Padla facka padla na sále...
Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva je, ¾e Vladimír po krátké nemoci v létì, ve vìku 84 let, zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky. Do jedné úvahy se teï zaètìte…
Redakce
Facka nepadla na sále, ale ve škole. Co se pøed èasem stalo, víte asi všichni. Jen to u¾ dneska umíme lépe pojmenovat. Øeditel školy, kterého ¾ák hrubì urazil, neudr¾el emoce na uzdì a tøepnul ho rukou pøes oblièej. Pohotový spolu¾ák zachytil scénu na mobil a pak ji ulo¾ili na YouTube. Na malér bylo zadìláno. Zále¾itosti se ujala média, záznam byl nesèetnìkrát promítnut ve zprávách hlavních programù televize a øeditel byl obvinìn z nepøípustného jednání. Kauza byla propírána ze všech stran, rozebírána vìcnì i filozoficky, psychologicky i právnì, ale hlavnì byla nále¾itì napìnìna, aby bylo o èem vysílat. Uplynul urèitý èas, zvíøené emoce pod tlakem jiných zpráv opadly, øeditel dal výpovìï a následnì se psychicky zhroutil. Závìr však zùstal: uèitel se nesmí ¾áka nebo studenta ani dotknout, aby neohrozil jeho psychický vývoj. A to je právì ta pravda bodového reflektoru. Co se tím myslí?
Stejnì jako bodový reflektor osvìtluje jenom malou, pøedem urèenou èást scény a pomíjí jiný pohled z rùzných stran, tak i pravda bodového reflektoru je pøímoèará, jednoduchá, snadno pochopitelná i osobì se sní¾enou inteligencí, ale zcela pomíjí skuteènost, ¾e ¾ivot je slo¾itìjší, nìkdy i tì¾ko pochopitelný, a ¾e i na jednoduchou vìc lze pohlí¾et z rùzných stran. Jistì byste sami takových pravd bodového reflektoru mohli uvést celou øadu, dnešní doba je jimi pøesycena, a kdybyste zrovna nevìdìli náhodou ¾ádnou, staèí si pustit zábìry z parlamentu.
Na kauzu „facka“ bych u¾ dávno zapomnìl, kdybych se po èase opìt nesetkal s Vinckem Cícù. Já mu øíkám pochodující vox populi národa èeského. Mluví lidovì, nespisovnì, ale slušnì a v jeho názorech nemusíte hloubat, jak to vlastnì myslí. Jsou jasné. Stojí si za nimi a kupodivu se velmi èasto shodují s názory velké èásti veøejnosti.
„Neslyšels ráno rádio Jak to vidím?“ spustí Vincek s temperamentem jemu vlastním.
„Neslyšel, o co šlo?“
„Rùznì, poøad pøipomínal smìsici všeho mo¾nýho, ale hlavnì obtloustlýho, udýchanýho psa s vyplazeným jazykem, který se ze všech sil sna¾í dohnat svýho pána, jedoucího na kole. Ale to hlavní: Byl v nìm taky podrobnì probrán pøípad „facka ve škole“ a mì to vytoèilo, jak se mù¾e o takové hlouposti tak dlouho filozoficky meditovat!“
„Ale Vincku, na ten pøípad se pamatuji, nìkolikrát jsem vidìl natoèené video, uèitel pøece nesmí ¾áka nebo studenta uhodit!“
„A díval ses na to video pozornì?“
„Samozøejmì!“
„A cos vidìl?“
„No jak dal uèitel ¾ákovi facku!“
„No vidíš, to je ta tvoje pravda bodovýho reflektoru. Sám ji nemáš moc rád, ale podlehneš jí taky. Tak si na to posvi»me ze všech stran!“ Vincek si odkašlal, aby mohl souvisle pokraèovat.
„Já toho vidìl mnohem víc. Pøedevším to, jak se dva kluci domluvili, ¾e svého øeditele vytoèí. Proè? Nevím! Mo¾ná z legrace, aby to bylo „hustý“, mo¾ná ze škodolibosti nebo zlomyslnosti a tøeba jako pomstu za nìco. Øeditel nìkoho pokáral, dal špatnou známku a podobnì.
