Střípky z dějin propagandy (5)

Tak jako první světová válka rozvinula nástroje propagandy, tak i po té druhé světové se mistři propagandy, vlády a tajné služby poučili. Jednou z prvních akcí, kde se komplexně využily získané poznatky byla tzv.

OPERACE ÚSPĚCH

Odehrála v roce 1953 v Guatemale, kde byl za prezidenta zvolen kpt. Jacobo ARBENZ Guzmán. Ten chtěl pozvednout životní úroveň lidových mas národa s polokoloniálním hospodářstvím a posílit soukromé iniciativy rozvíjejícího se guatemalského kapitálu, posíleného dodávkami v 2. světové válce. Nařídil vybudovat státní přístav, aby tak zrušil monopol United Fruit Company. Dal také vybudovat novou silnici k Atlantiku, čímž ohrozil monopol UF Company. Rovněž státní elektrárna měla poskytnout lacinější služby. To už se United Fruit přestalo líbit a začala lobovat v Kongresu USA, aby se proti Arbenzovi zasáhlo. Našli ohlas, bylo to v době protikomunistické McCartyho hysterie. Do hry vstoupil nám již známý Bernays, který zužitkoval strach a obavy Američanů z rudého nebezpečí. Využil agentury Middle America Information Bureau, a jejím prostřednictvím vydával a mediím nabízel účelově formulované a lživé informace o režimu a Arbenzově politice. Psal o jeho sympatiích ke komunistům (podíleli se na formulování pravidel pozemkové reformy). Bernays nastoloval témata a zvyšoval obavy z aktuální a bezprostřední hrozby komunismu. Skutečnou situaci v Guatemale přijela posoudit skupina elitních amerických novinářů z prestižních titulů (V terminologii PR- press trip), kterou Bernays připravil a zorganizoval. Předvedl jim samozřejmě to, co chtěl, aby viděli a slyšeli. Ti pak začali informovat o pozitivních aktivitách koncernu UFC ve Střední Americe a o komunistickém podvracení.

Nezahálela ani CIA, jejíž tehdejší ředitel Allen Dulles byl sám akcionářem United Fruit. Ten označil situaci v Guatemale jako“sovětské předmostí na západní polokouli“. Přispěla k tomu i dodávka starých německých zbraní z ČSR, jíž se CIA pokoušela zabránit. Sověti v té době o Jižní Ameriku neměli zájem, svou pozornost soustřeďovali na Střední Východ a s Guatemalou neudržovali ani diplomatické vztahy. Po tajných pokusech CIA destabilizovat Arbenzovu vládu rozhodl v srpnu 1953 “Výbor národní bezpečnostní rady USA pro utajené akce“ o svržení legálně ustavené vlády v Guatemale. Propagandistickou kampaň vedl agent CIA, spisovatel špionážních románů Howard R. Hunt, který později řídil vylodění v Zátoce sviní na Kubě a po čase se vyznamenal v aféře Watergate. Těsně před svou smrtí v roce 2007 tento pán přiznal, že byl součástí konspirace na zabití prezidenta Kennedyho, kterou řídil viceprezident Lyndon B. Johnson.

Hunt dal vyrobit záplavu letáků, článků a výzev, které se měly později rozšiřovat v Guatemale. Zvlášť důležitá byla brilantní rozhlasová vysílání, znamenitě zaměřená na desinformaci, zmatení a zastrašení guatemalských obyvatel, jejich vůdců a nižších velitelů armády. V Nicaragui, Dominikánské republice, v Hondurasu a dokonce i na velvyslanectví USA v Guatemale byl vybudován řetěz tajných rozhlasových vysílačů, které předstíraly, že patří neexistujícím guatemalským bojovníkům za svobodu. Prefabrikované zvuky bojových akcí měly posluchače přesvědčit, že se vysílá živě z oblasti bojů. Dokonce byly zapnuty i rušičky běžných guatemalských stanic.

Koncem května 1953 začalo americké námořnictvo a letectvo hlídkovat u guatemalského pobřeží pod záminkou ochrany Hondurasu před guatemalskou invazí. Začalo také zastavovat všechny lodi plující do Guatemaly. Americká vojenská letadla svrhávala letáky vyzývající k boji proti komunistickému atheismu a útlaku a ke spolupráci s vůdcem Arbenzových odpůrců Castillo Armasem.

Zatímco guatemalská armáda čítala asi 5000 dobře vycvičených vojáků, Armas jich neměl ani 500. Ty ale rozdělil do několika skupin podél hranic, aby útok vyvolal dojem masivní invaze. Měly se při tom vyhýbat střetům s armádou, protože by naopak mohly armádu sjednotit.

Útočníci byli většinou poraženi, zajati, nebo se zachránili útěkem do džungle, někde i za účasti obyvatelstva podporujícího Arbenze. Mezi důstojníky se však začal díky propagandě šířit strach, že naprosté zničení rebelů by mohlo vyvolat americkou ozbrojenou intervenci. Šířily se dokonce i zvěsti o vylodění americké námořní pěchoty. Arbenze dorazilo, když se dověděl, že ve městě Chiquimale přešla celá posádka k Armasovi. Ohlásil vládě, že se armáda vzbouřila a resignoval. Mnozí velitelé nesouhlasili a Američané je museli podplatit.
Ve světovém tisku i na půdě OSN vyvolala Operace úspěch vlnu kritiky. Po čase byla CIA nucena vyslat do Guatemaly několik agentů, kteří hledali doklady, které by potvrdily vazby na SSSR. Nic nenašli…Podobnost s Hussainovými zbraněmi hromadného ničení není čistě náhodná. První i druhá válka v Iráku nesou z hlediska politického marketingu mnohé další společné rysy a prostředky působení na veřejné mínění a zasluhovaly by samostatný článek.

Akce byla zřejmě i poučením pro Dwighta EISENHOWERA (1890 -1969), který se stal presidentem právě v době Operace úspěch. Na konci svého 2. prezidentského období v r. 1961 pak pronesl tato varovná slova:

„Celkový vliv vojenskoprůmyslového komplexu je cítit v každém městě, v každém státě, v každém úřadě federální vlády. V činnosti vlády se musíme vyvarovat šíření neomezeného vlivu vojenskoprůmyslového komplexu. Musíme rovněž stát na stráži, aby státní politika neupadla do zajetí vědeckotechnické elity.“

Zkusme za závěr shrnout základní pravidla účinné manipulace s veřejným míněním.

1. Protivníka (nepřítele) je potřeba pojmenovat a udělit mu negativní vlastnosti. Protivník (nepřítel) je zlá příšera, schopná jakékoli špatnosti: bránit míru, usmrcovat nevinné civilisty, vyvolat válku. Podvádí, ubližuje ženám, dětem, starým lidem, znásilňuje, mrzačí vězně a zajatce.
2. Vlastní motivaci pozitivně doložit něčím obecně uznávaným: svoboda, demokracie, lidská práva, humanita apod. Každé zbraně, které poslouží k rychlému vítězství jsou humánní.
3. Podpořit vlastní názor morálními autoritami, slavnými osobnostmi, které vydají osobní prohlášení, sdělí veřejnosti vlastní stanovisko. K témuž účelu pomohou i mezinárodní organizace, v nichž má dotyčná strana své lidi.
4. Prezentuje se tzv. názor lidu, samozřejmě jen pozitivní.
5. Předkládá se veřejnosti selektivní pravda, vše co podporuje vlastní záležitosti, ostatní se potlačuje, a naopak zdůrazňují se negativa protivníkova stanoviska. Propaganda musí být lidová, přizpůsobená chápání těch nejomezenějších, protože schopnost porozumění mas je nízká a zapomnětlivost velká.
6. Apel na stádnost. Každý slušný uvažuje jako my, My jsme zastánci národních zájmů, Kdo není s námi, jde proti nám, atp. Propaganda se musí omezit na několik málo bodů, které se musí heslovitě opakovat. Pro propagandu jsou vhodní jen nejgeniálnější znalci lidských duší. Myšlení lidí je určováno emocemi a převážně rozlišují jen pozitivně či negativně.

Politický marketing, dovednost ovlivňovat veřejné mínění a vytvářet souhlas, spočívá v bezpečném ovládnutí symbolů a mechanismů společenské komunikace včetně médií. Ten, kdo tyto skryté mechanismy ovládá, disponuje značnou mocí řídit naše osudy s naším souhlasem. Tím vládcem jsou představitelé mocenské elity, domácí i zahraniční, které usilují o souhlas občanů pro svou vlastní politiku, správou věcí veřejných a o ekonomickou a politickou kontrolu masmédií. Ekonomické elity kontrolují činnost médií buď přímým vlastnictvím či inzercí a rozhodují o redakční personální politice i o mediálním obsahu. Nastolují témata, vymezují společenskou debatu a vnímání světa. Vrcholní představitelé ekonomiky významně sponzorují, a tak i kontrolují politické strany a jejich volební kandidáty. Pomocí sítě lobbyistů ovlivňují legislativní proces, jeho obsah a výsledek. Jedině lidé, kteří nahlédnou do kuchyně politického marketingu, mají možnost výrazně kontrolovat svůj osud v prostředí dnešní společnosti tím, že se nenechají zmanipulovat.

V soudobé občanské společnosti existuje přibližně 20 % populace, většinou vzdělanců, kteří mohou mít jistý vliv na život společnosti a její směřování. Zbylých 80 % jsou prostí jedinci, jejichž primární snahou je žít a zemřít v míru. Těšit se z vlastní rodiny, starat se o její blaho, mít zahrádku, pěstovat kytičky a další koníčky. Podle představ mocenských elit mají poslouchat a ideálně pak vůbec nemyslet. V důsledku kontroly kultury, dodávaných informací a taktiky politického marketingu se mocenským elitám daří udržet většinu veřejnosti mimo vlastní mocensko-politickou hru. Svoji legitimitu elity odvozují od většinového souhlasu veřejnosti s dovedně formulovanou a prezentovanou politickou praxí.

V této souvislosti nelze vynechat úlohu medií. Ta zprostředkovávají především názory mezinárodní elity lidem dole, kteří mají sice odbornou kvalifikaci ve svém oboru, ale nikoli v politice. Dají se snadno obloudit a vystrašit. Hlavním cílem je občany zabavit, aby nepřemýšleli o souvislostech, které způsobují mravní a sociální úpadek. Denní tisk nepovažuje za svou povinnost pravdivě informovat, ale bavit, protože právě to přináší zisk jeho majitelům. Vzniká nový prostředek, jakýsi kříženec mezi seriózní informaci a zábavou, nazývaný infotainment. Zpravodajství se nedá dost dobře věřit, protože přejímá informace od PR agentur, které je vytvářejí na základě objednávek od držitelů moci či dokonce od tajných služeb.

V takovém žijeme světě…

Ivo Antušek