Døevo mì provází celý ¾ivot...
Kuchyò mu celá léta slou¾í jako dílna a na vìt¹í desce na stole pak peèlivými øezy o¾ivuje figurky v betlémech, jejich poèet má pøesnì evidován v kalendáøíku a dne 19. øíjna 2004 odevzdal dvìstìpìtapadesátý a dal¹í ètyøi má pro zákazníky, kterých je poøád velmi mnoho.
...je to mùj celo¾ivotní údìl, moje láska, øíká pan Antonín Jaøabáè, který se narodil v Klokoèovì u Pøíbora a dodnes tam ¾ije. Mù¾e svùj ¾ivot mìøit pìknì dlouhým metrem, letos v prosinci mu je 94 let.
"Pravda, není u¾ to takové, jak to bývalo", øíká, kdy¾ se ho ptám na jeho denní program. "Ráno vstanu, upravím se, udìlám si snídani a v deset hodin si pak zajdu pro obìd. Pak se podívám na vèely, ale jenom v létì, máme jich patnáctery. A hned po desáté se dávám do práce a pracuji a¾ do veèera. Nìkdy, zpravidla v zimì si po obìdì lehnu, ale nespím, jenom odpoèívám."
Jeho "práce" je pøipravena na stole. Kdysi to byl kus lipového døeva, který se pod rukama skuteèného mistra zmìnil v ¾enu, v jejím¾ sklonu je mnoho smutku.
Drobné ruce pana Jaøabáèe se neustále pohybují, jsou zvyklé po celý ¾ivot nejen pracovat, ale i tvoøit pøekrásná díla. Øezbáøské zaèátky jsou v daleké minulosti.
"Zaèal jsem vyøezávat hned, jak jsem ¹el do uèení na stolaøe. A do dne¹ka pracuji se stejnými dlátky, která jsem si tenkrát poøídil. Pravda, mám i lep¹í, ze ©védska a ze ©výcarska. O ty staré jsem se podìlil s vnukem."
Pan Jaøabáè se uèil v Pøíboøe stolaøem, pøi tom nav¹tìvoval Odbornou pokraèovací ¹kolu døevaøskou. Bì¾né pøedmìty je vyuèovali profesoøi, ale tu odbornost, v¹e co se týkalo døeva, nástrojù a technologie, jim pøedával nezapomenutelný Viktor Kalu¾a. Po vyuèení slo¾il tovary¹ské zkou¹ky a absolvoval Mistrovskou døevaøskou ¹kolu ve Vala¹ském Meziøíèí.
Bylo to nejvy¹¹í vzdìlání døevaøské, které v té dobì bylo mo¾né. "Já mám døevo moc rád, v¾dy» mì provází po celý ¾ivot. Jen u¾ mi pøestalo vonìt. U¾ ho necítím, ale kdy¾ nìkdo ke mnì pøijde, øíkává, ¾e mi tady døevo pìknì voní."
K øezbáøskému umìní se v mládí pøidala je¹tì jedna umìlecká profese - hudba. Pøíbor proslavilo jméno "Pukovci"". Je¹tì jsem se uèil a u¾ jsem hrál u Pukovce na trubku. Na kornet, to je taková lehká trubka.
V roce 1935 se o¾enil, narodily se jim dcery, které jim dohromady daly pìt vnukù, pravnukù u¾ má hodnì a dokonce v Kopøivnici i prapravnuky. man¾elka ho ji¾ nav¾dy opustila a od té doby ¾ije sám. Dcery mu v¾dycky jednou za èas uklidí a má v bytì skuteènì èisto a útulno jako v klícce i v kuchyni, která mu celá léta slou¾í jako dílna. Pøi své práci probírá svùj bohatý ¾ivot a proto¾e mu pamì» slou¾í víc ne¾ výbornì, má v ní dobøe zapsanou i nezamìstnanost v tøicátých letech, práci v Kopøivnici, ve stolárnì, ve Vagónce ve Studénce, kde uplatòoval své odborné døevaøské znalosti.
Kdy¾ ode¹el do dùchodu, vìnoval se jenom øezbaøinì. Vyøezává a vzpomíná na své spolu¾áky, je to neuvìøitelné, ale tøicetjedna chlapcù z první tøídy dovede vyjmenovat, stejnì tak dvacet ètyøi spolu¾ákù z Vala¹ského Meziøíèí.
V pamìti má usazenou celou historii mìsta Pøíbora. Jsou v ní usazeny i v¹echny domy, které stavìl a dìlal krovy, barokní rámy z tøe¹òového døeva. Má v ní i v¹echna svá díla, která vyøezal a která u¾ zdobí pøíbytky jiných osob. Jeden pokoj jeho bytu je jakýmsi malým muzeem. Je tam jeho nejmilej¹í dílo, s ním¾ se nedokázal rozlouèit: vodník, vyøezaný z jednoho kusu v roce 1970, kdy ode¹el do dùchodu.
Jsou tam i betlémy nejrùznìj¹ích velikostí a nádherná hlava nìmeckého ovèáka, "tìch jsem vyøezal hromadu", øíká, socha Radegasta, patron hasièù Floriánek, krásné korbely vyøezané opìt z jedno kusu, ¾ena u studánky, mìstský znak Pøíbora, Hukvaldy, Panenka Maria, v jednoduchém øezu této plastiky je ukryta nìha i bolest matky.
Ve v¹ech je skryta práce drobných rukou pana Antonína Jaøabáèe. A v polièce je mnoho umìlecké literatury, z ní¾ stále èerpá a nassává inspiraci. Také se rád smìje, "jen¾e je dùle¾ité, s kým se smìjete", øíká.
Do stovky pan Jaøabáè nepoèítá, ale poèítají jiní. Tak panu Jaøabáèovi pøejeme skuteènì tu stovku! A» jeho pilné ruce vykonají je¹tì mnoho práce, která jiným lidem udìlá radost a budou se s ním i smát.
Hana Juraèáková
Foto: Josef Juraèák