Jak jsme emigrovali (V.)
Èas plynul rychle, nìkdy se nám zdálo, ¾e se všechno okolo nás odehrálo ve vteøinì a pak zase, ¾e u¾ dlouho pøihlí¾íme nìjaké absurdní divadelní høe od Samuela Becketta.
Problémy s domovem eskalovaly, ka¾dou polední pøestávku vyplòovalo psaní dopisù do Èeskoslovenska. Moje tchýnì, pøesnì taková jako ty z humoristických èasopisù, mìla koneènì skvìlé téma, které mohla probírat se známými dámami. Pøesto¾e v¾dycky preferovala svého mladšího syna, náhle oplývala city i pro staršího. Proè, to jsme zjistili a¾ pozdìji. Dalo by se øíci, ¾e to byla opravdu politická pøedvídavost. „ Ona mi odvlekla dítì do ciziny“, lkala. Pomíjela skuteènost, ¾e toto témìø ètyøicetileté dítì je u¾ 15 let ¾enaté. Roznášela po Praze a okolí zvìsti, jak její dítì v cizinì strádá a asi aby sobì i jiným dokázala, jak na nìj myslí, posílala mu balíèky. Jeden napøíklad obsahoval staré seprané ly¾aøské pono¾ky a trenýrky s vytahanou gumou. Deponovali jsme zaslané pøedmìty v odpadkovém koši a trpce se usmáli. Všechno zlé je k nìèemu dobré, pomyslela jsem si, sem na mnì nemù¾e. Ale kdy¾ u¾ nìco chce poslat, tak proè nepošle napøíklad man¾elovo lehké sako z jemòouèké jehnìèí kù¾e? To by se bylo do balíèku urèitì snadno vešlo.
Ale byly vìci opravdu dùle¾ité. Potøebovali jsme nauèit se holandsky. Neúnavný Piet zjistil, ¾e se v blízkém Eindhovenu na TH, co¾ bylo vysoké uèení technické, (viz letecký snímek vlevo) se poøádají kurzy holandštiny. Hned pøi pøíští pøíle¾itosti nás tam dovezl. Ten veèer se v sálku sešlo asi padesát Èechù a Moravanù. Slováci se u¾ tehdy vìtšinou zaèali od nás oddìlovat, økouce, ¾e jsme jim zabili Štefánika. Všichni si vzájemnì sdìlovali zkušenosti a my jsme s údivem zjiš»ovali, ¾e nìkteøí z nich se zajímají pøedevším o to, kde mohou co dostat: finanèní podporu, nábytek, obleèení, dokonce i potraviny - a pochopitelnì vše zdarma. Tehdy bylo opravdu dost práce všeho druhu, a také proto do Holandska pøicházelo v té dobì mnoho gastarbeiterù z Itálie, Maroka a Turecka. Nebylo nutné ¾ít na podporu.
Zjevnì frustrovaní byli mnozí také, pøedevším ¾eny, které se k emigraci nerozhodly samy, ale šly s man¾elem nebo pøítelem jako pøívìsek, èásteènì proti své vùli. Pár notorických suverénù kritizovalo Holandsko všeobecnì i v detailech, stylem : oni tohle neznají, nedìlají, nedovedou, nikdy neslyšeli. atd. Nejedí èesnek, nemají tu hrubou mouku na knedlíky, zkrátka zaostalá zem.
Holandštinu se sna¾il uèit jakýsi ke všemu odhodlaný zoufalec, který se s ¾áky domlouval pøes nìmèinu a angliètinu. Celou hodinu vìnoval výslovnost jediného slovíèka : mooi, èili hezké. Stále se mu nezdálo, ¾e to øíkáme dobøe. Pøitom se to prostì vyslovuje jako móój. Jsou horší vìci, napøíklad takové Ui, co¾ znamená cibule. Také na dálnicích vidíte u výjezdù UIT, to zase znamená VEN, nebo také OUT èili AUS. Prostì výjezd. S cibulí to nic spoleèného nemá. Kdy¾ to ale vyslovíte po èesku, tak vám nikdo nerozumí. Nejvýše se domnívají, ¾e vám nìkdo šlápnul na nohu a vy jste vyjekli: uj. Cibuli proto nakupovalo mnoho èeských ¾en dlouho zásadnì v samoobsluze a ne v „mluvicích obchodech“. Kdy¾ se toti¾ pokusily vyslovit UI, èili cibule, dostaly v¾dycky vajíèko, EI. Co s tolika vejci, ¾e?
