Šuplík plný legend a pověstí...

Černé jezero a Čertovo jezero na Šumavě

O Černém jezeře se vypráví, že je bezedné. Jsou lidé, kteří tomu věří, ale jsou i takoví, kteří se o tom chtějí přesvědčit sami. A tak se stalo, že jednou se vypravili tři mládenci k jezeru, tam si udělali vor a položili na něj těžký kámen. Ten byl omotán dlouhatánským provazem, snad opravdu nekonečným. Nasedli na vor a pádlovali až ke středu jezera. Tam se zastavili, kámen hodili do vody a pomalu spouštěli provaz. Jenže... provaz jim nestačil. Kámen dna nedosáhl. Chlapci byli dost rozčarovaní z neúspěchu. Ale najednou se hladina jezera vzedmula a vypadalo to jako kdyby voda vařila. Chlapci strnuli a do toho se najednou ozval ohlušující bublavý hlas.
Slyšeli, jak hlas jim říká:
kde je dno mé, vím jenom já sám, ale vás tu hned utopím!. Chlapci se velice lekli, popadli pádla a usilovně pádlovali směrem ke břehu. Taktak, že v rozbouřené vodě opravdu neutonuli a dostali se živi a zdrávi na břeh. Jisté je, že se nikomu nepochlubili, co se jim na jezeře přihodilo a už se k jezeru ze strachu taky nikdy nepřiblížili.

A o Čertově jezeře se vypráví tato pověst

To bylo v době, kdy se na Šumavě ještě rozkládaly hluboké neporušené pralesy. Tady žil kovář se svou jedinou dcerou Dorotkou. Kovář už byl starý, šlo mu na sedmdesát a hrozně rád by už s řemeslem skončil a chtěl odpočívat po celoživotní dřině. Jenže nemohl sehnat žádného pomocníka, který by kovárnu převzal. Takže mu nezbývalo, než pracovat dál.

Až jednoho dne…

To byl už podzim, když na dveře kovárny zaklepal urostlý mládenec, byl černý jako smola a hned se ptal, zda by nemohl u kováře nastoupit do učení. Starý kovář si ho moc neprohlížel, snad z radosti, že se konečně našel někdo, kdo by jeho kovárnu časem převzal. Byl hlavně zvědavý, jestli se mládenec bude ke kovářskému řemeslu hodit. A mládenec se opravdu hodil, za nějaký čas ohýbal, koval do délky a šířky, usazoval a rovnal železo tak, že starý kovář byl radostí bez sebe. Ale Dorotce se mládenec vůbec nelíbil. Ten se sice snažil získat její přízeň jak to šlo, ale ona cítila nějakou nečistou moc a vyhýbala se mu, kde mohla.

Její tušení ji nezklamalo. Jednoho dne musel starý kovář do města. Mládenec toho využil a vzal na sebe svoji skutečnou podobu... byl to čert. Dupl kopytem, švihl ocasem a řekl Dorotce, že když to nešlo po dobrém, že si ji teď vezme po zlém a to do pekla a že bude tak jako tak jeho nevěsta. Chudák Dorotka se polekala tak, že omdlela a spadla na zem. Čert toho hned využil, popadl Dorotku a vyběhl s ní z kovárny. Šel dost rychle a už se drápal na Jezerní horu, když se Dorotka probrala. Nedala nic najevo, až když už byl čert unavený a zastavil. Složil Dorotku do trávy, sám ulehl na zem také a únavou usnul. Chrápal až se hory zelenaly. Toho využila Dorotka. Popadla chlupatý čertův ocas a podstrčila ho pod jedním skaliskem a pořádně zauzlovala. Pak se otočila a utíkala domů, jak jenom rychle mohla. Čert sice spal, ale v polospánku to slyšel a tak, když zjistil, že Dorotka utíká, vyletěl z trávy, pomalu si ocas utrhl. Začal hromovat, trhal ocasem, cloumal skaliskem a tak se mu povedlo kousek po kousku skalisko vytáhnout ze země. Nakonec se opřel vší silou do skaliska, aby ho vyvalil úplně ze země. Uzel na ocase stejně povolit nechtěl. Ale... z pod kamene se začala hrnout ven voda. Hučela, smýkala s čertem, až čerta nakonec svým proudem povalila, zatopila a docela utopila. Ale tím se tok vody nezastavil. Voda stoupala dál a dál, až vzniklo pod horou nové jezero - Čertovo jezero. No a Dorotka se dostala šťastně domů. Když starý kovář přijel z města a Dorotka mu vše vyprávěla, poděkoval modlitbou Pánu Bohu za takový šťastný konec.

Olga Kotačka

Další články autorky