Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na problém - Být dobrým hostitelem...

"Host je klenot na podušce pohostinnosti!",

řekl Nero Wolfe, jeden z mých oblíbených detektivů. Kdo se s ním zná, chápe, že při tom pravděpodobně uždiboval stehýnka tetřevích kohoutků, krmených borůvkami, které uměl tak báječně upéct jeho kuchař, Fritz Brenner.
Slované jsou kmen, který si na své pohostinnosti vždycky zakládal. I když z hlediska dnešních dietologických poznatků by se měl chléb se solí nahradit řekněme brokolicí s česnekem...

Být dobrým hostitelem a být příjemným hostem není tak úplně jednoduché. Má to svoje pravidla. Sebekriticky uznávám, že teď, na stará kolena, jsem hostem sice zřídkavým, ale zničujícím. Kriticky prohlížím sedačky, židle, křesla a jiné kusy nábytku, které si moji hostitelé pořídili na sezení, a odmítám je jedno po druhém. Takový náročný "casting" není ani na titulní roli ve filmu. Když konečně ukážu prstíčkem na vyvolenou tvrdou židli, všem se uleví. Jenom mně ne… Obyčejně si nevyberu dobře, ale protože jsem milý host, mlčím a snažím se zaujmout polohu, ve které by mne nebolela záda. Slyšela jsem, že taková poloha je, ale ještě jsem ji neobjevila.

Potom odmítám nabízené pohoštění:
to je mi těžké, to mastné, tamto mi zvýší cholesterol, toto mi vyvolá průjem... no, toto by snad šlo... (TOTO může být třeba čokoládový dort se šlehačkou, protože jsem šíleně mlsná...)

Sešlou společnost naléhavě prosím, aby se mluvilo nahlas a pomalu. Už nedoslýchám. Ale i tak se nějak čím dál častěji mluví o věcech, o kterých netuším, jestli patří mezi minerály, lidové tance anebo moderní techniku... Snažím se přispět ke konverzaci nějakou aktualitkou, ale moc se mi to nedaří, protože každá moje věta začíná slovy "Před čtyřiceti léty..."

Přesto doba plyne. Hodinu před odchodem se začnu chystat na akci "přesun domů". Odbelhám se na záchod, najdu kabelku, mobil a krabičku s léky, znovu zajdu na WC, cestou ztratím hůl. Po rozloučení s hostiteli se ukáže, že nemám brýle. Celou návštěvu jsem je měla na nose a najednou tu nejsou! Všichni přítomní hledají brýle jako dubáky v borovém háji a obyčejně je najdou na stole, při notebooku, v ledničce, anebo na jiném místě, kde člověk obvykle brýle drží. Jenom jednou se ukázalo, že je uklidil pán domu do své kapsy: měly totiž stejně vyspravenou nožičku, jako ty jeho...

Mezi mými známými se prý vypráví, že je po mé návštěvě výhodné rovnou odjet do lázní.

Těžko říct, kdo byl nejhorší hostitel v historii, jestli Macbeth anebo ježibaba v Perníkové chaloupce. Ale na jisté hosty, kteří by si mohli nárokovat titul "postrach hostitelů", se pamatuji dobře.
Začalo to tím, že můj bratr, který byl lékařem ve Vysokých Tatrách, léčil jednoho Belgičana, který se tam za socialismu nějak zatoulal. Za dobu léčení se spřátelili a uzdravený Belgičan požádal bratra, jestli by u nich doma, v rodině, nemohl ještě pár dní zůstat. Chtěla bych vidět Slovana, který by takovou prosbu odmítl... A tak se milý André nastěhoval do bratrovy domácnosti. Rychle se s rodinou spřátelil, všechno se mu moc líbilo, až na dvě maličkosti. Zaprvé tam nemluvil nikdo francouzsky. Uměli slušně anglicky, docela dobře i německy, ale to André neuznával. Říkal, že jediný jazyk, hodný vzpřímených bytostí, je francouzština, protože prý má kořeny v Belgii a Francouzi ji už hotovou jenom převzali. Koupil "Kurz francouzštiny na deskách Supraphonu" a učil domácí, dospělé i děti, vyslovovat "r", aby to znělo spíš jako "ch", ale přesto to bylo "r". Děti mu začaly říkat za zády "pan Bchambocha"... Protože ta druhá maličkost byly brambory. André neschvaloval brambory vařené, pečené, šťouchané, ani bramborovou kaši. Říkal, že je to barbarství a vyspělé civilizace jedí jenom pomfritky. O těch taky říkal, že pocházejí z Belgie. Švagrová je hodná ženská a dělala mu pomfritky třikrát denně. Svaz československo-belgického přátelství prosperoval.
Po třech týdnech se André vrátil domů do Belgie. Slované jsou pohostinní, ale nejsou vytrvalí. Švagrová začala brambory vařit a děti používaly desku Supraphonu k nácviku hodu diskem. "R", které zní spíš jako "ch", všichni zanedbali.

Přišlo léto. Bratr mi zavolal, abychom - jako obvykle - přijeli strávit u nich červenec. Z pronajaté veliké chalupy pod lesem byl krásný výhled až na Lomničák, kolem šuměly lesy a vzduch byl neuvěřitelně čirý s voňavý. Toulali jsme se Tatrami, sbírali hřiby, pozorovali černé i bílé čápy, koupali se u kežmarského Tatralanu, prostě koncentrovaná idyla.

Jednoho letního podvečera jsme posedávali na terase a povídali si o všem a o ničem... Ze zákruty pod chalupou vyrazilo Porsche, červené jako hřích, a za ním mikrobus Fiat.

Konvoj zabrzdil před terasou a z vozidel vystoupili:
Belgičan André,
jeho žena Anna,
jejich syn Valéry,
sestra Belgičanovy ženy Cathe,
její životní přítelkyně Émilie,
Cathina momentální vážná známost, Jack, a
manželský pár kterých jména jsme se nikdy nedozvěděli.

Tím se naše společnost, sestávající z:
mého bratra,
jeho zákonité choti,
jejich starší dcery,
jejich mladší dcery,
mne,
mého muže a
našeho společného syna,
poněkud oživila a významně obohatila.

Přivítali jsme hosty zdvořile, ale tolik chleba ani soli jsme doma neměli. Poslali jsme starší děti k sousedům s prosíkem. Švagrová stoupla svému muži, mému bratrovi,nenápadně na nohu a tiše se ho zeptala:
"Tys to věděl, že přijedou?"
Bratr odšeptal:
"André volal minulý týden. Ptal se, jestli může vzít i manželku..."
"A vzal i okolojdoucí Belgičany!" dodala jsem realisticky...

Zatím co švagrová a já jsme se zmítaly v myšlenkách, kam tolik Belgičanů uložíme a čím je nakrmíme, můj bratr, můj muž a můj syn se intenzivně zabývali zcela jiným problémem. Upřeně zírali na červené Porsche s jedinou myšlenkou:
"Kdy se v tomhle povozíme?" (Nezapomínejte, že vůkol zuřil socializmus a toto bylo první živé Porsche, které kdy viděli!)

Nějak jsme to, my se švagrovou, upytlíkovaly... K naší radosti byli ti nejmenovaní manželé jenom slovenští stopaři, kteří pozdravili, vypili skleničku a odešli... Nějak, něčím jsme Belgii nakrmili a když svítalo, uložili jsme ji spát, tak porůznu, kde se našlo místo... Ráno jsem nalila velkou sběračku pramenité vody do mléka a se zájmem jsem pozorovala švagrovou, která se snažila o výrobu ultratenkých řezů z chleba, zapůjčeného nám laskavou sousedkou. Staří Slované by nás obě vyhostili z kmene, protože jsme obě myslely na totéž - a nebyla to pohostinná myšlenka:
"Jak dlouho tu zůstanou?"

Zůstali týden.
Týden jsme stály se švagrovou u sporáku a vařily. Naše děti chodily třikrát denně do obchodu, kde je vedoucí považovala za kuchyňskou hlídku pionýrského tábora a nabídla jim velkoobchodní slevu. Můj muž vyráběl pomfritky ve velkém, po kilech, den po dni... S lítostí i s opovržením, ale pravdivě, uvádím, že můj bratr vyhlásil, že má v nemocnici naléhavé případy a zbaběle každé ráno odjel, aby se vrátil až podvečer...

Švagrová začala uvažovat o rozvodu. Souhlasila jsem s ní tak vřele, že si to rozmyslela.
Doufali jsme, že krásy Tater naše návštěvníky zlákají k několikadenním túrám... Ale marně. Jenom Jack s Cathe se občas vzdálili, ale nemyslím, že by šli obdivovat Šalviový pramen anebo Kačací sedlo, za hodinku bývali zpátky. Zbytek Belgie se povaloval po terase, natíral se opalovacími krémy s vysokým ochranným faktorem (tenkrát jsme nevěděli co to je, ale doufali jsme, že něco ničivého) a čekal od jednoho jídla na druhé. Prý jim naše strava moc chutná.

Pozdě v noci jsme se my, domácí, scházívali v kuchyni, umývali nádobí a vedli vášnivé debaty na témata:
Co vadí Belgičanům na Belgii?
Může si člověk vzít v bance půjčku na návštěvu?
Co budeme zítra vařit?
Proč ty vyžírky nevyhodíme?
Je Vesmír ohraničený, ale nekonečný, anebo neohraničený, ale konečný?
Jedí Belgičané francouzské brambory? Jestli ne, proč ne? Jestli ano, kolik?

Lehkonohým dupotem přidusal konec července a naše rodina se vracela domů. Poprvé jsme opouštěli Tatry s úsměvem na rtech, rozpálené dlažby velkoměsta nám připadaly příjemnější, než tatranští velikáni i s kamzíky, svišti a hřiby... Jenom chvílemi jsem měla pocit, že opouštím zbaběle bratrovu rodinu ve chvílích jejich nevýslovného utrpení... Belgičané měli odjet pozítří...

Jako mnoho mých historek ani tato nemá pointu. Předpokládám, že se Belgičané vrátili do vlasti, protože když jsme přijeli na dovolenou příští rok, už u bratra nebyli.
Ale musím uvést, že bratr už neměl pronajatou žádnou krásnou velkou chalupu. Bydleli v panelákové králíkárně. Bez telefonu. A adresu přísně tajil.

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Kreslení - pojďte si hrát

* * *

Zobrazit všechny články autorky