Jak jsme emigrovali (II.)
Naše pøistání v Nizozemí probìhlo bez problémù. Vzpomínali jsme na známý pøíbìh pøistání 
Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento vyskoèil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná øeè a zlomená okonèetina, jsme bohu¾el nemohli pou¾ít. Škoda. Naše nìmèina byla proti angliètinì velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom nìmecky v Nizozemí radìji nehovoøili. Pozdìji jsme zjistili, ¾e to není tak zlé.
Jen mezipøistání ve Frankfurtu bylo trochu napínavé. Nemìli jsme nìmecké transitní visum, a proto jsme nesmìli vystoupit z letadla jako ostatní cestující a jít do letištní haly. Zùstali jsme zcela sami v letadle a ani jsme tehdy moc nepøemýšleli o tom, ¾e by pøi tankování kerosinu, které probíhalo, mohlo dojít k nìjakému maléru: Puf, ohníèek, letadlo a dva Èeši v háji. Letadlo si ale letìlo klidnì dál, do Amsterdamu a odtud pøes Londýn a¾ do Ameriky.
Nad Holandskem jsme z výšky uvidìli zemi jako pro panenky, mìsta i vesnièky jako hraèky, domeèky, louky, kravièky, stejné jako nakreslil pan Èapek v „Obrázcích z Holandska“. Jen¾e všechno krásnì barevné. Umyté. Pozdìji jsme zjistili, ¾e je to nejen tím, ¾e se tu všechno opravdu dost uklízí a myje (zlé huby tvrdí, ¾e prý holandská hospodynì spotøebuje víc mýdla na chodník pøed domem, ne¾ na sebe), ale pøedevším proto, ¾e èasto prší a v ovzduší také není tolik rùzných popílkù a spadu. Tedy, nebylo, pøed tìmi 37 lety.
Po absolvováni pøekvapivì jednoduché pasové a celní kontroly jsme popadli naše rùzná (dvì)
zavazadla a zaèali pátrat po personálním šéfovi firmy Smeets z Weertu. Stál tam, naštìstí ještì s jedním Èechem, který ¾il v Holandsku u¾ od roku 1947 a pracoval u stejné firmy. Byli chytøe vybaveni velkou cedulí se jménem firmy a mìsta. Pøivítali nás anglicky, nìmecky i èesky, tak trochu rozpaèitì. A¾ po nìkolika letech nám personální šéf Piet prozradil, ¾e jsme ho tehdy moc zklamali. Èekal zubo¾ené uprchlíky a oni pøiletìli dva køepcí, opálení a dobøe obleèení jedinci, kteøí nemìli dokonce ani hlad nebo ¾ízeò, proto¾e je v letadle zahrnovali všemo¾nou péèí.
Vyrazili jsme v jeho velkém Citroenu smìrem na jih, do Limburku. Celé dvì hodiny, tak dlouho trvala cesta, jsme si mohli ukroutit krky. Opravdovské vìtrné mlýny, a toèí se, hele. Nemohli jsme uvìøit tomu, ¾e je Holandsko jednou z nejhustìji obydlených zemí v Evropì. Vidìli jsme jen samé krásnì zelené louky a mezi nimi statky mezi stromy, kravièky, oveèky. Málo lidi. Pøi vjezdu do mìsteèka Weertu nás uvítal podobný most jako na obrazech Van Gogha, dokonce zdvi¾ený, právì pod ním projí¾dìla loï.
Zavezli nás rovnou do bytu, který nám byl na ¾ádost firmy radnicí pøidìlen. Byl v nejvyšším, ètvrtém patøe celkem nových èin¾ákù. Z okna obývacího pokoje a z balkonu bylo vidìt vìtrný mlýn. Byt byl z èeského hlediska ètyøpokojový - a nám pøipadal zbyteènì velký. Jen¾e, sdìlili nám, nic menšího nemáme, a vùbec, v¾dy» jsou to jen dvì lo¾nice. Obývací pokoj a jídelna se toti¾ nepoèítají. Obývací pokoj dìlily od jídelny zasouvací sklenìné dveøe. Prakticky a jednoduše zaøízená kuchyòka, s vestavìnou skøínkou na stolní nádobí, pøístupnou ze dvou stran. Jen¾e my jsme zatím do ní nemìli ani talíø. Sporák nebyl, ten jsme tedy museli také koupit. Koupelna ve tvaru písmene L, pøístupná jak z pøedsínì, tak z kuchynì. Vybavená velikánským, na pohled kamenným kulatým døezem se sprchou, to jsme teda ještì nikdy v ¾ivotì nevidìli. Pozdìji jsme mu øíkali Julianabak. Bak = škopek. Juliana = chudák královna. Výbornì se v nìm pralo, byl toti¾ stejnì vysoko jako umyvadlo. Ale lézt do nìho pro oèistu tìla bylo horší.Co¾ asi nikdo z domorodcù nedìlal, ale dva blázniví Èeši ano. Tenkrát jsme to ještì bez problémù zvládli a
dnes u¾ to naštìstí není potøeba.
