Na vejminku

Nehledám v počítači ani ve slovníku, co tento už nepoužívaný výraz znamená. Ani se nepídím po stejnojmenné knize Vítězslava Hálka, jejíž obsah mi dávno vypadl z hlavy, a který by mladé generaci v dnešní době téměř nic neříkal. Dnešní lidé nechodí na vejminek, ale do důchodu. Jeden den je jim přidělen důchod a zůstávají bydlet ve svém domě nebo bytě. Ale po nějaké době si spočítají, že byt je pro ně příliš drahý, že ze zasloužené penze jim mnoho, po zaplacení energií za světlo a teplo, nezbude. A i kdyby trochu zbylo, tak je navštěvují vnoučata se svými dětmi, bydlícími v menších bytech. A tak se někdy se stane, jako mé kamarádce, že k nim, k důchodcům, promluví svědomí.

Moje kamarádka má ve městě třípokojový byt a ovdověla. Není to lehká záležitost vyrovnat se s odchodem manžela. Každá věc v bytě jí ho připomíná a vidí kolem sebe prázdno. Není kým ho zaplnit. Proto si zve k sobě vnuka. Za čas mu nabídne jeden pokoj. Když ten jí oznámí, že se bude ženit, babička, moje kamarádka, mu koupí garsonku. Jakmile jí přinesou ukázat pravnouče, babička je radostí bez sebe. Netrvá dlouho a vnuk přijde, že čekají druhé. Nikdo na babičku netlačí, nikdo jí nic nenavrhuje, ale kamarádce přijde na mysl, že garsonka bude pro rodinu malá a navrhne výměnu bytu. Celá rodina to schválí a babičku přestěhují do garsonky. Jsou svátky. Vím, jak jí je těžko, a proto jí volám, tuším, že potřebuje potěšit.
„No, zvykám si, zvykám,“ říká mi smutným hlasem.
Co na to říct. Takový je život. Staří dělají místo mladým.

Byla jsem v podobné situaci. Dům jsem slíbila synovi a on okamžitě všechno staré včetně nábytku a mých vzpomínek vyhodil. Dal mi vybrat jeden pokojík. Když jsem první noc opouštěla svou ložnici a lehla si na úzkou postel do pokojíku, měla jsem srdce na dranc.

Na pláč chyběly slzy. Netušila jsem, že to bude tak bolestné. Vzpomínala jsem na svoji babičku, jak jí bylo, když předávali s dědou hospodářství synovi a přemístili se s dědou z velké světnice do malé komůrky s jedním oknem, jednou truhlou, do jedné postele. Určitě to také pro ně byla hrozná noc, na kterou se nedá zapomenout.

Ale tak jde běh života. Nastane den, kdy člověk odejde do malého bytu, do malé komůrky, do vejminku a nač může ještě čekat?! Jednoho dne mladí rozhodnou, že to bude domov důchodců. Starý člověk nemá na vybranou. Sám se o sebe nepostará, tak ten krok musí učinit tak jako tak. Ten krok je jistě ze všeho v životě nejtěžší.

Marta Urbanová

* * *
Fotokoláže pro SeniorTip©Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky