Krátká úvaha o závisti
Závist, jak známo, je jedním ze sedmi smrtelných høíchù, alespoò tedy dle køes»anských nauk. Nesna¾il jsem se nikdy a nesna¾ím se o to ani teï, posoudit, který z onìch sedmi høíchù je vìtší a pro bídu lidského charakteru záva¾nìjší.
Nìkdy se mi ale zdá, ¾e myšlenky právì na tento høích (závist) mohou se dnes dostavit nìjak èastìji. Mo¾ná èastìji ne¾ tøeba na ob¾erství, k nìmu¾ je, zdá se mi, tøeba jistých lákadel, na zpùsob onìch antických lukulských hodù. Tedy dost èasto se mi pøipomene lenost, hlavnì pak díky mojí ¾enì, která mi tu mojí, dle jejího názoru existující, vyèítá. Zda právem èi neprávem, k tomu tøeba svìdkù, kterých se ale nedostává.
Chtíè, hm, ten, pøiznávám, pova¾ují za nejménì závadný, ba dokonce ne právì to pocit nepøíjemný.
Hnìv... zde bych rád pøipomenul, ¾e jsou chvíle, kdy hnìv je zcela pøirozenou reakcí na prùbìh vìcí a dìní .
O pýše byla docela nedávno zde ve Vancouveru vhodná pøíle¾itost pojednat, aè v ponìkud zvláštním smyslu, nebo» nevím, zda hrdost a pýcha na to být èlovìkem homosexuálním má zcela solidní opodstatnìní.
Lakota, hrabivost, vlastnì u¾ se nìjak pøibli¾ují k závisti, nebo» výsledky hrabivosti jednoho mohou vést k závisti druhého.
Ale snad se teï mohu pokusit pojednat obšírnìji o závisti a to ze zcela osobního hlediska. Zda tomu, co následuje, vá¾ený ètenáø vìøí nebo ne, je zcela jeho vìc. ®ádný soud civilní ani vojenský mne ale zatím neprohlásil za lháøe.
Tak¾e:
nikomu nezávidím automobil nejdra¾ší znaèky, ani vilu na moøském pobøe¾í v milionové ba miliardové hodnotì. Pokud bych se byl, tedy øízením osudu nebo své pøièinlivosti, stal takovým majitelem, potìšilo by mì to velice. Nezávidím ale ani nehorázné odmìny politikùm nebo burzovním makléøùm, mana¾erùm tzv. mutual fondù a mo¾no dále jmenovat. Nemohu øíct, ¾e bych jim ty miliony ba miliardy nepøál, jen¾e takové pøání mnohdy odstartuje øetìzec otázek a odpovìdí, tedy hlavnì otázek, které mi v takovou chvíli naplòují mozek, aè bych jej, pokud ještì trochu slou¾í, mìl zapøáhnout do jiných úkolù. Øeèeno lapidárnì, pro zmínìné pøípady mám otázku, zda takto získaná odmìna za práci je dle všech parametru poctivosti a solidnosti, zaslou¾ená.
Místo závisti tìm, jejich¾ pøíjmy, dle mého soudu neodpovídají jejich spoleèenské u¾iteènosti, poci»uji zvìdavost, zájem, touhu dostat se vìcem na kloub. Zvìdavost tøeba na to, jak uva¾uje takový pøíjemce miliardového roèního pøíjmu. Co je mu za povinnost vykonat dobrého, u¾iteèného ba geniálního, aby ty miliardy odpovídaly vynalo¾enému pøípadnì vzdìlaní a všeobecnému prospìchu pro lidstvo (pøípadnì jeho tzv. pokrok). Zde tøeba poznamenat, ¾e existují i vzácní miliardáøi, zakladatelé nadací a pod. Filantropové.
Proè s postupem èasu svìtové dìní, dosud od roku 1945 poznamenané ne¾ válkami lokálními ne¾li konfliktem svìtovým, proè nejzákladnìjší atributy, které by mìly opravòovat èlovìka, onoho pána tvorstva, jsou tak nehoráznì promìòovány v absurditu, v niveè, proè podvody a zneu¾ívání funkcí a všechno to bìdné, co dneska se, ¾el, stává samozøejmou souèástí pokroku a ¾ivota spoleèností, je pøijímáno jako nezbytné støídání dne a noci? Proè všechno to podobá se rozvodnìné øece, její¾ tok nelze regulovat, nebo» kdysi v èas byla zanedbána bezpeènostní opatøení?
Proè tak kolosální úpadek mravù, solidnosti a skromnosti, nadále se jako rakovina šíøí, a to v tìch nejvyšších kruzích, podvody a nenasytností, jaké se sotva vyrovnají tìm nejnotoriètìjším pokleskùm aristokracie let minulých? Ta alespoò nám zanechala mnoho hodnost, kterým se dodnes obdivuje celý svìt.
Dnešní solidnost oligarchie snad zachraòují nìkteré nadace, slou¾ící dobrému úèelu. Kolik jich ale je? Tìm však sotva slou¾í CEO chlapík s miliardovým pøíjmem za rok, ohromné bonusy nepoèítaje. A ty odebírá z dùvìøivosti støadatelù nebo v sofistikovanìjším oznaèení, investorù.
Tohle všechno, co jsem shora napsal, není závist. Je to jen údiv, ú¾as a nepochopení nad tím, ¾e to všechno dìje se pod praporem pokroku. Pokud jde o to slovo pokrok, pak je dokonale zneu¾íváno. Stejnì tak jako fenomén inflace, který se podobá vlaku, na který leckdo chutì nasedne... bez oprávnìné jízdenky. Ale na uhlí, pøípadnì naftu, nezbytnou k pohonu takového vlaku náš malý, solidní, danì odvádìjící èlovìk, dodává svùj pracnì a poctivì nastøádaný kapitál.
Douška: pisatel není komunista ani levicovì orientovaný jedinec, jen obèasný pozorovatel dìní...
Vladimír Cícha, Vancouver, Kanada