Jak jsme emigrovali (IV.)
Je mo¾né, ¾e nìkomu z vás pøipadá ta naše emigrace samá legrace a skoro ¾ádné problémy. Všechno je relativní. Také tu nepíšu úplnì všechno, co námi lomcovalo, proto¾e nemíním poøádat veøejnou vivisekci.Naše ka¾dodenní existence se skládala ze spousty událostí, které se od sebe velmi lišily. Byly vìtšinou velmi záva¾né. Mnohé byly neøešitelné. Velmi podstatnou èást našich problémù stále tvoøil domov, tedy Èeskoslovensko. Zejména jsme mìli obavy, aby naši pøíbuzní nebyli re¾imem nìjak pronásledováni. Sna¾ili jsme se – co¾ v roce 1968 stále ještì šlo, náš pobyt èásteènì legalizovat, tedy získat povolení k práci v zahranièí. Poradil nám to èeský diplomat, který se také rozhodl zùstat v zahranièí. Poradili nám to i na ès. ambasádì, kde jsme se telefonicky dotazovali. Nakonec se nám podaøilo povolení na rok získat. Byli jsme samozøejmì rozhodnuti nevrátit se, vìdìli jsme, ¾e se situace ještì pøiostøí, ale v dopisech od man¾elovy rodiny, bylo tolik obav (o sebe) a výèitek, ¾e jsme se rozhodli pro tohle polovièaté øešení: Naše ¾ádost o asyl byla pozastavena, vlastnì nám ji na cizinecké policii „zatím“ schovali. Mìli pro nás opravdu neobyèejné pochopení. Dali nám zpìt naše pasy a zvláštní povolení k trvalému pracovnímu pobytu v Nizozemí.
Mìli jsme v Praze u¾ v základì splacený dvoupokojový dru¾stevní byt a domnívali se, ¾e by ho mohl pøevzít (tedy vymìnit za svùj, který byl menší a horší) man¾elùv bratr, právník. Poslali jsme mu místním notáøem ovìøenou plnou moc, aby jednal. Milý švagr, pravdìpodobnì ze strachu, radìji prodal byt zpìt dru¾stvu a zaøízení bytu prý té¾ èásteènì rozprodal. Poslal nám vyúètování, ze kterého jsme vyèetli, ¾e peníze prodejem nábytku získané se rozplynuly. Spotøeboval je prý na výdaje, s úøedními manipulacemi spojené, na taxíky a podobnì.
Tamtamy, mezi Prahou a Weertem nám oznámily, jak pøátelsky se o nás vyjadøoval : „ Puber»áci si tam zùstanou a my abychom to teï tady vy¾írali“. 
Malé komické intermezzo: Radiopøijímaè, znaèky Stradivari, (pro pamìtníky), který si vzali man¾elovi rodièe prý nefungoval. Dali si ho opravit a úèet za opravu nám poslali. Ka¾dý kousek nábytku v našem bytì byl kdysi s láskou a peèlivì vybírán, koberce i záclony jsme mìli z pra¾ského obchodu umìleckých øemeslníkù Krásná jizba, stejnì tak lampy a malé ¾idlièky. Mnohé kusy nábytku byly unikátní, napøíklad rozkládací lavice od architekta Pehra, nebo stùl, zhotovený z dubové fošny, ponechané v pùvodním stavu i s kùrou. Léta jsme na byt èekali a mìli proto èas shánìt a vìnovat se ka¾dé drobnosti.
Jistì si nìkteøí z vás pamatují, ¾e a¾ do podzimu roku 1969 bylo mo¾no i nemo¾né. A¾ do chvíle, kdy Gustáv Husák prohlásil, ¾e „státná hranica nie je korso“ a tím spustil na mnoho let ¾eleznou oponu.
Pøíklad toho, co bylo mo¾né: Jednou veèer, nìkdy v listopadu 1968 u nás nìkdo zazvonil. V domovním telefónku se ozval mu¾ský hlas a pravil:„Jsem tvùj bratranec. Pøijeli jsme se
podívat.“ Jméno, které vyslovil, jsem nikdy neslyšela. Nahoru se pøihrnula ètveøice, dva pánové a dvì dámy. Opatrnì jsem se zeptala, jak jsme vlastnì pøíbuzní. Ukázalo se, ¾e pøes paní, která byla kdysi naší domácí švadlenou. Bratranec byl v Praze taxikáøem a vyznal se. Pøijeli americkým autem a bydleli v hotelu. Peníze nehrály roli. Ani valuty. Chtìli se rozhlédnout, jak to v zahranièí vypadá a kam by asi tak mìli namíøit, a¾ budou emigrovat. Po nìkolika dnech se vrátili do Prahy – a skuteènì, po delším èase bratranec napsal z USA, kam s partnerkou dorazili. Ta mu tam hned utekla k nìkomu jinému, prý se potøebovala jen s ním (a za jeho peníze) dostat ven.
Druhý mu¾ z té ètveøice pøijel k nám, byl sám, partnerka si to rozmyslela. Asi po mìsíci jsme ho museli nì¾nì postrèit, aby si zaèal hledat nìjakou existenci. Fakt, ¾e luxoval a utíral nádobí pøíliš nepomohl. Nelíbila se mu ale holandština a se zamìstnáním to byl také problém. Tento pohledný mu¾ byl toti¾ dùstojníkem ès. armády. Odešel od nás do Nìmecka, kde se za pomoci rùzných starších dam za èas dost dobøe uchytil, ale osud mu nebyl pøíznivì naklonìn. Utopil se v moøi, na francouzské riviéøe.
Ale problémù bylo víc. Piet nám hned zpoèátku našeho pobytu oznámil, ¾e má k firmì pøijít další èeský litograf, který si prý u¾ nìkdy v èervenci zaøizoval povolení práce v zahranièí. Zatím se neohlásil a na dopisy neodpovídal. Asi za pùldruhého mìsíce se náhle i s man¾elkou objevil v Holandsku. Piet nás prosil, zdali by nìkolik dnù mohli bydlet u nás, ne¾ jim firma se¾ene byt. Svolili jsme, netušíce, ¾e se to zatracenì protáhne.
Zabrali tedy jednu lo¾nici a také celý náš velký sklep pro své vìci, skoro kompletní vybavení domácnosti, které si pøivezli. Pou¾ívali suverénnì naši kuchyni a veškeré nádobí, koupelnu a samozøejmì obývák. Odmítali všechny jim nabízené byty z rùzných malicherných dùvodù. Napøíklad v pøízemí, to ne, tam by jim prý lezli zlodìji. A tak všelijak podobnì. Po tøech mìsících se koneènì uvolili jeden z nabízených bytù pøijmout, na vlas stejný jako ten náš, jen v jiném domovním bloku. Na elektøinu a èin¾i nám nic nepøispìli, økouce, ¾e jsme jim ten byt vlastnì ukradli, proto¾e jsme pøišli pøed nimi. A oni vlastnì chtìli pøijít døív ne¾ my, jen¾e nepøišli, proto¾e jim to nevyšlo. Zírali jsme na nì onìmìlí, plni ú¾asu. Byli to podivní lidé, s podobnými jsme se pøedtím nikdy v okruhu pøátel a známých nesetkali. Malomìš»áètí, podezíraví, opatrní, lakomí. Ale mìlo být hùø. Naštìstí to èlovìk pøedem vìtšinou ani netuší.
Vzpomínáte na pravidlo: kdy¾ nám nìkdo ublí¾il, v¾dycky to byli Èeši…???
Proto¾e firma Smeets hledala v roce 1968 v Praze odborníky, zaèali se teï rùzní pracovníci hlásit. Kolega, se kterým jsem léta pracovala v jedné pra¾ské tiskárnì, pøišel na rok, prý aby si vydìlal na auto. Pak se vrátil do vlasti, do lùna rodné strany. Za¾il v Holandsku strašlivý šok, ze kterého se asi u¾ nikdy nezotavil. V osobním oddìlení mu toti¾ pøi pøijímacím pohovoru øekli, ¾e doufají, ¾e bude tak vynikající pracovník jako já, teda ta holka, která dostávala v Praze jen podøadné, špatnì placené práce a na které si komunisté (on byl jeden z nich) shlazovali ¾áhu, kdykoliv si vzpomnìli.
Jazykové i intelektuální vybavení tohoto vzácného jedince bylo minimální, zachránilo ho jenom to, ¾e hrál s holandskými kolegy fotbal.
Jeho klasický výrok:„To sem zvìdavej, jak se se mnou ti voøíškové domluvìjí“, pou¾íváme obèas dodnes.
Obèas byla naštìstí i setkání pøíjemná. Jednoho dne za námi pøišel do podniku úhledný starší pán. Mìl vysoké postavení u firmy Ba»a, která sídlila u¾ od roku 1934 v blízkém mìsteèku Best, on, pan U. pomáhal vše vybudovat, v zahranièí ¾il u¾ dlouho pøed druhou svìtovou válkou. Tehdy pracovalo v Ba»ových továrnách v Bestu 2500 lidí, nìkteøí dojí¾dìli do práce na kole a¾ z Amsterodamu. V té dobì vznikl také Batadorp, komplex stovek firemních domkù, stejných jako ty ve Zlínì. Vzpomínám, jak mne pøi pozdìjší návštìvì v rodinì tohoto pána témìø k slzám dojala kovová klièka u okénka na WC, s nápisem „Made in Czechoslowakia“. Podivné momenty v ¾ivotì emigranta.
Pán tehdy vysvìtlil, ¾e o nás èetl v novinách a nabídl nám zapùjèení malièkého tzv. kolibøího èesko-holandského slovníèku, který byl tehdy úplná rarita. Byl velmi milý, mírnì slavnostní, jako nìjaký Èech z dob obrozeneckých. Prošel skoro celý svìt, byl napøíklad také jeden èas øeditelem Ba»ových kauèukových plantá¾í v Indonesii, kde se jednou také setkal s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Popøál nám vše dobré a kladl nám na srdce jen jedno : abychom v¾dycky mysleli na to, ¾e representujeme Èechy a Èeskoslovensko a podle toho se chovali. Opravdu jsme se o to v¾dycky sna¾ili, a troufám si øíct, ¾e jsme ho nezklamali.
Vìra Pokorná
Dnešní podoba Ba»ových továren v Bestu
