Na vejminku
Nehledám v poèítaèi ani ve slovníku, co tento u¾ nepou¾ívaný výraz znamená. Ani se nepídím po stejnojmenné knize Vítìzslava Hálka, její¾ obsah mi dávno vypadl z hlavy, a který by mladé generaci v dnešní dobì témìø nic neøíkal. Dnešní lidé nechodí na vejminek, ale do dùchodu. Jeden den je jim pøidìlen dùchod a zùstávají bydlet ve svém domì nebo bytì. Ale po nìjaké dobì si spoèítají, ¾e byt je pro nì pøíliš drahý, ¾e ze zaslou¾ené penze jim mnoho, po zaplacení energií za svìtlo a teplo, nezbude. A i kdyby trochu zbylo, tak je navštìvují vnouèata se svými dìtmi, bydlícími v menších bytech. A tak se nìkdy se stane, jako mé kamarádce, ¾e k nim, k dùchodcùm, promluví svìdomí.
Moje kamarádka má ve mìstì tøípokojový byt a ovdovìla. Není to lehká zále¾itost vyrovnat se s odchodem man¾ela. Ka¾dá vìc v bytì jí ho pøipomíná a vidí kolem sebe prázdno. Není kým ho zaplnit. Proto si zve k sobì vnuka. Za èas mu nabídne jeden pokoj. Kdy¾ ten jí oznámí, ¾e se bude ¾enit, babièka, moje kamarádka, mu koupí garsonku. Jakmile jí pøinesou ukázat pravnouèe, babièka je radostí bez sebe. Netrvá dlouho a vnuk pøijde, ¾e èekají druhé. Nikdo na babièku netlaèí, nikdo jí nic nenavrhuje, ale kamarádce pøijde na mysl, ¾e garsonka bude pro rodinu malá a navrhne výmìnu bytu. Celá rodina to schválí a babièku pøestìhují do garsonky. Jsou svátky. Vím, jak jí je tì¾ko, a proto jí volám, tuším, ¾e potøebuje potìšit.
„No, zvykám si, zvykám,“ øíká mi smutným hlasem.
Co na to øíct. Takový je ¾ivot. Staøí dìlají místo mladým.
Byla jsem v podobné situaci. Dùm jsem slíbila synovi a on okam¾itì všechno staré vèetnì nábytku a mých vzpomínek vyhodil. Dal mi vybrat jeden pokojík. Kdy¾ jsem první noc opouštìla svou lo¾nici a lehla si na úzkou postel do pokojíku, mìla jsem srdce na dranc.
Na pláè chybìly slzy. Netušila jsem, ¾e to bude tak bolestné. Vzpomínala jsem na svoji babièku, jak jí bylo, kdy¾ pøedávali s dìdou hospodáøství synovi a pøemístili se s dìdou z velké svìtnice do malé komùrky s jedním oknem, jednou truhlou, do jedné postele. Urèitì to také pro nì byla hrozná noc, na kterou se nedá zapomenout.
Ale tak jde bìh ¾ivota. Nastane den, kdy èlovìk odejde do malého bytu, do malé komùrky, do vejminku a naè mù¾e ještì èekat?! Jednoho dne mladí rozhodnou, ¾e to bude domov dùchodcù. Starý èlovìk nemá na vybranou. Sám se o sebe nepostará, tak ten krok musí uèinit tak jako tak. Ten krok je jistì ze všeho v ¾ivotì nejt쾚í.
Marta Urbanová
* * *
Fotokolá¾e pro SeniorTip©Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky