Nomos

Snad nemusím zdůrazňovat, že nomos nebyl ve starověkém Řecku zákon v dnešním smyslu. Bylo to pravidlo chování, ale nebylo vynutitelné státní mocí v rozsahu, který známe my, a nemělo psanou podobu, dokonce ve Sbírce zákonů. Šlo o zákony obce, zákony většinou mravní, občas vynutitelné třeba ostrakizací (trestem), což je slůvko, o kterém si můžeme povídat příště.

Staří Řekové ctili dobrovolně zákony obce a také především bohů, ve které věřili. Je dobré si uvědomit, že nikdy před tím a nikdy po tom se právní vědomí svobodných občanů tak vědomě neshodovalo se zákony obce, jako ve starém Řecku. Je známý příklad Sókrata, který měl možnost utéci před nespravedlivým rozsudkem smrti, ale zůstal a vypil číši bolehlavu. Respektoval rozsudek. Žil podle zákonů obce a byl připravený podle nich i zemřít.

Boží zákony byly vlastně mravní normy, často ovšem vzniklé z praktických potřeb lidí. Třeba zákon o pohřbívání mrtvých vycházel pochopitelně z lidské zkušenosti. Tady se dostáváme k dalšímu zajímavému tématu, o kterém si možná budeme povídat, ke sváru zjednodušeně označovanému fyzei – nomo, tedy sváru mezi zákony lidskými (panovníkovými) a božími.
A to je příběh Oidipovy dcera Antigony. Někdy se k němu možná také dostaneme. Jako i k Oidipovi, když nevědomky porušil zákony, potrestal se sám a velice krutě. Pro starověké Řecko je prostě charakteristické vědomé podřízení zákonům obce a pro antickou tragédii pokora k osudu hrdinů.

Nevím přesně, jaká je třeba dnes situace u nás, ale řekl bych, že ztotožnění je tak na 30%. Je třeba zajímavé, že nejvíce asi stáli občané proti zákonům v době romantismu. Osamělý smělý bojovník proti společnosti, Lermontovova osamělá bílá plachta v moři.

Nabízím jenom malé připomenutí „pravidel hry“ podle kterých se tenkrát hrálo. A když jsem začal se zákony, snad bych mohl napsat něco i o trestu, možná dokonce trestech.

Josef Hejna