Na kafi s Lindou 3
Tak jsme koneènì zase po delší dobì spolu a povídáme si. Moc nám to obìma chybìlo, ale Linda mìla - a ještì - má v poslední dobì velké problémy, zejména v citovém ¾ivotì, myslím, ¾e co nevidìt ukonèí tu bezvýchodnou známost se svým ¾enatým pøítelem.Doufám. Zatím ho ale ještì pøíliš lituje, tak¾e to bude ještì chvilièku trvat.Je máj, lásky èas, a tak je podle mì téma našeho povídání nasnadì. Pøinesla jsem dokonce kní¾eèku veršù o lásce, myslela jsem, ¾e se trefím do nálady, ale Linda to odmítá jen vzít do ruky a dokonce se trochu rozèiluje : „Hele, tak to teï teda vùbec nepotøebuju. Co u¾ se toho o lásce napsalo, kolik slov. A dosáhlo se nìèeho? Nic moc. Proè bys potøebovala, kdy¾ máš nìkoho ráda, nìèí povídání o lásce. Od nìkoho cizího. Dokonce ve verších. Snad o tom chceš radìji mluvit sama, ne, nebo dokonce tedy psát, ale vlastními slovy. Nebo nìkdy chceš prostì vykøièet svoji lásku do všech ètyø svìtových stran. Tu svoji, vyjímeènou a jedineènou, tu, kterou nikdo jiný nemù¾e pochopit a pocítit. Bohu¾el mnohdy ani objekt tvé lásky ne“ dodává najednou dost sklesle.
Sna¾ím se Lindu uklidnit a pøinést nìco ze svých zkušeností v tomto oboru: „Prosím tì, kdy¾ je to obyèejný chlap, tak se taky docela obyèejnì chová a ty to pøece musíš vìdìt. Mìla bys. Nemyslí celý den na tebe, tak jako myslíš ty na nìj, ale myslí na svoje vìci, na práci, záliby, pøípadnì na kamarády a nìkdy si taky vzpomene, ¾e ti slíbil zavolat.“
„Pøesnì tak to je“, nadskoèí rozèilená rudovláska Linda, která se mnou a¾ dotìï pomìrnì klidnì sedìla v kavárenském boxu,“ jen¾e já na to v¾dycky zapomenu. Mimoto si myslím, teda doufám, ¾e v mém pøípadì se zapomínat nebude... a vùbec, nechci teïko o lásce nic slyšet.“
„Neuteèeš tomu, Lindo“,odporuji, „ je toho všude plno. Hity o lásce na nás øvou z radia i televize, skoro ve všech filmech hraje láska nejdùle¾itìjší roli, a to i v tìch, které se odehrávají na jiné planetì, je všudypøítomná a nedá se jí vyhnout“.
Linda chvilku pøemýšlí, rukou podepírá hezkou hlavu, zdlouhavì pije u¾ vychladlou kávu. „Vlastnì máš pravdu, kdy¾ øíkáš, ¾e je láska všudypøítomná. Je to hrozný. Vzala jsem tuhle do ruky Bibli, abych pøišla na jiné myšlenky.Otevøela jsem ji – a víš kde? Zrovna na té epištole sv. Pavla ke Korintským, kde taky mluví o lásce.“
Tady vám musím øíct, teda vysvìtlit, ¾e jedno z Lindiných dìdictví po kubánském tatínkovi je víra v Boha. Ten podivný vyslanec komunistického vùdce Fidéla Castra byl toti¾ hluboce vìøící, katolík a tahal jak Lindinu maminku, tak i malièkou Lindu z jednoho kostela do druhého, kdy¾ na to mìl chvilku èas. Byl krásou a rozmanitostí pra¾ských kostelù nesmírnì nadšený a kdy¾ se nìkdo ze soudruhù na Universitì 17. listopadu pozastavil nad jeho èastými návštìvami kostelù, svedl to jednoduše na svoji zálibu v architektuøe. Linda je u¾ od malièka vìøící èlovìk, podìdila to. Tak¾e proto hraje i Bible v jejím ¾ivotì takovou roli. Pou¾ívá jí trochu jako orákl.
„Tak si tam ètu, co je mi urèeno na dnešní den a vida, zase láska. „Láska všechno snáší, všemu vìøí, všeho se 
nadìje, všeho trpìlivì èeká ...pak zùstává víra, nadìje a láska, ty tøi a nejvìtší z nich je láska... holka, já se z toho zblázním.“
„Milá dívko“, zasahuji, „to je dùkaz, ¾e je láska všudypøítomná a nedá se jí uniknout. Ale pøesto¾e o ní ka¾dý mluví a píše, je hroznì te¾ké øíct, co to vlastnì je, ta láska. Pro nìkoho je láska pøedevším obdiv a respekt, jiný zase myslí pøedevším na hluboký pøátelský vztah. A dalšího napadne jen sex, jen to podivné chvìní v podbøišku, které v nìm vzvolává pomyšlení na milovaný objekt. A to je, tenhle pocit, podle mne víc zamilovanost, ne¾ láska.“
„Zamilovanost jde vysvìtlit vìdecky, vìdci zjistili, ¾e to zaviòuje nìjaká látka v mozku“ vpadla mi do øeèi Linda, která se u¾ trochu uklidnila. Ale kolik lidí dneska rozlišuje mezi zamilovaností a láskou? Nikdo, kdy¾ u¾ je v posteli, nepøemýšlí o tom, ¾e mezi chemickým procesem a skuteènou láskou je nebetyèný rozdíl. A vùbec, já vìøím, ¾e opravdová láska prostì existuje, nevysvìtlitelná , nepochopitelná a jedineèná. Ka¾dá tedy v¾dycky znova. Myslím si já, naivní osoba“ dodává trochu nejistì.
„Kdy¾ ono je to tak subjektivní, jak to kdo z nás vidí a cítí, ka¾dý pøíbìh, ka¾dá naše nová láska nám pøipadá docela unikátní a nevídaná. Ka¾dý to pro¾ívá jinak, má svojí definici lásky. A není nikdy jisté, jak to vidí èlovìk námi milovaný“ pøidávám se .
Nemohu z Lindy toti¾ bohu¾el nijak dostat, jak aplikuje tyhle poznatky na svoji souèasnou situaci s jejím nevdìèným pøítelem, který ji podle mého názoru jen vyu¾ívá.
„ Láska je , myslím si pro ¾ivot strašlivì dùle¾itá. Máme celý ¾ivot na to, abychom odhalili tu vlastní definici, pro ka¾dého jedineènou a neopakovatelnou,. A mne zatím to hledání poøád dost baví.“ filosofuje Linda a v oèích jí najednou zasvítí všichni èerti.
A já jsem si poprvé jistá tím, ¾e dny toho ¾enatého plešatce, který si ji vùbec nezaslou¾í, a který si k ní chodí jen oddechnout, jsou seèteny. ®e musím jen prostì poèkat, a¾ na to ta holka pøijde sama. Chytrá je dost, jen¾e v pøípadì lásky...však to znáte sami.
Jak øíkával nás dìdeèek, láska nejni ¾ádnej cancour. Èím¾ je vá¾nost problému potvrzena.
Jarka Fichtnerová
