Jeden to dìlá ve vanì druhý pod sprchou, jiný pøed veøejností na jevišti èi pódiu, další zase ve skupinì èi chóru. Øeè je o zpívání. Témìø ka¾dý normální èlovìk si ji¾ ve svém ¾ivotì zazpíval. Zdá se, ¾e zpívání je èlovìku dáno od pøírody a vìzí v povaze èlovìka. Ale proè zaène èlovìk z nièeho nic zpívat? Ji¾ mnoho vìdcù, filosofù a jiných chytrých hlav si nad touto otázkou ½vylámalo zuby½, a dodnes badatelé nenašli shodnou odpovìï. Doèetl jsem se o nìkolika teoriích o pùvodu zpívání.
Zpívání zahání divou zvìø
Ji¾ z Antiky jsou známy rùzné teorie okolo mluveného a zpívaného. Také øecký filosof Platon (427 – 347 pøed Kristem) se touto otázkou zabýval, a vyvinul thesi, kde zastává názor, kdy pocit jako je agrese, po¾adavek po sociální harmonii pøivedlo lidstvo ke zpìvu.
Jisté je, ¾e zpìv ji¾ v èasných dobách lidstva hrál centrální roli, aby podìsil divou zvìø, a v prostøedí svých bli¾ních - soukmenovcù - se zøejmì zpívalo pro posílení soudru¾nosti. Napø. pøi práci, èi veèer, kdy kmen sedìl pospolu u ohnì. Do dnešních dnù hraje zpìv dùle¾itou roli. Ne bezdùvodnì i v malých mìsteèkách vznikly rozlièné skupinky a chóry, kde jsou lidé rádi pospolu a spoleènì si zazpívají. Spoleèné zpívání prostì dìlá radost.
Zpìv pro posílení spoleèenského pocitu
Americký hudební badatel David Huron, pùsobící v Ohiu na státní universitì, je toho mínìní, ¾e èlovìk v prvé øadì zaèal zpívat ze sociálních dùvodù. Èlovìk ve své podstatì je silnì závislým na sociálních vztazích, a chce míti pocit nále¾et k nìjaké pøíslušné skupinì svých bli¾ních. Dále podle D. Hurona vznikla „muzika“ k podpoøe soudr¾nosti skupiny – kmenu. Tutu teórii Huron zdùvodòuje pøíkladem ještì z dnešních dnù na brazilském indiánském kmeni Mekranoti na øece Amazonce. Tito indiáni se ¾iví lovem a sbìrem, co tropický prales dá. Zpìv je u nich pevnou souèástí jejich všedních dnù. Ka¾dé ráno a veèer zpívají ¾eny jednu a¾ dvì hodiny, a mu¾i zaènou zpívat dokonce ji¾ o pùl páté hodinì ranní. V jejich zpìvu se Mekramoti demonstrují jako skupina – kmen.
Od ptáèka k èlovìku – Evoluce zpìvu
Evoluèní badatel Charles Darvin (1848 – 1936) tvrdil, ¾e vznik zpìvu odpozoroval - lidovì odkoukal, èlovìk od ptákù, kdy se v dobì páøení svým zpìvem pøedvádìjí pro získáni partnera èi partnerky. Pozoroval, ¾e dobrý „zpìvák“ má vìtší šanci oproti „zpìváèku“ opeøenì pøíbuznému, leè ménì nadanému. Darwin se tedy domnívá, ¾e u praèlovìka byla situace podobná, tedy, ¾e praèlovìk mu¾ského pohlaví zaèal zpívat, aby se lépe ukázal pøed pohlavím ¾enským, a tím zachoval další potomstvo, a to vše ještì ne¾li zaèal mluvit. Zdá se býti zcela logické, ¾e nejprve se praèlovìk projevoval rùznými „skøeky“, tak, jak tomu je u primátù, tedy: potrava, nebezpeèí, nìco nového apod. Pochopitelnì se sna¾il zvukovì napodobovat rùzné ptactvo a zvìø, a pøi této pøíle¾itosti si vyzkoušel a tím i „vybrušoval“ svùj hlasový rozsah.
Od mluvení ke zpívání
Proti této Darvinovì teorii je filosof a psycholog Carl Stumpf (1848 – 1936), nebo» ty nejstarší popìvky – písnì – u praèlovìka nemìly obsah milostný, naopak byly to písnì váleèné, léèivé nebo nábo¾enské. Také byl Stumpf oproti Darwinovi toho mínìní, ¾e popìvek vznikl z melodické pohnutky pomocí øeèi, tedy tím, ¾e èlovìk nejprve objevil øeè pøedtím ne¾li zaèal zpívat. Stumpf také míní, ¾e zvukovým pozdr¾ením se na urèité tóninì pøi øeèi byl uèinìn prvý krok k popìvku.Také francouzský filosof Jean – Jacques Rousseau (1712 – 78), básník Johann Gottfried Herder (1744 – 1803), spisovatel Friedrich Melchior Grimm (1723 – 1807) a anglický sociolog Herbert Spencer (1820 – 1903) zastávají názor, ¾e zpìv mohl vzniknout jen z mluvy. Rousseau vìøí, ¾e lidský zpìv se vyvinul z vášnivì náru¾ivého vzrušení.
Co zde tedy bylo první?
Zde tedy vzniká ta samá situace:
Co bylo první? Slepice nebo vejce?
Co poèalo existovat døíve:
Slovní mluva nebo zpìv? A zde se vìda nemù¾e shodnout, stojíce na rozcestí.