Vzestup zla
Øada lidí si libuje v pøeøíkávání citátù slavných. S potìchou je dávají k dobru pøi vhodných (i ménì vhodných) situacích, pøièem¾ u nìkterých z nich se mnohdy jedná pouze o úpornou snahu povýšit svùj intelekt do výšin, do nich¾ zjevnì nepatøí. Rádoby moudrou fasádou se kolikrát sna¾í zaštítit i ten èi onen politik, kdy¾ pøipomene obecnì známou historickou událost a pokouší se ji naroubovat na aktuální dìní. Ne v¾dy pøesnì ani š»astnì. Nemálo výrokù se rovnì¾ stane osobním mottem. Proè ne.
Nedávno jsem dostal otázku, zda bych prozradil svùj oblíbený citát. Tedy pokud vùbec nìjaký mám. Obdivuji, kolik moudrosti lze vlo¾it do nìkolika málo slov, do jednoho èi dvou øádkù, jak pravdivì lze postihnout jádro vìci trefnou glosou. Snad proto ¾ádný nepovyšuji nad druhé. Nicménì se mi témìø okam¾itì vybavil Edmund Burke, britský politik a filozof 18. století, který bývá oznaèován za otce konservatismu. Nìkolikrát jsem ji¾ v minulých pøíspìvcích pøipomenul jeho bezpochyby nejslavnìjší, nemilosrdnì a krutì pravdivý, výrok: „Má-li zlo triumfovat, staèí jediné – aby dobøí lidé nedìlali nic.“
Pøipadá mi, jakoby veškeré dìjiny lidské spoleènosti nesestávaly z nièeho jiného, ne¾ donekoneèna se opakujícího utvrzování se v této prosté, leè genialitou odzbrojující myšlence. Skuteènì by staèilo tak málo? Nesedìt s rukama zalo¾enýma v klínì a jednat, kdy¾ se na obzoru vynoøuje zlo? Nu, asi ano. Pak se ale nezbývá ne¾ tázat, proè tomu tak není?
Pokud nás zajímá, o jakém historickém tématu bylo publikováno nejvíc knih, pak správná odpovìï zní, ¾e o Napoleonovi a o druhé svìtové válce. Postupem èasu nepochybnì zatlaèí malého velkého Korsièana do pozadí nejhorší váleèná vøava, jaká kdy propukla na téhle zapomenuté planetì. (Doufejme, ¾e si tento neš»astný primát udr¾í.) Mo¾ná by stálo za úvahu z této záplavy titulù vyèlenit samostatnou kategorii pojednávající o führerovi. Je skuteènì s podivem, co všechno tenhle šílenec a neúspìšný malíø dokázal spáchat jen díky tomu, ¾e se za celou dobu jeho „politické dráhy“ nenašel nikdo, kdo by ho zarazil. Smutnìjší je to o to více, ¾e tìch pøíle¾itostí okolní svìt nepropásl jednu, dvì èi tøi. Trestuhodnì nevyu¾itých jich zùstalo mnohem, mnohem více.
Poslední mìsíce studuji jeden krùèek vzestupu nacistického zla, krok, který byl sice jen jedním z mnoha porušení smluv a dohod mu¾em beze cti, nicménì zároveò se jednalo o definitivní zlom, po nìm¾ u¾ reálnì neexistovala šance zabránit válce bez vìtších ztrát. Hovoøím o obsazení Porýní v roce 1936. Nedìste se ale nyní nudné historické exkurze a neutíkejte mi od poèítaèù, prosím! Vše lze – bohu¾el – shrnout nìkolika málo vìtami. O to dìsivìji a úzkostnìji to na mì pùsobí.
Struènì øeèeno, dvì klíèové meziváleèné mezinárodní smlouvy zakazovaly Nìmecku v oblasti Porýní, tedy na hranici s Francii a Belgii, umís»ovat vojsko a stavìt pevnosti a¾ do vzdálenosti padesáti kilometrù. Toto opatøení jednoduše zabraòovalo potenciální agresi pora¾eného „jediného viníka velké války“, jeliko¾ francouzská armáda, tehdy stále ještì nejvìtší a nejmocnìjší na kontinentì, mohla kdykoliv jednoduchým zásahem sjednat mír. Opevnìný Rýn bránìný zuby nehty wehrmachtem by naopak vydal Hitlerovi napospas støední i východní Evropu a samotné západní mocnosti by stavìl do velmi svízelné situace, kdy¾ by pøišlo na mìøení sil.
Pøesto Hitler toto pásmo zabral a opevnil bez jediného výstøelu, bez jediné sankce èi postihu! Mo¾ná teï zíráte na monitor a ètete si pøedchozí vìtu ještì jednou. A znova. Nespletl jsem se? Nevloudil se do textu tiskaøský šotek? Jak by nìco takového mohlo být mo¾né? Aby jeden psychopat a hazardér zboøil základní pilíøe bezpeènosti Evropy, ani¾ by se cokoliv pøihodilo? Aè je to naprosto otøesné potvrzení úvahy Edmunda Burka, snad nejflagrantnìjší v historii vùbec, opravdu se to tak událo.
Byla to neschopnost, pasivita, lhostejnost, zbabìlost, hloupost, ignorace, tupost èi ještì více ze strany politikù francouzské a anglické vlády, ¾e v osudný den dìjin nezareagovali? Pøipomeòme si, ¾e samotný Rýn pøekroèily pouhé tøi prapory o síle zhruba 3 000 mu¾ù, kteøí s sebou navíc nenesli mnoho nábojù (jestli vùbec)! Navíc pochodovali s vìdomím rozkazu, ¾e pøi jakémkoliv náznaku odporu se mají ihned stáhnout a pozor, o této smìrnici nevìdìli jen samotní vojáci, ale u¾ druhý den ji znali i zahranièní novináøi v Berlínì! Neuvìøitelné, ¾e? Pøesto nikdo z mocných nic nepodnikl… Na kratièký moment se snad zdálo, ¾e by èást francouzské reprezentace pøece jen byla pro zákrok, ale… Nakonec svolané mimoøádné zasedání Rady Spoleènosti národù (nepovedená pøedchùdkynì OSN) pouze formálnì odsoudilo akt porušení mezinárodních smluv Nìmeckem. Formálnì odsoudilo a… a nic víc. K vyvození faktických dùsledkù jaksi neexistovala chu» ani vùle. A tak Hitler svých „ètyøicet osm nejnapínavìjších hodin v ¾ivotì“ nakonec pøe¾il bez úhony a s mrazivou lehkostí. A pøitom by nedobudovaný a nedozbrojený wehrmacht nesvedl èelit sebemenší energické reakci. V¾dy» Hitlera zrazovali i vlastní generálové a diplomaté a dokonce on sám pozdìji, v záchvatu øídké sebereflexe, pøiznal, ¾e kdyby se tehdy Francouzi odhodlali k èinu, „museli bychom se stáhnout s ocasem mezi nohama a mìli bychom z ostudy kabát“.
Pøesto triumfoval. Ovšem proè? Díky šílenému hazardu? Díky vlastním schopnostem? Ne. Pouze proto, ¾e nikdo jiný nic nepodnikl. Všichni jen èekali, co se bude dít, pøedhánìli se v prohlášeních do tisku a slibech a pøitom pouze pošilhávali po druhých co oni. Ale my, my tu nejsme, my nic. A to je velmi nebezpeèný pøístup. V ka¾dé dobì a pøi ka¾dém vzestupu zla. A ¾e se ho kolem nás nenachází málo. Pøipadá vám, ¾e s ním nelze nic provést? Co by nám na to øekl Edmund Burke? „Nikdo nedìlá vìtší chybu ne¾ ten, kdo nedìlá nic v domnìní, ¾e to málo, co udìlat mù¾e, nemá smysl.“
Tomáš Záøecký
***
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora