila maminka, „máslo je máslo a margarin je margarin.“ Pak se ukázalo, ¾e to pravé máslo se málokdo kupuje, proto¾e je dra¾ší a také proto, ¾e se rùzným koncernùm podaøilo usilovnou reklamou pøesvìdèit lidi, ¾e máslo je jejich jistá smrt. A tak se stalo, ¾e máslo se v hovorové øeèi holandských hospodynìk zmìnilo v margarin. Dodnes existuje jeden druh másla s hrdým názvem „Echte boter“. Maminka ale vìdìla svoje. A my také, dodnes margarin skoro vùbec nekupujeme. Man¾el opovr¾livì øíká, ¾e umìlé hmoty nejí. Vzhledem k tomu, ¾e je mu u¾ víc ne¾ 75 let a je celkem zdravý, nìco na tom bude.
Také vzpomínám, jak jsme vaøily a praly v mnoha vodách ohavné dr¾ky, které byly v prodejnì 
urèeny pro psy a tedy nevyèištìné. Dokázaly jsme to, ale maminka nakonec prohlásila, ¾e to za tu námahu nestojí, a ¾e pøíštì radìji udìláme gulášovou polévku.
Jak to jen trochu šlo, tak jsme si brali v zamìstnání volno, abychom se mohli jezdit rozhlí¾et po Holandsku, hodil se nám místní zvyk brát si tak zvaný „snipperdag“, èili den, který byl jaksi odštípnut, odkrojen od celkové dovolené. Byla to bì¾ná praxe, dovolená byla sice tøi a¾ ètyøi pracovní týdny, ale všichni zamìstnavatelé preferovali, kdy¾ si zamìstnanec vzal jen dva týdny v celku a zbytek „rozsnipproval“. Jakmile bylo trochu hezké poèasí a v zamìstnání mohli dotyèného postrádat, snipproval. Jel nìkam na kole èi pracoval v zahradì a tak zvanì profitoval z pìkného poèasí. Ale my jsme jezdili po celé zemi, chtìli jsme mamince jednak ukázat to, co u¾ jsme sami vidìli a co se nám moc líbilo a také s ní objevovat nové a nìkdy pøímo fantastické divy techniky. Napøíklad takový Afsluitdijk, co ho vidíte na obrázku nahoøe vlevo a na té mapce Holandska vpravo jako docela tenkou èárku, konèící u mìsta Makkum. To je 30 km dlouhá a 90
m široká hráz, dokonèená v roce 1932 po pìti letech, které si stavba vy¾ádala. Pracovalo na ní a¾ 5.000 lidí. Také si pøedstavte, odkud odevšad vozili na stavbu kámen, do zemì, která sama má jen písek. Prý i z Èeskoslovenska nìjaký kámen dová¾eli. Pøesto¾e na tuto stavbu byly plány ji¾ od 17. století, uskuteènila se a¾ ve století dvacátém. Dnes by prý pøišla asi na 650 milonù Euro. Hráz uzavøela Zuiderzee, tak¾e pøestalo být moøem a od té doby se jmenuje IJselmeer a voda v nìm je tak zvaná brakická. Po hrázi se dá nejen pohodlnì pøejet do provincie Friesland, ale hlavnì se to tehdy udìlalo proto, aby se zaèalo s vysušováním IJselmeeru a vytváøením dalších polderù, aby mìli Holanïani víc místa. Tam dole, kde na mapce vidíte Lelystad, je první polder.
Mìli jsme ještì tolik neprozkoumaných mìst a míst, která jsme znali jen z literatury a chtìli je navštívit. S man¾elem jsme napøíklad oba ji¾ od dìtství milovali knihu od holandského autora Johana Fabricia : Plavèíci kapitána Bontekoe. Je to historie tøí chlapcù, Rolfa, Padde a Hajo 
z mìsteèka Hoornu, kdysi známého a dùle¾itého námoøního pøístavu, dnes ji¾ dávno zaneseného pískem.
Jen¾e v té dobì, kdy se holandské plachetnice Vereinigde Oostindische Compagnie, plavily za obchodem po celém svìtì, ale pøedevším do tak zvané Nederlandse Indie, dnešní Indonésie to byl velký pøístav, kam pøiplouvaly ohromné trojstì¾níky a kde se scházeli námoøníci a známí kapitáni. Jeden z nich byl Willem Ysbrands Bontekoe, který vzal do slu¾eb ty jmenované tøi malé ulièníky. Jejich dobrodru¾ství na jeho lodi, která vyplula z Hoornu v roce 1718, popisuje Fabricius v tlusté knize, lásce našeho dìtství. Jeli jsme se tedy i s maminkou podívat do Hoornu. Nedovedete si pøedstavit, jak nás to dojalo, kdy¾ jsme v pøístavu na zídce opravdu našli ty tøi chlapce, jak èekají na kapitána Bontekoe. Sochaø Jan van Drunen je udìlal pìknì z bronzu a posadil je tam necelý rok pøed tím, ne¾ jsme pøišli do Holandska my. Kdosi vìdìl, ¾e pøijdeme do Nizozemí a chtìl nám udìlat radost.
S maminkou to bylo hezké, ale kdy¾ odjela, tak ¾ádný klid nenastal, hned po ní toti¾ pøijelo ještì nìkolik známých, na nìkolik dnù, dìlali nìjakou okru¾ní cestu po Evropì, vìtšinou vlastním autem a pak se nám hned ohlásil švagr i s rodinou, tedy se ¾enou a pìtiletým synkem, ¾e nás také hodlají navštívit a ¾e u¾ mají všechno vyøízené. Bode» by nemìli, švagr byl tehdy u policie. Pøiletìli také do Bruselu a man¾el si musel vzít volno a jet pro nì na letištì. Mìla jsem nepøíjemný pocit, jako kdy¾ se k nám blí¾í inspekce.
Švagrová, holka dost upøímná, mi hned po pøíjezdu prozradila, ¾e jí tchán ještì na letišti na rozlouèenou, øekl :“Jsem zvìdavej, co vám dají.“ Øíkal toho ještì víc a ona mi to všechno poctivì vyøídila. Veselá jsem z toho tedy být nemohla. Tak¾e jsme je mìli nejen tøi nedìle ¾ivit a bavit a vozit autem po rùzných radovánkách, ale ještì je zahrnout dary. Sami jsme pøece zaèínali, mìli jsme dluhù a¾ nad hlavu a nejlepší by pro nás bylo bývalo návštìvu odøíct. Dùvod k tomu jsme mìli pádný, já tedy pøedevším. Byla jsem toti¾ v jiném stavu.
Proto¾e švagøík pøijel s celou rodinou, domníval se ka¾dý, ¾e chce emigrovat. Jen¾e, takové rozhodnutí, to byl pro nìho velký problém. Všechno si prohlédnul, všade byl, ale rozhodnutí emigrovat by byl musel udìlat sám, a to na nìj bylo moc. „Poraïte mi“, ¾adonil. To jsme zásadnì odmítli, k nìèemu takovému se èlovìk musí rozhodnout docela sám, v tom nikomu vùbec poradit nejde. „Kdybych si aspoò zlomil nohu a prostì tady zùstat musel“, naøíkal. Kdy¾ se pak slavnì vrátil do Prahy, nemìl prý v kanceláøi u¾ ani ¾idli. Ale co mìl, byl skvìlý kádrový posudek, proto¾e nezùstal v kapitalistické cizinì. Však toho také dobøe vyu¾il pro svoji další kariéru. Jen ještì asi rok po této návštìvì s námi písemnì komunikoval, ale pak se na dvacet let zcela odmlèel.
Švagrová jen sbírala pøedmìty, které chtìla vzít sebou, co chvíli spoèinula na nìèem se zálibou okem a øíkala : „To by se mi také líbilo.“ Dala jsem jí nakonec i krásný šedý kostým, který jsem si právì poøídila, jen proto, ¾e neustále øíkala, ¾e pøesnì takový si v¾dycky pøála a já tomu u¾ nedovedla èelit. Byla jsem z toho všeho prostì strašnì unavená.
Jen malý synoveèek byl ještì opravdu dítì. Kdy¾ jsme ho zavedli do velkého hraèkáøství a øekli, 
aby si nìco vybral, ¾e mu to koupíme, tak se peèlivì rozhlédl a pak se rozbìhl ke zdi, na které visela malá dìtská šavlièka. „Tuhle šavlièku, tu mi prosím kupte, tu bych chtìl.“ ®ádná auta, vlaky, nic z toho, co ho obklopovalo. Jen tu malou šavlièku za tøi guldeny.
Odjeli, a my si dovolili krátký oddech v belgických Ardenách. Mnoho volných dnù a penìz nám u¾ nezbývalo, spotøebovali jsme všechno na návštìvy.
Moc dobøe se mi nevedlo. Vlastnì mi bylo nìjak èím dál, tím hùø. Koncem léta jsem skonèila v nemocnici a po nìkolika dnech marných pokusù lékaøù jsem pøišla o témìø pìtimìsíèní holèièku. Té by dnes bylo u¾ 36 let. Mìla se jmenovat Alenka.
Nemìla jsem dlouho náladu na nic a na nikoho. Všechno bylo jako v mlze. Vrátila jsem se do zamìstnání a jen napolovic vnímala soustrastná a povzbuzující slova kolegù . Neustále nás tehdy nìkam zvali, tìšili, vyprávìli o svých vlastních ztrátách. Nechci o tom mluvit, stejnì jako jsem tehdy nechtìla. Píšu to sem jen proto, ¾e to nejde úplnì pøeskoèit a pominout. Je to pøíbìh, který se v mém ¾ivotì stal.
Vìra Pokorná
