Jak jsme emigrovali (VI.)
Tahle vánoèní kapitola je zcela surrealistická a popisuje události, které nám dodnes pøipadají neskuteèné. Byly také pøíèinou toho, ¾e jsme mìli na dlouhou doba zajištìny hrùzostrašné emigrantské sny. Všechno zaèalo nevinnì. Napøed se zde vyøádil holandský Santa Klaas, Sinter Klaas, co¾ je náš obyèejný Mikuláš. Slaví se tu daleko víc, ne¾ v Èechách. Tento svatý pøijí¾dí kupodivu lodí ze Španìlska a nechodí s èertem, ale se zwarte Pietem, co¾ je maurský chlapeèek v elegantním pá¾ecím obleèku. Viz obrázek. Dáreèky se tehdy, v roce 1968 dávaly spíš menší, k nim rùzná doma vyrobená veršování, týkající se obdarovaného. To tedy si dávali vìtšinou ti dospìlejší. Dìti si pøipravily botièky, ne fusekle jako u nás a v nich ráno našly dárky, pokud je Mikuláš nenavštívil veèer osobnì.
Vánoce se døíve v Holandsku slavily daleko ménì, osvìtlené stromeèky venku ani v bytech vidìt moc nebylo a dárky „k Je¾íšku“ se nedávaly. Všimnìte si prosím, ¾e mluvím o minulosti, dnes u¾ zvítìzila komerce. Štìdrý veèer ale nikdy v Holandsku neslavili a neslaví dodnes. Jednou nám pøivezli objednanou skládací knihovnu 24. prosince v šest hodin veèer. Na první svátek vánoèní, námi Bo¾í hod zvaný je slavnostní veèeøe, kdy se sejde vìtšinou celá rodina. Stejnì tak druhý den. Ale ¾ádné „Koleda koleda Štìpáne, co to neseš ve d¾bánì…“ Zkrátka kalvinismus zvítìzil na celé èáøe. A to je provincie Limburg, kde dodnes bydlíme, pøevá¾nì katolická.
Náš kolega, který odešel z Èeskoslovenska u¾ roku 1947 a jezdil tam u¾ nìkolik let kupodivu celkem bez problémù i s man¾elkou a dìtmi, se chystal na vánoèní svátky do Prahy. Kdy¾ si byl na velvyslanectví pro visum, zjistil, ¾e se tentokrát vydává té¾ zcela výjimeèné visum, na dobu deseti dnù, tak zvané návratné. Bylo prý na nì mo¾no jet do Èeskoslovenska, nebylo nutné se tam hlásit na policii a po deseti dnech se mohlo zase vyjet. Hned nám to oznámil. Moc jsme tomu nevìøili, ale naši èeští podnájemníci zaèali okam¾itì pøipravovat svoji Škodovku. Napsali jsme švagrovi, právníkovi, aby zjistil, co a jak. Velice rychle odpovìdìl, ¾e nic takového
nemáme podnikat, proto¾e je to velmi nebezpeèné a rozhodnì by to nedopadlo dobøe. Pøímo prosil, zapøísahal nás, abychom nejezdili. Z jiných zdrojù jsme ale mìli zprávy, ¾e toto visum skuteènì bez problémù funguje. Co teï? Pro jistotu jsme si ho také poøídili, poštou. Stále jsme váhali, ale lákalo nás to. Ještì jednou do Prahy… a zpìt. Tehdy jsme mìli nervy celkem v poøádku a skoro nièeho jsme se nebáli. Rozhodli jsme se , ¾e to riskneme. Podnájemníci, kteøí odjeli autem u¾ nìkolik dnù pøed Vánoci, nám slíbili, ¾e pošlou telegram, zdali projeli bez problémù. Poslali. Prý všechno je o.k. Také náš èeský Holanïan u¾ byl v Praze i s nìkolika ratolestmi. Po¾ádali jsme tedy váhavì o dovolenou – nemìli jsme na ni toti¾ ještì vùbec nárok. Podnájemníci to vyøešili chytøe, po èesku, hodili se marod. Piet nám povolil dovolenou a my pøemýšleli, jak se do toho Èeskoslovenska dostaneme.Sekretáøka, která zaøizovala obvykle cesty pro zamìstnance, kteøí cestovali pro firmu po svìtì zajistila na 24. prosince 1968 ráno letenky Brusel - Praha. Firma nám dala na letenky zálohu. Jak se ale dostaneme na letištì? Auto nemáme a z Weertu do Bruselu je to vlakem pøímo anabáze. Bez pøespání v hotelu bychom letadlo nestihli.
Pomohl „mijnheer Harry“, Piet mu to asi øekl a on nám poslal svého šoféra s Rolls-Roycem 
Silver Shadow, aby nás dovezl. Na Štìdrý den ráno stál pøed barákem jako pøízrak.
Tím zaèala série neuvìøitelných a neskuteèných událostí, podobných tìm, které je mo¾no vidìt pouze v nìjakém šíleném filmu. Pravá kafkiáda.
Vidím se jako dnes v Ruzyni na letišti : v hnìdém ko¾eném kostýmku a elegantních ko¾ených holinkách, ji¾ døíve zmínìný teplý kabát nonšalantnì pøes ramena. Zaèala mela. Nemìli jsme ani „rù¾ovou hranièní prùvodku“, ba ani „celní prohlášení“. To jsme u¾ dávno nìkam zašantroèili. Vyhodili. Nenapadlo nás, ¾e bychom to ještì nìkdy mohli potøebovat. Teï to na nás u pasové kontroly chlapík v uniformì pøísnì vy¾adoval. Vysvìtlovali jsme mu drze, ¾e mimoøádná situace v srpnu nás nepøímo pøimìla ty vìci zahodit. Moc se mu to nelíbilo. Za námi podupávala øada Amerièanù, kteøí mìli stejný perversní nápad jako my, strávit Vánoce v Praze, a pøiletìli také letadlem z Bruselu. Za sklem v pøíletové hale pomalu blednul a zelenal Èechoholanïan, který pro nás na letištì pøijel.
V tu chvíli se stala nevysvìtlitelná vìc: „Ahoj Karle, jak se máš, odkudpak jsi pøiletìl?“, oslovil man¾ela nenápadný mu¾ík v civilu. Má lepší polovina dodnes pøísahá, ¾e to byl jemu zcela neznámý èlovìk. Proto¾e má skvìlou pamì» na oblièeje a na lidi vùbec, vìøím mu to. Co¾
situaci ještì zhoršuje. Dodnes, v¾dy kolem Vánoc dumáme, kdo to byl. Asi pøevleèený Mikuláš, èi jiný svatý. Pravdìpodobnì patron cvokù a pošetile se chovajících nezodpovìdných jedincù. Na pokyn mu¾íka: „To je v poøádku, já Karla znám“ nás kontrolující orgán, uctivì propustil. Pohovoøili jsme s chlapíèkem ještì na téma jak se máme a kde jako v té cizinì teï jsme, on nám popøál hezké svátky a svá kouzla zakonèil tím, ¾e i na celnici vše zaøídil a my nemuseli mít to zmínìné celní prohlášení. Prý nám jenom pošlou pokutový bloèek na naši pra¾skou adresu. Tu jsme jim hbitì dali. Nad mým otevøeným kufrem pak u¾ jen postála pøísnì se tváøící „celnice“ a ptala se : „Máte nìco nového?“ Odpovìdìla jsem krátce: „Ano, všechno.“ Ó té drzosti, kde se to tehdy v èlovìku bralo? Paní zaklapla zhnusenì víko kufru a my vykroèili do pøedvánoèního dobrodru¾ství.
„Kam vás mám odvézt?“ ptal se pøítel. Rozhodli jsme se, ¾e napøed pojedeme ke švagrovi, který nás tak úpìnlivì varoval a zrazoval od pøíjezdu. Pøijeli jsme na Pankrác a zazvonili u jeho dveøí.
Otevøel nám a doslova zkamenìl. Hned jsme vìdìli, kde je man¾elovo oblíbené sako z jemné jehnìèí kù¾e. Mìl ho na sobì. „Je¾íšmarjá, co tady dìláte?“ vykoktal zdìšenì. „Ale, jdeme na kafe a kus vánoèky,“ odvìtili jsme a hrnuli se dovnitø. Tam jsme se cítili hned jako doma. Stála tam naše èalounìná lavice od Pehra, náš stùl z dubové fošny, visely naše lustry z Krásné jizby, kolem stály naše roztomilé ¾idlièky, zkrátka bylo to takové hezké setkání. S tím nábytkem. Na zdi visela originální litografie s vìnováním, kterou man¾elovi osobnì daroval Max Švabinský a velká olejová skizza od pøítele Jana Saudka. Došlo nám, ¾e pokud švagøík vùbec nìjaký nábytek prodal, tak asi svùj, a všechno si doplnil z našeho bytu. Proto tedy nula od nuly pošla, kdy¾ to pro nás vyúètovával.
Abychom ho dlouho netrápili, tak jsme si od nìj vzali vkladní kní¾ku na které byly nìjaké ty naše peníze a odešli k mojí mamince, která se nás sice také dost vylekala, ale pak se zaradovala a pozvala nás na štìdroveèerní veèeøi.
Po Praze jsme chodili jak v transu. Setkali jsme se i s nìkolika známými, i s tìmi, co byli s námi v Jugoslavii. Ti byli nejvíc nepøíjemní. Èím dál tím víc jsme mìli dojem, ¾e máme lepru. Báli se nás. Jiní zas pøekvapenì øíkali : „ No teda, vidíte, jak lidi kecají, po Praze se øíká, ¾e jste utekli do Holandska a vy jste tady.“ Zašla jsem té¾ do podniku, kde jsem døíve pracovala. Bývalí kolegové mne uvítali vlídnì, ale po ètvrt hodinì pro mì pøišla závodní strá¾ s pistolkou a vyvedla ven, ¾e prý u¾ nejsem zamìstnanec. Co¾ byla pravda, dala jsem øádnou výpovìï písemnì, u¾ pøed èasem. Podivný sen pokraèoval. Mìli jsme dojem, ¾e jsme mrtví a chodíme po svìtì, kam u¾ nepatøíme. Jen v tichu pra¾ských kostelù jsme mìli na malou chvilku dojem, ¾e je všechno v poøádku. Ale nebylo. Sna¾ili jsme se nìjak rozptýlit. Man¾el si vzpomnìl, ¾e má v dru¾stvu Snaha objednané boty na míru a ¾e by mohly být hotové. Byly, vyzvedli jsme je tedy a v Holandsku se jim ještì dlouho kdekdo obdivoval. Byla to tak zvaná „perka“. Já jsem si koupila v Odìvní tvorbì dvoje krásné šaty z módní pøehlídky, pøedvádìla je tehdy manekýnka Melánie Lepší. Padly mi jako ulité. Tenkrát. Teï u¾ by to bylo horší. Také se nám podaøilo vymìnit èást našich èeských korun za nìmecké marky, pochopitelnì na èerno. Pozdìji jsme si za nì koupili naše první ojeté auto, Opla, nádhernou kraxnu, se kterou jsme dojeli dokonce na víkend a¾ do Paøí¾e a u¾ili si spoustu legrace.
Poslední veèer roku 1968 jsme strávili v baru hotelu Flora, v kruhu nìkolika zbylých pøátel a známých. Objednali jsme pro všechny veèeøi, poèastovali nás nezapomenutelnì tvrdou krùtou. Jinak si z toho posledního pra¾ského Silvestra vùbec nic nepamatuji.
Dlouho po pùlnoci, kdy¾ jsme vyšli ven, padal sníh a Praha byla krásná jako v¾dy. Jen¾e pod bílou pokrývkou èíhali bìsi. Došlo nám, ¾e naše situace není nijak skvìlá. Nemohla jsem vlastnì skoro u¾ od zaèátku pobytu spát, ka¾dou noc jsem se budila hrùzou. Co tady propánaboha dìláme? Všechno je pryè, práci i byt máme v Holandsku, tady není nic ne¾ spøátelené armády, lhostejní lidé, syrová skuteènost - budoucnost ¾ádná. Mìla jsem u¾ jen jedno pøání: Pryè z této zemì. Co nejrychleji. Kdyby si jen jeden jediný Stbáèek umanul, tak zmizíme v base.Ještì jsme se šli rozlouèit s pøítelem Pepíkem, redaktorem programu Mikrofórum v ès. rozhlase, který byl s námi také v Jugoslavii. Le¾el v posteli v lehkém oparu alkoholu, bylo 1. ledna 1969. „Zùstaòte tady, budeme si z nich dìlat srandu“, prosil. „Ba ne, hochu, oni si budou dìlat legraci z tebe“, ujiš»ovali jsme ho smutnì. Vidìli jsme ho tehdy naposled v ¾ivotì. Mnohem pozdìji jsme se doslechli ¾e zemøel, bez zamìstnání, opuštìný man¾elkou, docela sám. Jak, to sem radìji nenapíšu.
Bylo u¾ pøedem dohodnuto, ¾e zpìt do Holandska pojedeme autem, s tím zmínìným Èecho-Holanïanem. Mìli jsme naštìstí nìmecké visum, abychom mohli jezdit do Nìmecka, od nás z Limburku tak blízkého. Dali nám je bez problémù u¾ pøed èasem na konsulátu v Maastrichtu, na základì našeho pracovního povolení v Holandsku. Transitu tedy nic nebránilo.
Shrabali jsme našich pár nakoupených vìcí, nìkolik milých knih. Báli jsme se brát dokumenty a vysvìdèení, ostatnì nám je švagr tak peèlivì uschoval, ¾e prý si vùbec nemohl vzpomenout, kde jsou. A víte co? Nenašly se dodnes.
Tøetího ledna 1969 jsme brzy ráno vyjeli z Prahy a probojovali se po zasnì¾ené a neuklizené silnièce k Rozvadovu. Celní kontrola probìhla celkem bez problémù, ve všem se sice hrabali, ale neobjevili nic, co by jim vadilo. Pro mne za mne si mohli všechno nechat, jen kdy¾ vyjedeme my. Pøejeli jsme š»astnì hranice a já prosila pøítele : „Zastav v první vesnici u hospody, musím si dát koòak.“ Divil se tomu moc, vìdìl, ¾e alkoholu nijak neholduji. Zastavil a já ten koòak tehdy opravdu „na ex“ vypila.
Tím zaèala naše skuteèná emigrace. Hned po pøíjezdu do Holandska jsme odevzdali èeské pasy a po¾ádali o asyl. Dostali jsme jej skoro ihned. Také tak zvaný „Nansenùv pas“. Byli jsme pod ochranou OSN. Mohli jsme jezdit po celém svìtì, stejnì jako Holanïani. Ale ¾elezná opona za námi s tøeskotem zapadla. Na dvacet dva let.
Vìra Pokorná