V bytì bylo pochopitelnì i WC. S tím jsme za¾ili první nepøíjemné dobrodru¾ství. Kdy¾ jsme toti¾ za nìkolik dnù v jak¾ - tak¾ obyvatelném bytì poprvé spali, šli jsme pochopitelnì také na WC. Vypadalo nevinnì, zcela normálnì : porcelánová mísa, od ní nahoru vedla trubice k zavìšenému reservoáru. Jen¾e : nikde nic, zaè by šlo zatáhnout, ani ¾ádný knoflík, který by se dal stisknout. Pøece se nepùjdeme zeptat k sousedùm, jak se splachuje na záchodì. Pokládali by nás za divé, necivilisované Balkánce. Trapas. Kdy¾ u¾ jsme si témìø zoufali, všimli jsme si, ¾e trubice, vedoucí k reservoáru je na jednom místì jaksi zbytnìlá, dvojitá. Zaèali jsme za ni rùznì tahat – a vida, šlo s ní pohybovat nahoru a dolù. Splachovalo to prostì pohybem této dvojité roury. Zázrak. Vot, takaja technika.
Ještì jsme si všimli vestavìné skøínì v lo¾nici, to byla prima. Skøíò tedy nepotøebujeme. Byt byl zcela holý, bez podlahové krytiny. Tady si prý ka¾dý dává koberce, jaké se mu líbí. Právì proto nás tam toti¾ zavezli, abychom si udìlali obrázek, co asi budeme nejnutnìji potøebovat – a hned to prý pojedeme nakoupit. Zajistili nám jménem firmy kredit u rùzných obchodníkù, který jsme mìli postupnì splácet ze svého pravdìpodobného platu. Tak tedy hurá. Ráno v Bìlehradì, odpoledne ve Weertu v obchodním domì Jacobs-Koppers. Stále bez groše. Koupili jsme zelený koberec, nìjaké linoleum do pøedsínì a do kuchynì, záclony do všech místností, zmìøit si to prý dojdou sami. Také jsme koupili postele, matrace a lo¾ní prádlo. Polštáøe. Marnì jsme hledali povlaky a nìjaké prošívané deky. Nabídli jen jednoduché, vlnìné a pod nì se dává, ukazovali nám, velikánské, na jedné stranì vyšívané prostìradlo. Aha. Všechno se to zastrká kolem dokola, spí se jako v penálu. Hrozné. Jak je mo¾né, ¾e ti Holanïané ještì nevymøeli, øíkali jsme si tiše.
Malý stoleèek a dvì køesla do prázdného obýváku. Jídelní stùl a ètyøi ¾idle. Nìco na sebe, jen základní vìci. Byli jsme unaveni, zmateni, dìlaly se nám m¾itky pøed oèima. A chtìlo se nám ze všeho nejvíc spát. Být sami. Jen¾e na to nebylo zatím ani pomyšlení. Teï jsme šli k našemu personálnímu šéfovi Pietovi do jeho domu, kde u¾ na nás èekala s kávou a proslulým 
limburským koláèem jeho man¾elka a tøi malé zvìdavé dìti. Dali nám k disposici svoji vlastní lo¾nici a øekli, ¾e budeme jejich hosty tak dlouho, pokud nebude náš byt v poøádku. Po veèeøi se na nás ještì vrhli s rùznými otázkami, byli sice velmi dobøe informováni o Èeskoslovensku, a televise stále ještì pøinášela další zprávy. Ale : dva ¾iví lidé, kteøí pøímo z té zemì byli. Nevìdìli jsme, kde máme hlavu.
Byli jsme v myšlenkách u¾ v zamìstnání. Jaké to bude v té dravé kapitalistické spoleènosti? Já jsem se rozhodla, ¾e radìji pomlèím o svém nedokonèeném universitním studiu historie umìní. Myslela jsem, ¾e to bude pro zaèátek lepší.
