Bajka o jedné milé zoologické zahradě

Byla - nebyla, no samozřejmě spíše nebyla, ale mohla být, jedna milá a překrásná zoologická zahrada. Na rozdíl od jiných zoologických zahrad, které vybudovali pro své potěšení a snad i studium lidé, v této zahradě žili a spravovali ji živočichové sami. Jednoho krásného dne, mírnix dýrnix, z čista jasna, kde se vzala tu se vzala. Na jednom velmi malém ostrůvečku uprostřed Pacifiku dala místní fauna hlavy dohromady a založila si Zoo. Neví se přesně, kdy k tomu došlo, bylo to opravdu pradávno, možná už někdy těsně po vyhynutí dinosaurů. Je to pouhá domněnka, ale protože nám nic jiného nezbývá, zůstaňme u ní!

Ten malý ostrůvek si ta živočišná havěť samozřejmě nevybrala náhodně. Ležel v báječném tropickém klimatu, přesně tam, kde se protíná zemský rovník se stoosmdesátým poledníkem. Na žádné mapě byste ho nenašli, protože žádnému kartografovi dodnes nestál za to, aby ho do mapy zanesl, což našim živočichům pochopitelně vyhovovalo.

Po tisíciletí si budovali všichni ti živáčkové svou Zoo, kterýmžto jménem svůj ostrůvek pojmenovali a samozřejmě perfektně spolupracovali s místní FLO - říší flóry, která byla pochopitelně starší. Nejprve si vylosovali do svého čela sedmičlennou Radu, jejíž složení se opětovným vylosováním obnovovalo v každém roce. Radní toho moc na starosti neměli, pouze bedlivě naslouchali hlasu Matky Přírody, té mocné čarodějky, a vývoj jednotlivých druhů ponechali na ní. Bylo to moudré rozhodnutí, protože v žádném referendu by se fauna nikdy sama nedokázala spravedlivě rozdělit na býložravce, masožravce a všežravce, tím méně pak na predátory a kořist.

Asi tak v polovině čtvrtohor jednou usoudila Rada, že by nebylo na škodu osvěžit místní populace novou, nejlépe studenou krví. A šlo se na to od lesa, samozřejmě palmového. Na všechny světové strany se začaly vysílat signály pomocí speciálních feromonů, které všude na zeměkouli přijímali všichni tvorové, z nichž někteří se teprve vyvíjeli. A tak se během jistého času přímo zázračně podařilo nalákat na ostrůvek Zoo malé skupinky těch nejodvážnějších tvorů - od maličkých termitů po kolohnáty slony.

Pravda, zejména některým chladu milným zvířatům se do tropů moc nechtělo, ale nakonec si všechna dala říci. Nepatrný problém byl zpočátku s mořskými živočichy, protože prakticky nebylo možné určit hranici jejich teritoriální vody kolem ostrova. Nakonec to ale bylo vyřešeno šalamounsky. Právě úřadující Rada moudře usoudila, že řešení tohoto problému ponechá koňovi, neboť už tehdy se vědělo, že má větší hlavu a navíc byl právě jedním ze členů Rady. A kůň-pověřenec nezklamal. Mazaně povolil rybám, ploutvonožcům, kytovcům i vší té drobnější vodní havěti včetně planktonu zcela volně využívat vody kolem ostrůvku do libovolné vzdálenosti.

Perfektně a zcela v souladu s přírodou organizovaná společnost fauny na tichomořském ostrůvku Zoo prosperovala k všeobecné spokojenosti po další tisíce let, až jednou i tam dorazily z říše lidí poplašné zvěsti o klimatických změnách. Světové ledovce prý nasadily rychlé tání, hladiny oceánů se budou zvedat a kdejaký ostrov i pobřežní oblasti kontinentů půjdou pod vodu, což nechávalo v klidu pouze vodní živočichy. A že za to může jakýsi oxid uhličitý, s kterým pracují rostliny, nějaký smrdutý metan a také bezzápachová vodní pára. Ihned se bilo na poplach, a že se s tím musí něco dělat! Bohužel na Zoo právě rozhodovala intelektuálně jedna z nejslabších Rad v historii ostrůvku a na malér bylo zaděláno.

Rada nejprve direktivně nakázala Rostlinné říši, aby postupně snižovala fotosyntézu, a býložravcům aby méně bzdili, k čemuž jim právě vydatně pomáhala zmenšující se produkce zelených rostlin. Hlubinným rybám a korýšům bylo zakázáno šťourat se v mořském dně, aby se neuvolňoval onen nebezpečný metan, který se v hlubinách země po tisíciletí usazoval a bohužel se nepodařilo nařídit vodě, aby se méně vypařovala!

Musíme to ale zkrátit. Není zapotřebí velké představivosti, abychom seznali, k čemu všechna tato „báječná“ rozhodnutí vedla. Netrvalo dlouho a dosud vzkvétající nádherný tichomořský ostrůvek sice nebyl zalit oceánem, leč jak veškerá flóra tak i fauna zde rychle skomírala. A tak šťastnější jedince, kterým se podařilo emigrovat, můžeme dnes obdivovat pouze v našich botanických a zoologických zahradách!

A ponaučení? Do přírodních procesů nikdy nezasahuj, nebo dojde k pořádnému průšvihu!

Vladimír Vondráček

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora