Vánoce, vánoce odcházejí…

Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce!

Zamyšlením proti depresi...

Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“

No, teda Waldemare (já si někdy říkám Waldemare, ale menuju se Ferda Ajnfach), jak je to možný? Hulákají do nás z televize, z rádia, z novin, a vodevšad možně vo těch nejkrásnějších svátcích v roce, jak je plno lásky, jak se všichni těší, rozzářený voči a tak podobně, a najednou tohle! Opravdu se všichni tak těší? A těch, co takhle hudrají není zrovna málo! Ferdo, tohle stojí za zamyšlení, pokud možno přímo hlavou!

A tak mě napadlo, jestli vono to není tím, jak je u nás teď zavedeným zvykem, že se něco jiného myslí, něco jiného říká a ještě něco jiného dělá. Co takhle udělat si takový slovníček, třeba jenom minislovníček těch do omrzení opakovaných výrazů z období vánoc a pokusit se zjistit, co za nimi vlastně je. Tak jsem to zkusil a v dalším předkládám výsledek – je-li ctěná libost. Já si na to uvádění věcí na pravou míru nedělám žádný autorský nárok, už spisovatel Zdeněk Jirotka v Saturninovi ustavil dvoučlennou komisi za stejným účelem.

Tak teda:

Advent
Tak to je prej očekávání narození. No, to musí bejt v porodnicích pěknej šrumec, aby poznali toho pravýho, co se kvůli němu ty vánoce dělají. A navíc – je to to samý každej rok! Ale s jistotou vám můžu prozradit, co očekávám já – kbelík, koště, hadr, leštěnku a všechny ty další propriety, a umejt vokna, rámy, podlahu, nábytek, utřít prach, vyleštit, napulírovat… Teda, ne že bych měl zásadně něco proti vobčasnýmu, umírněnýmu, rozumnýmu úklidu, ale dycky jsem měl zato, že se má uklízet, když je to potřeba a né kvůli tomu, že sou nebo budou vánoce. Tak místo adventního věnce – šůrování a piglování. Jestli mimo to eště někdo něco očekává, a to hodně nedočkavě, tak to jsou obchodníci, aby se kšefty hejbaly, a hlavně obchodní domy a jejich manažéři! Dyk se prodá za plnou cenu i to, co je po vánocích za polovičku!

Vánoční stromek
To asi patří k věci, to musí bejt. Stávalo se každej rok, že někdo přišel do lesa a tam si uříznul stromek – vlastně ho ukradl, ale co se děje teď! Celá zvorganizovaná banda vtrhne do lesa, vyřeže celej porost, a pak to někde prodává načerno. To je taky vánoční poezie? Spíš vánoční plundrování. Eště, že už většina lidí má ten stromek plastickej, a kdyby jich bylo ještě víc, tak ty zloději příjdou zkrátka. Moc si vážím jednoho známýho, von říká: „Já si vánoce dycky posunu tak do Tří králů. Obejdu kontejnery, tam se už vyhazujou tak nádherný stromečky, taky jedličky a borovičky, vyberu si ten nejhezčí, doma ozdobím a teprve mám vánoce. A vo co de, Temelín se pošupuje s dokončením o spoustu let, tak těch pár dní mejch vánoc žádnou roli nehraje!

Poezie vánoc
Propuká v adventu tím, že se lidi štvou a připadají si jako psanci. Nákupní hysterie se stupňuje úměrně tomu, jak se vánoce blíží. Ruch a shon je eště popoháněnej rykem sezónních hitů, a to jsou …

Vánoční koledy
Šel sem si tak vobhlídnout obchodní domy, abych pozoroval cvrkot, na nějaký nákupy sem moc neměl. V OD Tesco, kdysi Máj, hned v přízemí slyším: Ježíšku panáčku a dudlaj, dudlaj, pak du do prvního patra a zase dudlaj a dudlaj. Dudlalo se i patře třetím, čtvrtým, než se konečně doví jeden v patře druhým, že máme jít do Betléma. No, vida! Moudrý český přísloví říká, že čehož je halt moc, toho je příliš. Byl sem tady před 14 dny a nestačil sem valit voči, hráli tady Podmoskovskije věčerá! No, teda, zejtra to bude Vychodila na běreg Kaťuša, a dorazí to Kááálin, kakalin, kakali, kakala nebo co to ta Kálinka dělala. Nenastartoval už antiplyšák? Ale teď sem se uklidnil, je to v suchu, je to dudlajdáá, dudlajdááá…

Rozzářený voči dětí
Viděl jsem Moniku vod vedle, moc rozzářený voči neměla. Je to dorůstající slečna, chce se líbit, honí kluky a chtěla by pařížskou kosmetiku, prej, aby byla krásná. Dostala něco jinýho. Taky kluk Rudla už asi tři roky škemrá u táty vo počítač, a zas ho nedostal – no, co dělat, není na to. Když už sou ty děti tak načuchlý tou komercionalitou, tak moc těch rozzářenejch vočí čekat nemůžem. A kdo za to může? No, nejen ta deformující doba, ale především rodičové sami. A tak se zdá, že nejvíc byly rozzářený voči kapesních zlodějů. To byla špičková sezóna. Z tašek a kabelek čouhaly šrajtofle naditý i Destinovejma a Masarykama! K tomu nepozornost a roztržitost kupujících, stačí sehraná parta a voči můžou zářit až do aleluja, kam se policie hrabe!

Narození spasitele
Spasitele sem viděl doovopravdy jen jednou. Bylo to v Bulharsku na mořským pobřeží. Seděl v loďce, urostlej, svalnatej, mladej chlapík, holky se vokolo točily jak jepice vokolo lustru. A na tý loďce měl velkejma písmenama napsáno SPASITEL. Pak se ukázalo, že je to vlastně záchranář, co tahá z vody ty, co se topí. Já sem se eště netopil, ale jedna paní, nějaká Blanka z Brna psala, že se topí pravidelně každej rok, nevim proč, možná ze záliby. Asi to vodbejvá, když se jí to eště nepovedlo. Jinak ale, protože vánoce sou každej rok, musí bejt spasitelů zrovna tolik, kolik je a bylo vánoc, když se každej rok narodí. Někdo mi zazvonil u dveří, byli dva a že prej se mnou chtějí mluvit, že je posílá nejvyšší! Tak sem se zeptal, jestli voni sou ty spasitelé, a voni, že jo, ale pak se ukázalo, že sou to ňáký svědkové jistýho Jehovy, a tak sem je poslal k soudu, tam svědkové patří.
Ale vono se to pravý narození stejně neví, bylo to prej stanovený spíš administrativně, taky s ohledem na slunovrat. A ten je důležitej!

Neposkvrněný početí
Tak to je na mě moc složitý, vo tom nic nevim. Ale zeptej se vodborníků! Tak sem chytil jednoho známýho gynekologa, von je takovej vod huby a ptám se ho, jestli je to jako možný, co von na to? „Hele, ty vozembouchu, četl si Starý pověsti český? Četl? Tak víš, že tam sou knížata jako Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Neklan, Hostivít, který taky nikdy nebyli a nikomu to nevadí, tak kráčej pěkně v lajně a nemudruj, můžeš si připálit prsty!“ No, tak to sem koukal, že bysme byli zase o 20 let nazad? Ale co, mám ouřední lejstro, že jako to v mý hlavě, no, něco chybí – no, že sem zkrátka blbej. Tak co!

Vánoční kapr
Tak tomu říkám úplnej rybí holocaust! Jak k tomu ta rybička příde, aby ji mlátili po hlavičce, vypichovali voči, píchali do ocasu jenom proto, že lidi maj nějaký vánoce? Já vim, že ryba je zdravá, ale snad by se to mělo rozvrhnout nějak umírněně na celej rok, ale ty vánoční masakry, to je teda poezie jako bejk! Co kdyby si takhle ryby usmyslely, že si udělaj oldomáš a pochutnaj si na lidech. Vtrhly by do města, každej by dostal paličkou po hlavě, mužský by píchly do ocasu, a pak by následovalo to samý, co jim děláme. Ale, když už sme u tý vánoční výživy, tak obvykle po rybách eště přídou řízky, před tím rybí polívka, nakonec cukroví a nejrůznější dobroty, a konečně žlučníková kolika, vysokej tlak, rozházená cukrovka, zapíchnutý kosti, zkaženej žaludek, občas i od chlastu, a poezie vánoc se dovrší. Ještě že si můžeme přečíst rozvernej fejeton v novinách, jak tatínek zabíjel rybu, ta mu vyletěla po ráně oknem a omráčila metaře. Kde se tam vzal, bůhví.

Dárky
Patří k věci vobdarovat příbuzný a známý, každej musí něco dostat. A tady je ten zádrhel! Ti, co to berou moc svědomitě, mají vod toho bolení hlavy už celej rok, ostatní v tom adventu. Ale něco se koupit musí, a tak tetička dostane už patnáctou noční košili, mohla by se v nich prospat až do roku 3000, říká si v duchu, co se všichni zbláznili, co já s těma krámama budu dělat. Vono všechno koumáctví je skoro nanic, většinou každej dostane to, co vůbec nepotřebuje, a pak to vrazí někam do šifonéru do rohu, najde to při úklidu za pět let a pak řekne „Jó, to byly tehdy vánoce,“ a vyhodí to. Ale když to dostane zrovna pod stromeček, tak spustí takovou tu vánoční rétoriku: „No né, to je teda překvapení, něco takovýho sem si už dávno přál, no to ste mi teda udělali velkou radost.“ A tak to chodí každej rok, furt dokola.

Láska
Tak tohle slovo je frekventovaný až nadmíru po celej rok. Ale o vánocích, jakoby se zbláznila celá matematika, používá se na druhou, ne-li na třetí. V televizi, rozhlasu, novinách, letácích, nástěnkách, ale hlavně u sekt a církví, a je úplně jedno jakejch. Všichni jmenovaní, a zejména ti poslední mlátějí láskou kolem sebe jako cepem nad špatně vymláceným obilím. Jakoby nevěděli, že méně bývá více, jak praví stará moudrost, a že lásce vlastně dělají medvědí službu. A přece jde o slovo, jakoby z oparu utkané, citlivé, choulostivé, se kterým by se mělo zacházet – a teď použiju zastaralého, dnes skoro neznámého výrazu – cudně. Láskou se ohání křesťané stejně jako muslimové, protestanti, pravoslavní i všichni ostatní, a snad právě proto se tlučou po hlavách, jako třeba v bývalé Jugoslávii, na Blízkém východě i v Asii. Můj bůh je lepší, než tvůj, tady máš na pamětnou! Nebylo by skoro lepší nechat všechny ty ideologie a teologie plavat a říct si, sme tady jenom jednou, udělejme si život snesitelnější, nedá se nic dělat, musíme tady žít pohromadě, tak si ten život upravme tak, aby snesitelný byl?

Předsevzetí
V průběhu roku se tohle slovo vůbec nevyskytne. Ale jak je po vánocích a okolo Nového roku, není snad novináře, moderátora a ostatních co mají něco společnýho s publicitou, aby se hned neptali: „Jaký ste si dal předsevzetí a myslíte, že ho splníte?“ A pak píšou „nápaditý“ články vo tom, jak si známé osobnosti daly předsevzetí a jak ho neplní už na Tři krále. Jakoby chyběl nápad. Jde ale o slovo úplně zbytečný. Když chci něco udělat a mohu (to sou dvě důležitý podmínky), tak to udělám hned a nepotřebuju k tomu Nový rok, můžu to udělat třeba na Mláďátka nebo na Jana Husa.

Deprese
Tak, k tomu už jen málo. Psychologové i psychiatři se shodují na tom, že právě o vánocích je depresí zvýšenou měrou. Divíte se? Přeložme si všechny ty, jako v pěnu našlehané vánoční výrazy do reality, a máme to doma.

Co s tím? Jak by si Ferda představoval vánoce? Na stromeček je možno pověsit krabičku s nějakými semínky pro ptáčky – ale v lese, k večeři buřty s cibulí, jako dárky rozdávat pohodu a pro vlastní potěšení trochu hudby. Taková třetí věta z Beethovenovy 9. symfonie – to je ten pravý vánoční balzám. A to je všechno.

Dudlaj, dudlaj, dudlaj dááááá!

Vladimír Kulíček

* * *
Zobrazit všechny články autora