Život sira Alexandra Fleminga
Od náhody k vynálezu

André Maurois,
známý francouzský spisovatel a publicista, se proslavil svými vybroušenými společenskými romány jako Rodinný kruh nebo Zářijové růže, abych jmenovala aspoň některé. Napsal rovněž Dějiny Anglie, Francie, Německa a Spojených států amerických, ale pravděpodobně největší oblibu si získaly jeho životopisy slavných osobností především z oblasti kultury. Napsal jich celou řadu, za všechny připomínám ty nejznámější, životopis Honoré de Balzaca, lorda Byrona, Victora Huga nebo George Sandové. Všechny vynikají velkým smyslem pro psychologii a vykreslení vnitřního života hrdinů a nejinak je tomu i u pozoruhodného rukopisu o životě a objeviteli penicilinu, Sir Alexandru Flemingovi. Na tento poměrně útlý román jsem narazila při opětném pořádání knihovny vlastně náhodou. Zaujala mě především skutečnost, že spisovatel sáhl po tematicky tolik odlišném a těžkém námětu. Kde k tomu vzal tolik potřebné odborné znalosti?

Maurois to vysvětluje v úvodu ke své práci: Lákalo ho to, a když mu jiný přední lékař a vědec z Pasteurova ústavu nabídl odbornou pomoc, tak se rozhodl. Práce začala obyčejně, totiž shromažďováním osobních svědectví a dokumentů, setkáváním s rodinou a Flemingovými kolegy a přáteli. Co z toho všeho vzniklo, je kniha, která není o nic méně napínavější než ten nejlepší detektivní román.

Ze studenta chirurgie k bakteriologii
Alexandr Fleming se narodil roku 1881 na farmě ve Skotsku a chodil do školy na skotském venkově, kde se vyučovaly pouze absolutní základy. Přesto se z něj stal později vynikající student, který za závěrečné lékařské zkoušky na universitě v Londýně obdržel zlatou medaili. Náhoda tomu chtěla, že se nikdy nevěnoval chirurgii, jejíž obor vystudoval, ale stal se bakteriologem. Takových náhod ho potkala v životě ještě celá řada. Zdá se, že tento obor daleko víc vyhovoval jeho vynalézavé, klidné povaze jakoby předurčené k práci a životu v laboratoři. Nastoupil do ní na Saint Mary, Lékařské škole Panny Marie v Londýně ve svých pětadvaceti letech a zůstal tu až do své smrti. Tady zkoumal nákazy způsobené bakteriemi a zúčastnil se vývoje vakcín proti některým chorobám. Ihned také začal publikovat.

První světová válka
je jednou z nejsmutnějších a současně nejzajímavějších a nejnapínavějších kapitol. Hned v prvních měsících roku 1914 odjel Fleming v hodnosti nadporučíka zdravotní služby britské armády do Francie. Tady v Boulogni pomáhal v neskutečně tristních a primitivních podmínkách zřídit laboratoř a výzkumné středisko. Po zkušenostech z minulých válek, (především z té španělsko-americké v r. 1898), kdy na každého vojáka, který zemřel následkem zranění, připadalo ne méně než tisíc mužů, kteří podlehli tyfu, se narychlo zavádělo povinné očkování.

Jenže tato válka byla jiná
Moderní výbušniny způsobovaly hluboké rány a ve svých následcích byly hrůznější než kdy dřív. S infekcemi, které byly do ran zaneseny střepinami spolu se zemí, hnojem z polí a cáry uniforem, se chirurgové nikdy předtím nesetkali. Neustále, den ze dne přinášeli do nemocnice vojáky s tak těžkými zraněními zamořenými tak děsivými infekcemi, že vojenští lékaři měli pocit, jakoby je tato válka zanesla nazpět k infekčním nemocem středověku. Fleming, který se zoufale snažil najít něco, co by mohlo infekci úspěšně zastavit, doporučil těžce poškozené tkáně amputovat, čímž sice napomohl rozvoji chirurgie, ale sněti se šířily dál.
Ve strašlivých jatkách roku 1914 se rány hemžily mikroby, které Fleming neustále zkoumal ve snaze přijít na to, jak je zničit co nejrychleji, co nejefektivněji. Bez ustání vymýšlel nové a nové pokusy, aby nakonec vždy zjistil, že proti sněti je bezmocný. A ranění umírali.

V roce 1918 se stal vedoucím laboratoře ve Wimeraux kousek od Boulogne, kde zlepšoval metody krevní transfuze, která tehdy ještě nebyla běžnou věcí a už na něj čekal další úkol v podobě velké epidemie španělské chřipky.
Ta byla další metlou už na tak dost vyčerpané vojáky i lékaře. Chřipka, infekční žloutenka a sněť... Pacienti umírali nečekaným, zoufalým způsobem. V červnu 1918 byl hřbitov ve Wimeraux už téměř plný...
„Stále jej vidím“, říká o Flemingovi jeho laborant, „jak stojí za chladného zimního rána, všude kolem led a sníh, pod petrolejovou lampou ve stanu vytápěném primitivními kamínky, já pitvám na jednom stole mrtvolu a další čeká na druhém. Dnes ráno jsme jich pitvali už šest! Je Boží hod vánoční a kapitán Fleming odebírá z každého těla vzorky...“

„Obklopen těmi infikovanými ranami,“ vzpomíná Fleming později, „lidmi, kteří trpěli a umírali, aniž jsme jim mohli pomoci, byl jsem sžírán touhou najít konečně něco, co by zabilo ty mikroby...“ Byl to boj kdo s koho, boj s časem, v němž mikrobi, aspoň tuto válku vedli a - vyhráli.

Jak zvítězit nad infekčními chorobami?
V listopadu 1918 válka skončila. Její hrůzy podnítily Fleminga k tomu, aby se cele věnoval výzkumu. Toužil vyvinout látku, která by dokázala v těle zabít všechny infekce, ta však prozatím existovala jen v jeho snech.
Fleming byl známý tím, že tvrdohlavě zkoumal kultury, které jiní nechávali bez povšimnutí a udržoval je na laboratorní misce i několik týdnů, aby zjistil, jak se vyvíjejí a zda se s nimi nestalo něco neobvyklého. Tím se stalo, že v roce 1922 učinil náhodný objev. Zkoumal vlastní hlen a objevil do té doby neznámou látku, která dokáže rozpouštět některé mikroorganismy. Pojmenoval ji Lysozym.

Zjistil, že podobné ničivé účinky na určité mikroby mají třeba i slzy. Jejich zkoumáním došel k přesvědčení, že enzym v nich obsažený slouží jako přirozená obrana těla pro oblasti s jemnou sliznicí jako je oční spojivka. Podobně jako slzy mají tyto přírodní obranné, antibakteriální účinky i sliny, vlasy nebo nehty, a dokonce i kousky kůže a tělní tekutiny. Následně Fleming lysozym objevil i v některých rostlinách a ve vaječném bílku. Jeho vlastní obranné prostředky vysvětlovaly kupř. skutečnost, proč mohou vejce vystavené za výlohou zůstat i delší dobu sterilní?

Tyto malé objevy ho přivedly k myšlence, že:
všechno živé musí být chráněno, resp. mít vlastní schopnost obrany, jinak by v útoku tolika bakterií kolem nás nemohlo přežít. Ač vědecká společnost zůstávala k Flemingovu objevu netečná, on sám úporně pokračoval v pokusech a dál skálopevně věřil, že musí existovat látka, která dokáže nad všemi infekčními chorobami zvítězit. Jeho cíl – získat takovou „kouzelnou kulku“, jak látce říkal, zůstával léta stále týž a stále v nedohlednu.

Za mnohými převratnými objevy stojí náhoda a štěstí
Potkalo ho v roce 1928. Tehdy na laboratorním sklíčku se vzorkem objevil náhodně usazenou plíseň, kterou začal studovat ihned, co zjistil, že zabíjí některé kmeny bakterií. Byla to plíseň Penicillium natatum. Brzy byl schopen dokázat, že látka, kterou vylučuje, znemožňuje růst mnoha druhů škodlivých bakterií. Ač v celém světě hledali vědci látku, která by rozrušovala v lidském těle zhoubné mikroby, Flemingovu objevu nevěnovali pozornost a spíše ho podceňovali. On sám naopak po mnoha a mnoha dalších pokusech nabyl přesvědčení, že tohle je – konečně - prostředek jeho snů, který by mohl znamenat převratnou změnu v celém lékařství. Tehdy poprvé skromný Fleming ukázal na laboratorní sklíčko se vzorky a prohlásil: „Odtud vzejdou věci, jež budou zajímat celý svět.“ Od této chvíle se celé dlouhé roky pokoušel z této plísně získat čistý, koncentrovaný penicilin. To se však stále nedařilo.

Otcem léku je chemik
Fleming si toho byl dobře vědom a nevynechal jedinou příležitost, aby se pro „svoji plíseň“ nepokusil získat přední chemiky, kteří by mu v jeho úsilí mohli být nápomocni. Všichni ho však spíše sráželi, neměl kolegu, se kterým by mohl hlouběji pracovat. Jeho přednáška na kongresu v roce 1936 opět nevzbudila zájem, a tak byl stále jediný, který se svými plísněmi žil, usínal a vstával... „Osaměle pracující badatel objeví nějakou novou látku, ale bez přispění druhých nejsme schopni dovést cokoli k úspěšnému konci,” řekl později.
Maurois líčí všechny tyto snahy a pokusy i pro neodborníka nanejvýš srozumitelně a napínavě a dává nahlédnout do tajemného světa chemických laboratoří.

V září 39 vypukla 2. světová válka,
ale získat čistý penicilin se po mnoha nezdarech a letech práce podařilo až v květnu 1940 oxfordskému chemikovi Ernst Chainovi a biochemikovi Howardu Floreyovi. „Takovéto vědce kdybych býval měl vedle sebe v roce 1929,“ vzdychl Fleming.
Brzy nato byl penicilin úspěšně otestován na laboratorních zvířatech a v únoru 41 byl poprvé podán umírajícímu. Zlepšení zdravotního stavu bylo očividné, ale nedostatečné zásoby penicilinu neumožnily pacienta doléčit. Výroba léku musela ustoupit naléhavějším problémům, které den ze dne kladla válka. V září 1942 se do vývoje zapojili i odborníci ze Spojených států a v následujícím roce se již ve velkém dodával do armády na léčení raněných. „Do smrti budu litovat, že jsem objevu nepřikládal důležitost,“ prohlásil později děkan farmaceutické fakulty.
Zpočátku byl penicilin vyhrazen jenom pro oběti války, ale během roku i pro léčbu civilních obyvatel Velké Británie a Spojených států. V následujícím roce byl Fleming zvolen členem nejstarší a nejváženější Královské společnosti a byl mu udělen šlechtický titul.

Za objev penicilinu získal Sir Arthur Fleming v říjnu 1945 Nobelovu cenu
společně s biochemiky Floreym a Chainem, kterým se podařilo penicilin izolovat a objevit způsob průmyslové výroby. Další roky byl Fleming často na cestách a byl zván na přednášky doslova po celém světě. Stal se čestným hostem u papeže i na královském dvoře, na konferenci Světové zdravotnické komise v Ženevě i na universitách světových jmen. V té době už dostával stovky dopisů s prosbou o pomoc. Noviny udělaly z penicilinu zázračný lék a reklama jej doporučovala úplně na všechno. Pravdou je, že se jím dodnes úspěšně léčí pohlavní choroby, zápal plic i mozkových blan, otrava krve, sněť a mnohé další. Flemingův objev dal lidstvu pocit bezpečí a vítězství nad nemocemi, které byly do té doby smrtelné.

„Dalo by se skoro říci, že Fleming byl géniem proti své vůli a nerad,“
uzavírá André Maurois. Ve své práci se rozhodně neomezuje na suchopárné líčení chemických laboratoří, ale vystihuje i citový život tohoto vynálezce, životní lásky a pohnuté chvíle jeho života a dává prostor i jeho nadšeným deníkovým záznamům z cest. Věren své schopnosti a zálibě v psychologickém vykreslení svých hrdinů, autor zdůrazňuje, že se Fleming nedal zhýčkat úspěchem a nezpychl a ztělesňoval zvláštní typ nefalšovaného, opravdového a ryzího člověka, který se vždycky cítil jen nepatrnou částečkou mocné přírody.
„Bůh chtěl penicilin. Proto také stvořil Alexandra Fleminga“, říkával vědec skromně.

Sir Alexander Fleming, mikrobiolog a objevitel penicilinu,
zemřel v březnu 1955 a byl pohřben v katedrále sv. Pavla v Londýně. Patří k významným osobnostem světové vědy, podobně jako Joseph Lister, Louis Pasteur, Johannes Roentgen, Robert Koch a někteří další. Objev penicilinu značně podnítil pátrání po dalších antibiotikách, nejužívanějším však stále zůstává penicilin, který od té doby zachránil milióny životů.

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky