Co všechno a kdy se musí nauèit nohy èlovìka?
Kdy¾ se narodíme, jsme ještì pøíliš slabí, abychom se mohli hned postavit na „vlastní nohy“ a vyrazit poznávat okolní svìt. Oproti mláïátkùm jiných ¾ivoèichù, kterým v pøírodì hrozí rùzná nebezpeèí, my máme, pokud se tìšíme láskyplné péèi svých pìstounù, dost èasu zesílit a nauèit se nohy vhodnì pou¾ívat.
Naše no¾ièky jsou ještì slabé, abychom se na nì dokázali postavit, neøku-li nìkam dál se rozebìhnout. Ale stejnì se nemù¾eme doèkat a tak v krátkých pøestávkách našeho kojeneckého èasu mezi vydatným spánkem a blahodárným pøijímáním potravy pøi kojení tøepotáme vesele no¾ièkami aspoò do vzduchu…
A u¾ je to tady!
Koneènì nás pìstouni postaví na naše dosud vratké no¾ièky pøidr¾ujíc nás pro jistotu nejprve za obì ruèièky, pozdìji u¾ jen za jednu. Po prvé sami vyrazíme do svìta, abychom hned zkraje poznali, ¾e lidská chùze je vlastnì systematicky zadr¾ovaný pád tìla. První naší zkušeností je tedy p á d (k zemi). Pozdìji se s tímto fenoménem ¾ití budeme setkávat èastìji…
Ve školce se v houfu dìti pøiuèí naše nohy skotaèit, tj. vesele poskakovat sem a tam-stejnì tak to dìlají kùzlata, høíbata, telata – prostì „Mládí = a» se vydovádí !“
Ve škole u¾ to bude nároènìjší.
Naše nohy nauèí pochodovat v pravidelném tempu a vytrvale, nejlépe za zpìvu bojovných písní. Nauèí nás skákat, ale nejen tak ¾ivelnì jako ve školce - ale úèelovì. Do dálky, do výšky, ve vodì i do hloubky. Nauèíme se pou¾ít nohy ke šplhání vzhùru po tyèi èi po provaze. Po pravdì øeèeno takto šplhat se nauèí málokdo, ale to nevadí. V ¾ivotì naštìstí nebudeme mít mnoho pøíle¾itosti po nìèem takovém šplhat. V hodinách tìlocviku se nauèí nohy stát v pozoru, provádìt obraty ukáznìné jednotky na povel. A pak bìhat, ale ne jen tak ¾ivelnì jako ve školce, ale smysluplnì. Rychle sprintovat-bude se hodit k dobíhání dopravního prostøedku HMD. Nebo bì¾et vytrvaleji , kdy¾ nám ráno ujel školní autobus a nechceme pøijít do školy pozdì.
Kdy¾ se nebudeme bát zkusit se pohybovat – jak se øíká i v „neschùdném terénu“- nauèíme naše nohy lézt po skalách, klouzat po snìhu (na ly¾ích) po ledì (na bruslích),ale kupodivu i po té vodì (windsurfing). Ú¾asné, co všechno u¾ umíme- ovšem, samozøejmì- jen nìkteøí- ti nejodvá¾nìjší a šikovní! Ti co si netroufnou, spokojí se šlapáním do pedálù na bicyklu a ti pohodlnìjší pak jen ovládáním pedálù spojky a brzdy na motorce èi automobilu.
Na støední škole to u¾ bude zajímavìjší.
V taneèních kurzech se naše nohy nauèí pohybovat dokonce v rytmu a ve slo¾itìjších figurách- a to u¾ je nìco, co se dá v dalším ¾ivotì výbornì vyu¾ívat. Tøeba k seznámení s jiným párem takových zaèínajících no¾ek. Ve škole se také nauèíme zdvoøile ve stoje odpovídat na otázky uèitele nebo pøednášet referát ostatním posluchaèùm.
®ivot pøiuèí naše nohy i dalším úkrokùm. Tøeba vèas couvat pøed policejním kordonem, nastupujícím proti demonstrantùm. Nebo pøed svým pøedstaveným po neúspìšném pokusu o zvýšení platu èi vysvìtlování proè jsem to nebo ono vèas nestihl udìlat, ale pøíštì si dám vìtší pozor…
Je toho hodnì, co se naše nohy musí nauèit, abychom se mohli právem nazývat pánem všeho tvorstva. Kdy¾ se rozhlédneme kolem a zamyslíme, pochopíme, ¾e „nahá opice, která se dokázala vzpøímit a chodit u¾ jen po dvou nohách, aby uvolnila pøední dvì k zruèné manuální èinnosti“, to dokázala také díky tomu, jak se nauèila ovládat své, pøi narození tak slabounké, no¾ièky.
Není to ú¾asné?
* * *
ETAPY NAŠEHO ®IVOTA Š«ASTNÉ DÌTSTVÍ
nám konèí,kdy¾ pøestaneme vìøit na Mikuláše, èerty a to, ¾e dìti nosí èáp.
DOSPÌLÝMI se zaèínáme cítit, kdy¾ získáme obèanský prùkaz a øidièák, mohou nám koneènì nalévat alkohol a mù¾eme jít volit, kdybychom chtìli a vìdìli koho.
OPRAVDOVSKÝ ®IVOT zaèíná, kdy¾ koneènì vyjdeme ze školy a zaèneme si sami vydìlávat na ¾ivobytí a na zalo¾ení vlastní rodiny
NEJSILNÌJI V ®IVOTÌ se cítíme, kdy¾ pochopíme ¾e mladí je pryè a do dùchodu daleko, kdy¾ u¾ nemáme nikoho kdo by nám pofoukal bolístku a naopak jsme to jen MY, kdo má slou¾it dìtem za kladný vzor jejich chování
STÁØÍ zaèíná, kdy¾ pøestaneme chodit dennì do práce, staráme se o malá vnouèata a kdy¾ zbude èas, zaèínáme navštìvovat rùzné zájezdy a výlety, uèební kurzy pro seniory nebo lékaøské ordinace.
KONEÈNÌ MRTVÝMI se cítíme, kdy¾ u¾ nás nic nebolí, ani nezajímá, ani nerozèiluje . Ale to u¾ také necítíme, proto¾e jsme koneènì našli ký¾ený KLID naší duše i tìla.