O ceně a smyslu stáří

Četl jsem před nějakým časem úvahu o důvodech ne zrovna utěšeného stavu české politiky. Nejzávažnějším má být dle autorova mínění podivná ustrnulost: podobá se politická scéna tohoto času a této země divadelnímu kusu, v němž vystupují stále tíž herci, ledaže v různých rolích. No, také bych řekl. Provázen pískotem se odebral do zákulisí někdejší miláček publika Václav Zeman, a hle, minulo několik let, a týž muž vstupuje křepkým krokem na jeviště, ucházeje se o roli hlavního hrdiny. Zavřely se vody nad svého času nejoblíbenějším politikem země, panem Dlouhým, a vida, vody se otevřely a pan Dlouhý rajtuje do bitvy o úřad prezidentský. S hanbou zmizel v propadlišti pan Bém, chvíli o něm nebylo slyšet, a už se zase hlásí o pozornost, kritizuje a rozdává rady, z nichž čouhá ukřivděnost a veliká chuť vrátit se na scénu. Ministrů a jiných veličenstev, která selhavše zde, byla vyzdvižena do prebend a honérů onde, zná historie českého postkomunismu celé šiky; i nelze nikterak vyloučit, že až čas vymaže z paměti nejhorší ostudu, opět zazáří v nové slávě pan Bém, a kdoví, třeba i pan doktor Rath, ještě s krabicí od vína v podpaždí. Až sem bych autorovy vývody sdílel. Dál už bych si dovolil jisté výhrady.

Dávám k uvážení, není-li spíš příčinou výše zmíněných jevů stav politických stran, podobajících se uzavřeným klubům, do nichž nezvaní nemají přístup. Je-li partaj počtem členstva srovnatelná se Svazem králíkářů a její vůdčí vrstva připomíná loupežnickou družinu, v níž platí, že čím méně loupežníků, tím větší díl kořisti připadne Alibabovi… nu, nelze se divit, že na čelných pozicích rotují stále tíž loupežníci. Autor zmíněné úvahy však spatřuje kámen úrazu v něčemu jiném: že od listopadových začátků až podnes nedošlo a nedochází na české politické scéně k výměně generací. Ať staří, okoukaní herci předají role mladším, a hned uvidíme, jak se všechno rozběhne svižněji!

Ach jo. Už zase doléhá k sluchu mému ono starožitně otřepané, leč vždy znovu co trumf politického mariáše vynášené heslo „Mladí vpřed!“ Domnění, že mládí jest cosi jarého, plného energie, co si s lehkostí poradí tam, kde plesnivým dědkům vynechává rozum; a plesnivým dědkem, vězme, je ten, komu se přiblížila padesátka. Není zatěžko uhodnout, odkud se heslo vzalo, i v čem spočívá jeho trvanlivost. Zralejší osoba, mající svou zkušenost s lepšími, spravedlivějšími etc. zítřky, co je tak obvykle nabízejí různí mesiáši a tlučhubové, nebývá náchylná skočit na týž špek v novém balení; i rozhazují tlučhubové své udičky tam, kde se lze nadít snadnějšího lovu: mezi dušičkami nevyzrálými, té zkušenosti nemajícími, zato s přirozeným sklonem k radikálnictví. Tak tomu bylo, tak tomu jest, tak tomu… prosím váženého čtenáře o posečkání, k příčinám té zákonitosti se dostaneme za chvíli.

Lovcům mladých duší se zdařilo a stále se daří něco podlejšího, než že je úspěšně svádějí k různým rotykám, ať s politickým, ekologickým či jiným nátěrem: zaseli do nich chmurné přesvědčení, že životní úsek, v němž vůbec stojí za to žít, je kratičký. Že trvá pár roků, tak mezi šestnácti a – nanejvýš! – třiceti lety; co následuje poté, je už jen nuda, šeď, rutina, pozvolné odumírání. „Žij naplno, zemři mlád,“ poradil mladým lidem – už nevím který – módní tajtrlík, a nebyla snad za posledních sto let vyslovena hrůznější věta. Chtěl bych mladé generaci vzkázat něco radostnějšího: v každém věku má život své kouzlo a svůj účel, mládenci a dívky, v každém stojí za to žít!

Neměl bych asi přenášet vlastní zkušenost na jiné, ale možná je tomu právě naopak; to v mládí bývá člověk nejzmatenější, nejčastěji zklamaný, nejčastěji mívá pocit selhání, nenaplnění, osamění, zoufalství, to tehdy se mu nejčastěji zdá, že nikam nepatří, nikdo o něj nestojí. Až kolem třicítky začíná shledávat, že život není labyrint, kde jedna polovina dveří je zamčená a druhá nevede nikam; že má svou logiku a řád, v němž i on má své místo, jen doposud nevěděl dobře které. Ve čtyřiceti je hledání smyslu života vesměs dokončeno, s výjimkou věčných dětinů, kteří jej nenajdou nikdy. Tou dobou už mívá člověk své omyly a nezdary z největší části za sebou, loďka života vplouvá do klidnějších, což nikterak neznamená že nudných vod. Naopak; jsou to vody plné tajemných ostrovů k prozkoumání, dobrodružstvími zvoucích úžin a zátok, zakopaných truhel s drahokamy, jejichž jméno jest zkušenost; a nic není cennějšího vnímavému poutníku životem. Leda by o drahokamy nestál; leda by se spokojil s bačkorami a televizí; je to ale jeho volba, jeho ochablost, pro niž mu bohatství života ubíhá kolem nosu a on po něm nevztáhl ruku.

Pominu teď další kulaté jubileum a povím, kde se aspoň dle mého soudu a zkušenosti nalézá vrchol života: mezi šedesátkou a… ne, sedmdesátkou ne, to už je znát začátek odlivu, ale dejme tomu sedmašedesátkou. Tehdy je mužský – dámou jsem byl leda v některém z minulých životů, takže si neodvažuji soudu – ještě v dostatečné síle těla i ducha, třebaže jako skokan o tyči by se nejspíš neosvědčil. Odchodem na – váhám napsat odpočinek – se mu otvírá nikdy nepoznaná šíře volného času; a opět záleží na každém, využije-li jej lépe, hůř, nebo vůbec nijak. Je zde ovšem háček v podobě vyšší moci; starce může klepnout pepka nebo potrefit rakovina, bujarý mládenec se může přerazit na motorce, život věru není pojišťovna. Kdo však propluje těmito úskalími, může zjistit, že i vysoký věk má své radosti a svá dobrodružství, ba dokonce že teprve jím se mu sečetlo a završilo vše, oč se v životě pokoušel. Ovšemže se každým dnem blíží nevyhnutelný konec, ale i ten pozbývá postupně své děsivosti. On asi věděl Sokrates, o čem mluví, když vyslovil větu: Nikdo neví, co je smrt; a nikdo neví, není-li nejvyšším štěstím člověka. Možná, moudrý filosofe, možná. Možná je nejvyšším štěstím člověka, může-li v poslední hodince svého vědomí říci – vykonal jsem, Pane, co jsi mi uložil, a vykonal jsem to dobře. Ale na to si budu muset ještě počkat.

Naše doba si vytvořila sbírku fetišů, které se při bližším pohledu rozsypou. Není automatickou kvalifikací být mladý, stejně jako jí není být starý. Není kvalifikací být žena, není jí být osoba jinak (jen ne bíle, probůh) zbarvené pokožky, či kdo tak ještě bývá uměle postrkován do popředí. Jedinou kvalifikací člověka jsou jeho schopnosti, z nichž vyplyne – nebo také nevyplyne – možnost. Na začátku životní dráhy se mu jich rozvírá široký vějíř, i může si vybrat dobře, ale také se zmýlit. Není to taková pohroma, jak se může zdát; chlapečkové, kteří se dobře učili, bez obtíží vystudovali a opatřeni vysvědčeními na první pokus vpluli do zajištěné kariéry, bývají nudní patroni. Kdo se hned napoprvé nezorientoval v kolejišti života, ještě má čas nastoupit do správného vláčku, navíc se mu někdejší omyl promění v cennou zkušenost, jíž se doživotně bude lišit od hodných chlapečků. Nicméně je ta možnost limitovaná; kdo se ještě po čtyřicítce veze falešným směrem, už se jím veze, už je čím dál obtížnější z vláčku vyskočit, až to jednoho krásného dne nejde vůbec. Což by si možná měli zapsat za uši ti věčně mladí, mající dost času na všechno, na studium, na výběr povolání, na volbu partnera, založení rodiny. Ne, je čas hledání, a je čas uplatnění nalezeného. Čeho však není konec až do chvíle poslední, je sbírání kamínků zkušenosti. Jsou-li splněny ostatní předpoklady – náležitá míra inteligence a rozumu (obé bývá zaměňováno, ale jsou to dvě velmi rozdílné kvality), aktivita, šíře zájmů, zvídavost, vůle učit se a nechat se poučit, může – může, říkám – být konečným produktem životní moudrost. Ten metál si však nikdo nemůže přivěsit na hruď sám, tím ho musí vyznamenat ostatní. A abych nějak ukončil tento díl úvahy, to také je nejpodstatnější, proč stojí za to stárnout. Může-li se člověk v závěru života rozhlédnout, vida, lidé mě potřebují, lidé si žádají mých zkušeností… to je nejvyšší ocenění, jím je stvrzeno, že na tomto světě k něčemu byl. Mládí je možnost, stáří výsledek; a jedno bez druhého nemá smysl.

Ledaže jako je všechno zlé k něčemu dobré, a – neopomeňme – všechno dobré k něčemu zlé, obrátila moderní doba na hlavu věkovou pyramidu a s ní i postuláty předešlého odstavce. V dobách ještě ne tak dávných se dožíval kmetského věku zřídkakdo, a zkušenosti stáří byly ceněny. Dnes je nás dědků pomalu víc než mladých, a úcta k stáří upadá. Jak také ne; ukazuje se, že ne každý dědek je automaticky továrnou na moudrost, stejně jako ne každý mládeneček neochmýřený je vyjevenec a výtržník, který neví, co chce, hladiny ve spojitých nádobách společnosti se vyrovnávají. Je to tak v pořádku?

Neodvažoval bych se soudit. Každá doba se domnívá, že jí vrcholí dějiny, a ono houby vrcholí, pokaždé dějiny skotačí dál, k jiným a neočekávaným malérům, kdežto očekávané se nedostavují, tak tomu bude i tentokrát, amen. Nicméně platí totéž amen i v obráceném smyslu. Náš způsob myšlení, naše nejzákladnější instinkty a reakce se nevylíhly z ničeho; mají původ v dobách tak dávných, že starší paleolit je proti tomu hotová avantgarda. Cokoliv se děje dnes, sahá svými kořeny do nedohledné minulosti a svými výhonky do stejně nedohledné budoucnosti; nelze hrábnout nešetrnou rukou doprostřed vývoje, aby se nezvrtnul k něčemu, co nikdo nechtěl, ani lidstva zachránci sami. Což, jak vše naznačuje, se také děje. Mýlili se dědouškové osvícenci, když, sesadivše z trůnu Pánaboha, se domnívali, že vládci světa a vesmíru jsou teď oni. Mýlí se jejich následovníci, tvůrcové spásných ideologií, ve svém domnění, že mohou obrátit špatně stvořený svět himlhergot konečně už jednou na cestu dobra a spravedlnosti. Mýlí se hned ve své představě dobra: dobro jest to, co by se nám líbilo, co by z života vymýtilo všechno strádání, bolest, zklamání, nezdar, neštěstí… Milí hoši! Děkujeme vám za dobře míněnou snahu, ale kdyby Pánbůh býval stvořil svět podle vašich plánů, ani ti trilobiti by ještě z prvohorního moře nevylezli. Svět je postaven jinak: na neustálém střetání, v němž se jedno osvědčuje a postoupí do další etapy vývoje, druhé se neosvědčilo, zakrní a posléze zaniká. Mýlí se zatřetí, majíce zato, že struktura lidské společnosti je cosi, s čím si lze dle libosti hrát a všelijak přeorganizovávat. Kdepak. Také ona je věc prastará, v desítiletích a snad staletích prehistorie zakotvená; je jako dávnověký chrám, z nějž vytrhneš-li kámen, zhroutí se celý. Jakž se i stalo: opravcům světa se zalíbilo v kameni jménem Mládí, i vytrhli jej ze souvislosti; a chrám se hroutí. Což může přehlédnout jen nenapravitelný optimista, blázen či ideolog.

Ponechme stranou časy, kdy homo ještě nebyl sapiens (on ani dnes ledaskdo tak úplně není), a sledujme vývoj společnosti od dob, kdy se lidské tlupy začínaly organizovat. Mladí lovci běhali raně čtvrtohorní krajinou, pokoušejíce se ulovit něco k snědku nebo aspoň najít chutnou mršinu, kdežto ženské seděly pod skalním převisem, opatrujíce oheň a haranty. Náš čas narušil toto schéma mnoha pokrokovými teoriemi, a podívejme se, on se nám ten svět jaksi rozkymácel. Mladí lovci se vydávali za kořistí v tlupě, a stálo velice za to, být jejím vůdcem; náležel mu větší díl kořisti, chutnější kousek mršiny a pěknější samičky. Tak byl dán základ jak mladistvé soutěživosti, tak i jistého sklonu k stádnosti a fandovské předvádivosti: koukejte, jakého jsme zapíchli parádního buvola, kam se na nás hrabou ti saláti z konkurenčního kmene! Jinak to nešlo; něco muselo držet loveckou partu pohromadě. Když mladého lovce nesežral šavlozubý tygr ani nepotkala jiná nehoda, vyspěl po nějakém čase v lovce zkušeného, samostatného, jenž už tolik nepotřeboval prát se o postavení vůdce tlupy, jelikož se naučil skolit zajíce či antilopu i bez ní; k tlupě se přidružil jen příležitostně, když šlo o něco většího, například o mamuta. Tak i dnes s postupujícím věkem ubývá chuti povykovat v demonstracích a vůbec se producírovat. Na nějaký názor, k jehož prosazení se mladiství rebelové perou s policajty a zapalují popelnice, moc nevěřme; názor je věc individuální, ze zkušenosti vyplynuvší, k ní musí mladý lovec teprve dozrát. Ale to už zase není mladý lovec. Až na konci všeho stojí senior kmene, nelovící už a ani nemohoucí, zato radící svému lidu co věštec a duchovní vůdce, ctěný a vyhledávaný. Toho se však dožil jeden ze sta, a kdoví jestli jen z jednoho.

Nezměnilo se od těch časů tak mnoho. Leda že již není mamutů a řady velebných kmetů se rozhojnily, takže se už netěší takovému zájmu ani úcty, základní vzorec však zůstává. Bouřlivé, roztěkané, hledající mládí, jež nalezne svůj smysl až v budoucnu; samo o sobě jej nemá, jakkoli mu to nesvědomití tlučhubové namlouvají. Na druhém konci zkušenostmi napojené a možná, jsou-li splněny ostatní předpoklady, moudré stáří; nedospělo by však k té metě, kdyby bývalo neprošlo všemi životními peripetiemi dudlíkem počínaje, jankovitostí puberty pokračuje a úspěchy či neúspěchy zralého věku ještě zdaleka nekonče. Mládí i stáří jsou téže ceny, jsou závažími téže váhy, zatížena k jedné straně visí v prázdnu druhá; a jen ve své celistvosti má smysl život lidský. Jen tak plní svůj účel, nenechme si nic namluvit od těch, kdož ať z pošetilosti nebo, sledujíce kdovíco obmyslného, vyzdvihují jedno na úkor druhého.

 Luděk Frýbort

* * *
Fotokoláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora