Mlčeti zlato

Upovídanost, zbytečná důvěřivost, to nesvědčí o velké chytrosti, že?
Nu, já se také nechci vytahovat, že jsem opravdu příliš chytrá, ale snad od doby, kdy jsem schopna si věci a události pamatovat, si uvědomuji, že jsem bohužel upovídaná byla. Již v první třídě, tehdy ještě obecné školy, jsem přicházela domů pozdě na oběd. Proč? Protože cestou ze školy k nám do kopce zvaného Žvahov, přímo pod Dívčími hrady, byla jedna vilka za druhou. A tam na mě již čekávaly milé sousedky a bavily se tím, co jsem vyprávěla. Myslím, že to možná nebyla vždy plná pravda, ale mně se hezky povídalo a ony pozorně naslouchaly. Ta poslední až na rohu naší ulice, byla velmi spřátelená s naší rodinou a moje o osm let mladší sestřička jí říkala „teta Pelníková“, protože její skutečné jméno neuměla vyslovit. No ale milé tetě to jméno již zůstalo.

To jsem ale trochu odbočila od té zbytečné důvěřivosti. Asi se mi nevyplatila mnohokrát, ale jednou, jsem na ni moc doplatila. To jsem se poznala se svým budoucím manželem a studijní povinnosti šly stranou, schůzky s ním byly přece mnohem důležitější.
Až přišla chvíle, kdy jsem pochopila, že když všechno učení rychle nedoženu, že to špatně dopadne. Jedna moje věrná a stále věrná kamarádka mi nabídla, že mně půjčí klíče od bytu a mohu tam rychle vše dohnat. Sehnala jsem si falešnou omluvenku a požádala jednu studentku, s kterou jsem se sblížila, aby ji doručila paní profesorce. A tady přicházíme k bodu zbytečná důvěra. Řekla jsem jí totiž pravdu. No a ona omluvenku doručila, ale řekla tu pravdu také paní profesorce. Doplatila jsem na to, není potřeba se o tom rozšiřovat.

Dnes již prababička bych měla být alespoň o něco chytřejší, ale stále nejsem.
Na rohu našeho nejbližšího nákupního střediska, otevřeli asi před téměř rokem malý obchod s dámskými oděvy. Nevšímala jsem toho, zdálo se, že to je taková ta móda jen pro mladé. V létě ale začalo být velmi horko a tak jednoho dne jsem tam zašla, vše bylo na slevě. Třeba opravdu něco najdu. Prodavačka byla tak padesátnice, pěkná a milá. Vybrala jsem dvoje lehké šatky, ale nějak mi utekl čas a nechtělo se mi je tam zkoušet. A k mému údivu paní prodavačka řekla –„víte co, klidně si je vezměte domů, tam si je vyzkoušejte a uvidíte“. Chtěla jsem dát alespoň zálohu, ale že to prý není potřeba. Nu odnesla jsem si je, vyzkoušela a druhý den jsem přišla zaplatit. Nu a s paní prodavačkou jsem si pěkně popovídala.

Stavila jsem se tam ještě několikrát, ceny tam byly opravdu velmi přijatelné, ale již nic pro mne. No a vždy se s paní prodavačkou povídalo a bylo opravdu o čem. Jednou také o knihách a slíbila jsem jí jednu půjčit. Potom jsem se zmínila, že mám doma jedny letní šaty, které by potřebovaly malou úpravu a aniž jsem to tušila, ona se nabídla, že by to zkusila, jen ať je přinesu. Šaty jsem přinesla, knihu také a při hovoru jsme došly k tomu, že by mohla jednou odpoledne přijít na kávu.

Potom tam náhle nebyla a jiná prodavačka mi řekla, že dostala chřipku.
Po určité době se najednou zase objevila. To bylo vítání a povídání. Připomněla mi, že má moje šaty a moji knihu a tak jsme se domluvily, že určitého dne přijde na tu kávu.
Nachystala jsem dortík a čekala. Nepřišla a z obchodu také zmizela. Je to již několik týdnů, další prodavačka o ní prý vůbec nic neví a před několika dny obchod zavřeli.
Sbohem šaty, sbohem milá knížko !

Nu vidíte, upovídanost a zbytečná důvěřivost se rozhodně nevyplácí.
Ten příběh jsem si nevymyslela, můj manžel tu prodavačku také viděl a také s ní mluvil i jemu se zdála být příjemná a důvěryhodná osoba.

Tedy, já se již asi nezměním, ale posílám radu, nedělejte to co já, nevyplácí se to.

Prostě mlčeti zlato !

Jana Reichová

* * *

Zobrazit všechny články autorky