Franto, ty budeš sedìt tady, máš dobrý výhled a pøipravíš si mobil. Já budu sedìt tady a vytoèím ho. Ty to nahraješ. Jestli mi nìco udìlá, já jsem z obliga jako napadený a on to odskáèe. Pak to dáme na Internet, bude to „hustý“ a všichni se nám budou obdivovat.
Jednoduchej scénáø, co? A neobjevuje se v naší zemi poprvé!
Stalo se. Kluk shodil zámìrnì vìci na zem a na výzvu „Zvedni to!“ odpovìdìl: „Zvedni si to sám, ty šmejde!“ ®e øediteli povolily nervy, není mo¾né se divit. Následovalo lehké tøepnutí pøes pusu. Facka to nebyla, kluk po tom nepohnul ani hlavou. Kdybych na místì øeditele byl já, letìl by po takové sprostotì kluk pod lavici bez ohledu na to, jestli se to nìkomu nebo nìjaké organizaci bude líbit nebo ne.
Kluci pak ulo¾ili zábìr na Internet a to další u¾ znáš. Na osud øeditele, který celý ¾ivot vìnoval mláde¾i a výuce, staèil dát to nejlepší, co v nìm bylo, aby byl nakonec oznaèen za „šmejda“, si u¾ nikdo nevzpomnìl.
Kdy¾ u¾ sem se tak rozpovídal – a toho si pova¾uj! – povím ti historku, které sem se sám zúèastnil. Kdy¾ vtrhl Wehrmacht do Prahy, dokonèoval sem mìš»anku. Najednou sme mìli dennì nìmèinu, nejmíò jednu hodinu. Uèila ji mladièká, hezká, jistì vzdìlaná uèitelka, ale nemìla vùbec tuchy, jak zvládnout takovou hordu puber»áckejch sígrù. Nebudu to natahovat. Skonèilo to tím, ¾e s pláèem si pøímo z hodiny bì¾ela stì¾ovat øediteli.
Za chvíli vpadnul øeditel do dveøí. Chlap jako hora, ruce jako hornická lopata.
„Tak vy mi tady budete dìlat z nìmèiny kabaret?“ zaøval a vrhnul se k první lavici: „Postel!“ „Bett“ „Èlen!“ „Der“. Bum ho. Facku bylo slyšet snad a¾ na Václaváku a kluk se válel po lavici. K dalšímu: „Stùl!“ “Sessel“. Bum! Tak to šlo dál, na všechny se dostalo. Já sem tomu ušel, vìdìl sem. Byla to kanonáda. Asi tøetina tøídy mìla oteklou hubu.
Následky? Doma se snad nikdo nepochlubil, pova¾ovali to všichni za ostudu, a tak se na nìco vymluvili, tøeba ¾e se poprali – co kdyby doma dostali ještì nìco návdavkem. Rodièe, na rozdíl od dneška, stáli toti¾ za výkonem školy. Ale to eštì není to hlavní! Uèitelka byla odvolána pro nezvládnutí tøídy a my sme dostali – øeditele! Byl klid, poøádek, disciplína a – nauèil nás nìmecky. A to nejzajímavìjší: Zaèali sme ho obdivovat! Byl pravý chlap a to sme chtìli bejt taky, hodnì vìdìl a zajímavì to podával – a to sme chtìli taky! Nakonec sme zjistili, ¾e je vlastnì hodnej èlovìk, spravedlivej, a na konci roku sme se s ním tì¾ko louèili.
A tøešnièku na dortu nakonec: Po øadì let, kdy¾ u¾ byl øeditel dávno penzionovanej, ho navštívil jeden mùj spolu¾ák v jeho bytì. Øekl potom øediteli asi toto: „Vrátil jsem se právì z Nìmecka, kde jsem v Halle an der Saale mìl odbornou pøednášku, samozøejmì v nìmèinì. Mìla velký úspìch. Na tom úspìchu máte i vy nemalý podíl. Tak jsem vám pøišel za tu superfacku moc podìkovat. Ta mì nakopla!“
Øeditel prej byl docela dojatej a nakonec oba ten úspìch zapili jedním panákem.
Díky takovým pánùm øeditelùm z nás vyrostli zdatní obèané, schopní se poprat s pøeká¾kami, které se ¾ádnému v ¾ivotì nevyhnou. Mám takový pocit, ¾e z urèité èásti dnešní mláde¾e, které je stále i institucionálnì umetána cestièka do ¾ivota, se èasto stávají traumatizovaná nedochùdèata. Mohu potvrdit, ¾e se nám tvrdá výchova, a to i na vojnì, na psychice nepodepsala.