V sobotu jsme pøiletìli, v pondìlí jsme u¾ nastupovali do zamìstnání. Tehdy, v roce 1968, byla konjunktura a po nezamìstnanosti ani stopy. A my jsme byli, nyní to byla výhoda, komunistickým re¾imem prohnáni všemo¾nými povoláními, zejména v grafickém oboru. Všechno zlé je pro nìco dobré, øíká pøísloví. Nìkdy je to i pravda. Mohli jsme pracovat prakticky bez znalosti øeèi, jen¾e, my jsme se domluvili docela dobøe. Moc nám teï pøišlo vhod, ¾e jsme si léta platili soukromou uèitelku angliètiny. I naše nìmèina, od mládí pro strejèka Pøíhodu udr¾ovaná, zejména korespondencí, se hodila. Ale ta holandština, jak jsme hned s hrùzou poznali,to bude lahùdka. Nerozumìli jsme jim ani slovo. Utìšovalo nás, ¾e oni nám, kdy¾ jsme mezi sebou hovoøili èesky, také ne.
Následující den, v nedìli jsme s rodinou hostitelù posnídali. Všechno vypadalo zcela obyèejnì, a¾ na bílý vatový chléb. Sledovali jsme pozornì paní domu v jejím poèínání, abychom neudìlali nìjaké faux pas. Vidìli jsme jak elegantnì zamazala dírky na krajíèku chleba tenouèkou vrstvièkou margarinu a pokladla to plátky rajèete. Pak vzala k našemu údivu cukøenku, ve které byl krystalový cukr a všechno to hojnì posypala. Asi jsme se na ni podívali trochu udivenì, tak¾e nám s úsmìvem vysvìtlila, ¾e prý to chutná jako ananas. Radìji jsme zùstali u šunky a sýra.
Pak nás Piet provezl po mìstì i po okolí. V pamìti jsme vyhrabali nìco ze svých chabých vìdomostí o tomto koutu Nizozemí. Amsterdam, Rotterdam, Leiden, a hlavnì Naarden s hrobem Komenského, to bylo všechno na severu, „nad velkými øekami“, jak se tady øíká. Vìdìli jsme jen, ¾e o Weertu se zmiòuje Charles de Coster v knize o Thylu Uilenspiegelovi a v detektivce od Ferdinanduse, která také vyšla v Praze, jede hrdina knihy pøes Weert. To tedy opravdu nestaèí, musíme si co nejdøív opatøit nìjakou literaturu, slibovali jsme si.Okolí mìsteèka se nám moc líbilo, borové lesy, louky, klid. Krásné silnièky a cesty pro cyklisty. Budeme jezdit na kole, a¾ se na nìj zmù¾eme.
Asi èekáte, kdy koneènì zaènu mluvit o stesku, který nás musel nutnì zachvátit. Nezachvátil. Jen ve chvílích, kdy jsme byli zcela sami jsme poci»ovali, ¾e stále ¾ijeme v nesmírném, nepøirozeném napìtí, byli jsme ostra¾ití a pozorní, jako výzvìdná hlídka v neznámém pralese. Pøedevším jsme si ale stále uvìdomovali, ¾e jsme se rozhodli odejít dobrovolnì, a ¾e nás do Nizozemí vlastnì nikdo nezval. Byli jsme zatím jen hosté a tak jsme se také neustále chovali.
Pokud si chcete nìkde vùbec vypìstovat pocit sounále¾itosti, musíte znát kulturu a historii zemì, v které ¾ijete. To trvá dlouho. Musíte se nauèit jazyk tak dobøe, ¾e v nìm myslíte. Na oplátku za vaše úsilí vám jazyk pomù¾e zmìnit zpùsob myšlení. To je prvním krokem k pochopení. K tomu všemu je potøeba pøedevším pevná vùle. A spousta energie. Není èas naøíkat.
Dopisy, které nám tehdy pøicházely od pøátel z domova i z celého svìta máme dosud schované. Byly plné povzbuzujících slov, z která jsme byli a jsme stále moc vdìèni.
V dalším pokraèování: jak to bylo v zamìstnání, jak nás pøijali kolegové, první dny v našem bytì, první omyly a chyby, první novináøi a další èeští krajané…
Vìra Pokorná
