Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobøe!
Právì nyní kdy¾ jsem dopsal nadpis tohoto èláneèku jsem si uvìdomil, jakou má tato hezká lidová písnièka smùlu. V dobì totality byla témìø na indexu, proto¾e jaksi nepatøiènì oslavovala staré zašlé èasy. Pøitom se dala zpívat jako kánon, podobnì jako známìjší „Èervená se line záøe“, která z „neznámých dùvodù“ u tehdejší cenzury u táborákù prošla! Zajímavé jistì je, ¾e i dnes mi potvora poèítaè všechna tøi „bejvávala“ v nadpisu (a i toto ètvrté v uvozovkách) podtrhl èervenou vlnovkou. Mne to ale neodradí!
Nejsem ¾ádný gurmán ani gourmet, jím s chutí témìø vše, ale rùzné ty „hambáèe“, sma¾ená køidélka èi brambùrky nemusím a shushi se vyhýbám na sto honù. A i kdy¾ jsem spíše „na sladký“ ne¾ „na maso“, na „vepøo-knedlo-zelo“ a zejména na svíèkovou prostì nedám dopustit! No a to, ¾e preferuji poctivé èeské pivo pøed tìmi s rùznými pøísadami, snad ani nemusím zdùrazòovat. Mìl jsem velké štìstí, ¾e nebo¾ka první man¾elka dobøe vaøila i pekla a má druhá ¾ena ji v kuchaøském umìní ještì pøekonala. Vaøí a peèe k naprosté spokojenosti mé i všech dalších, kdysi stálých a nyní u¾ jen pøíle¾itostných strávníkù.
Ale pøece jen obèas je tøeba zajít na obìd èí na veèeøi do hospody èi restaurace. A tady u¾ delší dobu mám – a jistì nejen já – opravdu velikánské problémy s tím prostøedním elementem – s knedlíkem. Na jídelním lístku se sice skví honosnì – vepøová peèenì anebo moravský vrabec s houskovým knedlíkem a zelím - ale to co je servírováno nevidìlo housku snad ani z rychlíku!
Ach – èeský houskový knedlíku – kde je tvùj konec? Vím, ¾e na tuto degradaci naší èeské speciality „bylo zadìláno“ u¾ dávno „za totáèe“, kdy do kynutých knedlíkù dávali dokonce burizony, ale mo¾ná bláhovì se domnívám, ¾e v jednadvacátém století by návrat k tradici nemìl být problémem. Cenové skupiny u¾ v našich restauracích sice zmizely, ale ve vìtšinì z nich zøejmì stále sázejí spíše na kvantitu ne¾ na kvalitu. Knedlíky dová¾ejí z velkovýroben, porce jsou sice obrovské, ale „èeské houskové knedlíky“ by se opravdu mìly dávat do uvozovek, nebo» zejména v omáèkách se ty mìkotiny podobají spíše moøským houbám a navíc se témìø rozpouštìjí. Pravda, sem tam, zejména v nìkterých malých vesnických hospùdkách se výjimky najdou, ale musíte mít štìstí, abyste je našel. Myslím, ¾e jsem nìkteré tady na SenTipu pøedvedl ve fotogalerii.
A abych trochu popudil ty, co „jsou na maso“, musím teï vychválit plodinu, kterou jsme „za totáèe“ snad ani neznali! Jestli¾e se zpívá - „jó brambory, jó brambory, ty se hodìj ke všemu“, dovolím si to dnes inovovat - „jó cukety, jó cukety, ty se hodìj na všechno“! Na slano i na sladko!
Co napsat po tìch vykøiènících na závìr? Snad jen tolik – va¾me si našich domácích kuchaøek, hýèkejme si je a pomáhejme jim! Urèitì to stojí za to.