Holandština má mnoho od sebe se velice lišících dialektù, víc ne¾ 200, co¾ je na tak malou zemi opravdu hodnì. Ty se sice uèit nemusíte, ale nìkteøí domorodci se nepøestávají ptát, zda jim také rozumíme, kdy¾ tím svým dialektem mluví. Zjistili jsme rychle, ¾e kurz na TU k nièemu 
není, pøesto¾e byl zdarma, a zaèali si shánìt soukromého uèitele. Syn jednoho z vedoucích pracovníkù u firmy Smeets, který uèil holandštinu a angliètinu na gymnasiu se nad námi smiloval. Pøekvapil nás otázkou, na jaké úrovni se chceme holandsky nauèit. Jednalo se, jak jsme se pak dohodli, pøedevším o slovní zásobu - a my si vzpomnìli na èeský vtip, ve kterém špatnì placený uèitel zatajil dìtem hlodavce.
Zvolili jsme tedy po poradì s ním ABN, co¾ je zkratka pro spisovnou holandštinu, jakou se mluví napøíklad i v televisi. Tedy, tenkrát se mluvilo, dnes je tomu u¾ dávno jinak. Chodil k nám domù dvakrát týdnì skoro rok, pak prohlásil, ¾e u¾ mù¾eme pokraèovat sami. Byli jsme rádi, nebyl zrovna laciný. Pùvodnì jsme chtìli na hodiny pøizvat naše èeské „podnájemníky“ , aby se s námi uèili a pomohli nám uèitele zaplatit, ale ti prohlásili, ¾e „ještì nejsou tak daleko“ a poka¾dé kdy¾ pøišel zalezli rychle do své lo¾nice.
Dìlali jsme pokroky, ale také nezapomenutelné chyby. Já jsem napøíklad hned na poèátku našeho pobytu odpovìdìla Pietovi, který se ptal, zdali jsme si u¾ otevøeli v bance, kterou nám doporuèil, své konto, ¾e ano, ale ¾e je to spíš kontje. A to jsem nemìla dìlat. Pili jsme zrovna kávu s ním, s jeho man¾elkou, a nìkolika jejich pøáteli. Všichni sebou trhli, dámy zrudly. Co jsem to zase provedla? Tohle: chtìla jsem ukázat, ¾e se vyznám, a proto¾e holandština má s èeštinou jednu vìc spoleènou, a to je láska k zdrobnìlinám, jednu jsem pou¾ila. Myslela jsem si, ¾e kdy¾ je piveèko biertje a kostièka cukru klontje, tak pøece musí být to naše malé, chudièké konto kontje. Jen¾e nebylo. Kontje je nehezké slovo, pro dámu nevhodné. Je to sice zdrobnìlina, ale znamená prdelka. Vysvìtlila jsem to spoleènosti jen s námahou. Pøíštì tedy radìji ¾ádná vlastní iniciativa, ¾ádné novotvary.
Teï mluvím holandsky tak, ¾e si všichni Holanïani myslí, ¾e jsem Vlámka. Nìkteøí mne mají za Francouzsku, ale to je spíš tím, ¾e ráda vaøím, sbírám zajímavé kuchaøské knihy a vyznám se ve svìtových kulinárních zále¾itostech. Jsem prostì jakýsi hybrid. Nìmci na mé nìmèinì nepoznají odkud jsem a Anglièané stejnì neuznají nikoho, kdo se nenauèil anglicky v dìtském vìku. Man¾el, který pozdìji odešel pracovat do Nìmecka a celé dny mluvil nìmecky, je v Nìmecku pova¾ován za Holanïana, který se nauèil krásnì nìmecky a v Holandsku zase za Nìmce, který mluví docela dobøe holandsky. Doma jsme mluvili mezi sebou èesky, ale dívali se hodnì na televisi, která nám také velmi pomohla. Vylepšila naší nìmèinu a holandštinu nauèila lépe vnímat. Na veøejnosti, zejména v obchodech jsme èesky nemluvili a kdy¾, tak velmi potichu. Stále jsme také èesky èetli a psali, zùstala nám proto zachována èeština našeho mládí a let studijních. ®e mluvíme archaicky nám sdìlili a¾ po dvaceti dvou letech v Praze. Ale nikdy jsme nemuseli hledat nìjaký výraz, nikdy jsme nepøedstírali, ¾e jsme u¾ zapomnìli, jak se co øekne èesky. Mnozí emigranti to tvrdili dokonce u¾ po dvou letech. Nás zase pozdìji ka¾dý obdivoval, ¾e mluvíme kupodivu ještì dobøe èesky.
Jen¾e ta èeština mnohdy k nièemu není, jak zjiš»ují rùzní pøátelé. Jeden z nich, dùstojný
bìlovlasý starý pán, lékaø v pensi, byl nedávno v Èechách na návštìvì. Bydlí v Nìmecku, ale jezdí s man¾elkou èasto do Prahy, koupil si tam malièký byt. Potøeboval benzin. Natankoval tedy u jedné pumpy nìkde na dálnici pøed Plzní a šel platit. V prostoru benzinové stanice, kde je pokladna, obchod a restaurace, zase tankovali nìjací pánové pivo s rumem.Všimli si, ¾e pøíchozí má na autì nìmecké èíslo a zaèali o nìm nahlas nehezky hovoøit, titulujíce ho „ten skopèák“. Proto¾e je to milý pán, chtìl je vlídnì vyvést z omylu. Pøistoupil k nim a pravil : „Dobrý den, pánové, já jsem Èech, a mluvím èesky, stejnì jako vy“. „Jo? Tak di do prdele, ty vole“, odvìtil jeden z nich vlídnì. Milí krajané.
Jak øíkával Jan Werich : „Kde blb, tam nebezpeèno.“
Co¾ mnì pøivádí k další malé episodì. Nìkteøí holandští kolegové nás èasto ¾ádali, abychom je nauèili èesky nadávat. Nìjaké ty hrubé výrazy. Zásadnì jsme to odmítli a dobøe jsme udìlali. Je 
to velmi nebezpeèné, pøedstavte si, ¾e byste neèekanì kolem sebe slyšeli sprostá èeská slova. Jen a» si pou¾ívají ta svoje. Stejnì by jim dìlaly potí¾e nahromadìné konsonanty, na které je èeština tak bohatá.
Pomalu se blí¾ila zima a my jsme potøebovali zimní vìci. Kabáty, boty, prádlo. Pracovali jsme pokud mo¾no pøes èas, také v sobotu, to bylo zvláš» dobøe placené. Proto¾e byla o víkendu zavøená kantýna, smìli jsme si objednat a nechat pøinést na úèet firmy ze Snack baru ve mìstì cokoliv z jejich nabídky. Grilované kuøe, sma¾enou rybu, pomfrity s majonézou, rùzné nám neznáme vìci jako tzv. frikandely a krokety.
Naskytla se mi té¾ neobyèejná pøíle¾itost získat rychle peníze na zimní kabát. Vedoucí oddìlení mne jednou veèer, pøed odchodem ze zamìstnání po¾ádal, abych pomohla pøi záchranì katalogu šperkù, který jeden z kolegù pøíšernì zmrvil. Bylo potøeba udìlat všechno znovu, rychle a od základu. Zákazník, který mìl pøijít pøíští den, se o tom nesmìl dozvìdìt. Celou noc jsme s nìkolika dalšími kolegy z jiných oddìlení pracovali jak šílení, ráno bylo vše hotové. Pøesto¾e jsem skoro vùbec nespala, po krátkém odpoèinku jsem v pùl deváté u¾ zase sedìla u svého stolu v litografii. Pøibìhl vedoucí s øeditelem celé reprodukce, nesli u¾ schválený nátisk katalogu. Vypadalo to velmi dobøe, zákazník byl prý spokojen.
Poslali mne domù, trochu se vyspat. Proto¾e ale peníze za tento marathón mi byly vyplaceny hned, šla jsem si také hned pro Nìj. Pro ten u¾ dlouho vyhlédnutý krásný lehouèký kabát s teplou podšívkou.
Netušila jsem, kam se kabát a já v krátké dobì spolu podíváme. Ale o tom a¾ pøíštì. Slibuji vám, ¾e to bude ta nejnapínavìjší a souèasnì nejnesmyslnìjší vánoèní povídka, jakou jste kdy èetli. Pravý horror.
Vìra Pokorná
Pìší zóna v centru našeho mìsteèka