Jó, i desetiletej kluk dnes i pøi prùmìrný inteligenci ví, co se smí a co ne. Ví ale taky, ¾e kdy¾ oznaèí øeditele za šmejda, nebo ho rovnou zastøelí, nic se mu nestane. Vìc se odlo¾í, je nezletilý.
V Americe se støílejí uèitelé, profesoøi a spolu¾áci dnes, nás to èeká pøi souèasném trendu døíve èi pozdìji. ®e existují zpùsoby, jak takovému poèínání postavit hráz – a to neproniknutelnou – ví ka¾dý. Její pou¾ití ale brání pøeká¾ky formulované benevolentními zákony, pøedpisy i poèínáním. Na práva dìtí dnes existuje øada stále se zviditelòujících institucí. Týrání dospìlých dìtmi a mladistvými, a» fyzicky nebo psychicky, vlastními nebo cizími není v podstatì podchyceno vùbec. Dospìlí se stydí jít na veøejnost, nìkdy dokonce i cítí podíl vlastní viny. A instituce? Radìji ruce pryè!
No to sem se rozpovídal! Co mì zdr¾uješ? Mám taky práci!“
Vincek zmizel za rohem. Ten doká¾e nasadit èlovìku brouka do hlavy! A jak zahýbal tou pravdou bodového reflektoru!!!
V té souvislosti se mi vybavil jiný pøíbìh. Stal se – proboha – ji¾ v pøedminulém století. Jeho autorem je – na rozdíl od Vincka – èlovìk vysoce vá¾ený, lékaø-internista svìtového jména, univerzitní profesor MUDr. Josef Thomayer.
Tak si ho poslechnìme, je to o nervózním dítìti:
„Pán a paní pøišli se poradit, co s nejstarším synem jejich. Matka mi vypravovala, ¾e ne¾ syna pøedvedou, chtìla mne døíve informovati o detailech, je¾ by si pøed synem netroufala vyprávìti. Sama však myslí, ¾e synovi nejlépe bude svìdèiti ¾elezo. Je prý chudokrevný a následkem toho tak nervózní, ¾e ani otec ani matka nevìdí sobì rady.
Ondyno prý matka jej èímsi tak rozèílila, ¾e jí hrozil zabitím. Jindy dokonce zranil a málem zmrzaèil pro hloupost mladšího bratra. Podobných ukázek nervóznosti mnì otec i matka vypravovali celé litanie. Pøi vypravování takovém jsem koneènì vypadl sit venia verbo z role. Pravil jsem rodièùm, ¾e ovšem známky právì vylíèené zasluhují bedlivého léèení.
„Jenom s podáváním ¾eleza bych nesouhlasil, jsou léky úèinnìjší ve pøípadech druhu tohoto.“
„Prosím, jen ordinujte!“ vpadla mnì matka do øeèi.
„Buïte jist, ¾e pøíkaz váš do nejmenších podrobností splním,“ dodal otec.
„Lékù takových, které v podobném pøípadì pomáhají, jest více. Napøíklad corylus avelana.“
„Neznám toho léku,“ podotkl otec.
„I znáte,“ namítám, „corylus avelana sluje po èesku LÍSKOVKA!!“
Co asi na vypravování vá¾eného pana profesora øeknou instituce, odstraòující ka¾dé stéblo z cesty nové generaci? Moc povídání, viïte. Zkusme to nìjak shrnout:
1) Demokracie bez discipliny nefunguje – ani ve škole, ani v parlamentu.
2) Svoboda slova a èinù je dnes èasto zamìòována, nìkdy i zákonem, za svobodu zvùle. Její omezení není diktaturou, ale prostou výchovou ke slušnosti.
3) Do školy patøí kázeò, uèení, knihy a píle – ne mobily a jejich zneu¾ívání.
Nezdá se vám, ¾e mláde¾ zejména školní, u¾ dnes neovládá mobily, ale mobily psychicky ovládají a traumatizují ji?!
Uva¾ujme. Èasu není nekoneènì mnoho.
Vladimír Kulíèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora