Podzimní nostalgie
Vidím jen svìt za oknem. Pošmourná obloha dává málo svìtla. Ka¾dým dnem ho bude ubývat, ka¾dým dnem bude obloha tmavnout, pøicházet zima. Záøí u¾ je pryè. Listí zlátne. Je èas hojnosti. Ovoce dozrálo, èas skliznì odnesl plody pod støechu, dny se zkracují, ochlazuje se. Déš» má nakroèeno ka¾dým dnem. V lesích zaèíná jelení øíje.
Pozoruji tu promìnu oknem, ty šedé cáry visící z oblohy. Od kamen se line teplo a z rádia slyším, ¾e první pøímá volba prezidenta je pøíle¾itost k vá¾nému zamyšlení nad naší budoucností.
V pokoji se šeøí. Podzimní rovnodennost svìtla a tmy se naklání do doby stínù. Øíjen je mìsícem ta¾ných ptákù. U¾ odletìli. Nehnízdí tu jediný, dávno zmizela jejich hejna za obzorem. Odnesla s sebou jejich køik. Dny se krátí. Nìkteré stromy ještì rozsévají svá semena, zatímco zvíøata shroma¾ïují zásoby na zimu. Hadi a jezevci upadají do spánku. Nìkolik deštíkù skrápí listí, barví je doruda. Stonky slábnou, neudr¾í se, vìtvoví je pouští k zemi. Je podestláno. Na holých polích se ozývá první køik zimujících havranù. Støechy protìjších vilek dýmají slabými prou¾ky kouøe. Nevzlínají k obloze, spíše je drobné m¾ení udusí, ne¾ splynou s tmou. Telefon je hluchý. Dìti nevolají. Ani kamarádka, pøítel, spøíznìná duše, nevolá nikdo.
První deš»ové kapky klou¾ou po skle. Plískanice napadá ulici a utápí celý svìt za oknem. Do rána pøízemní mrazíky setnou kvìty chryzantém. Vítr se prohání holou krajinou. Snìhové vloèky se houfují v chuchvalcích mrakù. Tíhnou dolù. Pøilétají hýlové a hranostajové u¾ oblékli bílý šat.
Listopad byl posledním mìsícem pøed zimou. Pøi proøezávkách se u¾ houfují vánoèní stromky. Mù¾eme instalovat krmítka pro ptáèky a mù¾eme je zaèít pøikrmovat. Mezitím u¾ obraz za sklem pohltila tma. Na obloze nevidìt jednu hvìzdu, jen v dálce matná svìtla poulièních lamp...