Úvahy o trestech

Už před drahným časem mi byl jako vlku beránek předhozený námět k úvaze. Nenapsal bych zamyšlení o trestech? Proč ne. Koneckonců, krátce předtím jsem filozofoval o trestu smrti, bude se to tedy hodit. Jaká by se v tom mohla skrývat svízel? Žádná. Jenže co čert nechtěl, jedna se objevila. A to pořádná! Inspirace se urazila, že na podobný nápad nepřišla sama a šlus. Utrum. A tak se z nevinného úkolu stal trest.

Cože? Psaní článku jako trest? Ano. I když se většině při vyslovení pojmu trest vybaví spíše vězení, resp. odnětí svobody, pokuta či třeba zákaz, ve skutečnosti na sebe může brát nepřeberné množství podob. Může se jím stát prakticky cokoliv. Protože opravdovým trestem je pouze to, co jedinec sám jako trest vnímá. Analogicky to samé platí o odměnách, a dochází tudíž nezřídka k situacím, kdy tatáž věc ve vztahu k různým lidem plní obě funkce.

Zdá se proto, že postrádá valný smysl ptát se po trestu nejhorším. Do jisté míry ano, přesto lidé, ač tvorové nesmírně rozmanití, se dokáží shodnout na určitých vyšších a univerzálnějších hodnotách, jaké představuje svoboda či život, a úměrně tomu vytvořit systém sankcí. V tomto systému narazíme na různé typy trestů, ať už peněžité, zakazující činnost, tresty odnětí svobody nebo trest smrti. A právě ten si získal, jakožto trest nejvyšší, reputaci i trestu nejhoršího. V této souvislosti mi položil přítel otázku, jak k tomu chudák smrt přišla? Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, jak to myslí. Jednak používáme pojem „trest smrti“, ale i bez něj často vnímáme smrt samotnou jako trest. Ať už spravedlnosti, osudu, Boží… Smrt jako trest za to či ono… Smrt jako univerzální spravedlnost… Ovšem když se zamýšlím nad slovy svého přítele, musím mu dát za pravdu, že spojování smrti s trestem je vůči dámě s kosou nespravedlivé. Naopak může být i vysvobozením. V některých kulturách dokonce určitý druh smrti platil za výsadu.

Podle Aristotela patří člověk mezi tvory společenské a může se plně rozvinout pouze v obci. Domnívám se v souladu s naukou velkého Filosofa, že jeden z nejhorších, ne-li vůbec nejhorší trest bez ohledu na individualitu člověka, představuje právě vyčlenění z obce, vyhnanství. Že kdybychom se pokoušeli hledat trest univerzální a nejhorší, nevyhrála by smrt fyzická, nýbrž smrt sociální.

Navzdory tomu, že tresty se povětšinou chápou negativně a málokdo – kromě masochistů například – si přeje být trestán a trpět, nejsou ve své podstatě špatné a naopak patří k životu jako jeho formující část. Morálka a chování dítěte se utváří s ohledem na to vyvarovat se trestu a získat odměnu. Často se ovšem zapomíná, že trest sám o sobě neříká, „jak by to mělo být“, pouze upozorňuje „jak to být nemělo“. A proto se trest – ačkoliv se jedná o snadné a rychlé řešení – bez patřičného doprovodu vztahuje pouze k dění minulému, nikoliv budoucímu.

Nedá mi to, abych jako začínající učitel nezabrousil na pole českého školství. Zde nyní panuje trend, kdy pedagog prakticky pozbývá pravomocí efektivním způsobem trestat žáky za prohřešky ať už kázeňské či studijní. Pryč jsou zlaté časy tělesných trestů! Jistě, to byla lehká nadsázka, netřeba výrostky hned řezat hlava nehlava jako žito, jenže nelze zase slepě kráčet opačným směrem až do aleluja. Vedl jsem o tom dialog s učitelkou na zdravotní škole, při kterém jsme došli k – překvapivému – závěru, že… že nic. Nějaká napomenutí, důtky apod. pozbývají významu ve chvíli, kdy je rodiče neřeší a, dojde-li ke konfrontaci se školou (učitelem), stejně stojí na straně dítěte. A nějaká práce či domácí úkol? Pokud to neudělají, tak to neudělají. A protože to neudělají, nelze to ani hodnotit, tudíž nelze ani udělit nedostatečnou. Pouze „N“ jako nesplnil, což znamená přesně to, co ono slovo říká. Nesplnil. Tečka. Hlava XXII hadr! Stala se mi „úžasná“ příhoda, když jsem na jisté, raději nejmenované, škole na konci hodiny zadal domácí úkol. Udivené pohledy, nechápavě nakrčená obočí, ignorace. Nedlouho poté jsem se dozvěděl, že se tam domácí úkoly dávno nezadávají. Žáci je neplnili, tak se od nich prostě upustilo… Asi jsem přílišný pesimista, když se obávám, co tenhle způsob (ne)výchovy přinese do budoucnosti. Ale co čekat v zemi, kde jako návrhy na nedostatečnou kapacitu věznic zaznívají slova o tom, že za některé trestné činy by se vlastně do vězení ani chodit nemuselo, nebo že by se mohlo žádat o podmínečné propuštění ne po polovině, nýbrž už po třetině trestu.

Lidská povaha už je taková, že před sebou potřebuje cukr a nad sebou bič. Ne cukr a ne bič. Obojí. Cukr a bič.

Tomáš Zářecký

* * *
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora