Køivolaká ulièka bývala tmavá, špinavá a dosti páchnoucí. Všechny splašky i noèníky vylévali její obyvatelé prostì ven na ulici. Napadlo vás nìkdy, co asi tenkrát lidé mìli místo toaletního papíru? Dovedli si poradit odjak¾iva s ledaèím, a tak si pro tyhle vìci pìstovali velmi jemný mech. Takové mìkké chuchvalce poslou¾ily jistì velmi dobøe.
Uzouèká hradební ulice nebyla ani dlá¾dìná. Bydleli tam vìtšinou ¾oldnéøi, pøesnìji hradní støelci. Jediný, co mezi nì nepatøil, byl chlápek jménem Kajtfígl. Byl sanytrníkem, tak se tomu tehdy øíkalo. Mìl hrubou a tì¾kou práci, ale výnosnou a k tomu všelijaké výhody. Proè, to se snadno pochopí. Sanytr (nebo také salnitr) obsahuje ledek, co byl potøeba na støelný prach.. Tak smìli sanytrníci kopat a hledat, kdekoli se jim zlíbilo. Byli to lidé suroví a násilní. Øádili nejen v rumištích a zboøeništích, ale i ve sklepích a na mlatech nebo pod dobytèími chlévy. Byli tak zvláš» pro venkovský lid pravou pohromou.
V ulièce hradních støelcù bývalo v noci rušno. Její, truòkem veselí obyvatelé se houfnì vracívali z krèmy. Naøízení, ¾e ka¾dý má mít za tmy na ulici vlastní lucernu, jim bylo fuk. Kdo by si také troufal na císaøské holomky? Však se poøád kasali, sázeli se, kdo komu víc nabanèí a rádi karbanili. Nikomu nezùstávali nic dlu¾ni a co chvíli se nìkde poprali. Ale málokdy mezi sebou, obyèejnì se bratøíèkovali proti ostatním. No, komupak by se vùbec chtìlo chodit dohlí¾et na poøádek v podhradí do takového škaredého kouta. Kdy¾ ti kumpáni zpívali a rámusili, a pak potmì škobrtali domù, vadilo to hlavnì Kajtfíglovi.
Jeho malá saliterna, kde se ledek èistil odpaøováním, zaplavovala neustále okolí sirnatým puchem, ostatnì on sám na tom nebýval o moc líp. Tak¾e ho nemìli rádi nejen pro jeho hádavost a hrubiánství. Nikdy ho mezi sebe nebrali a za to mìl na nì pìknou pifku. O hádky a rvaèky s ním nebyla nouze, on si ale dával dobrý pozor na pøesilu. Zaèal jim dìlat všelijaké schválnosti na zlost. A¾ jednou se mu kterýsi povedený ¾oldnéø za ty neplechy poøádnì pomstil.
Po nìjaké roztr¾ce s Kajtfíglem se pøíští den vracel z krèmy domù. Najednou mu pøed vlastním prahem ujela noha po pìknì smradlavé hnìdé hromádce. ®e zrovna moc støízlivý nebyl, tak se pøi tom smeku zapotácel, ¾e si do toho nadìlení ještì døepnul. A kdo se zrovna vedle chechtal, ten se sám prozradil, ¾e tam nakadil. Ale strá¾ný to tak nenechal. O pár dnù pozdìji se vloudil Kajtfíglovi do domeèku a v malièké síòce chvíli nìco kutil.
Veèer povídal kamarádùm:
“Dneska pudu brzo domu. Bude u nás pìkná mela, tìším se, jak ten sanytrák bude øádit, a¾ ho stihne mùj trest”. Všichni se hned ptali, oè jako pùjde, ale víc se nedozvìdìli. Jen tak naoko je odbyl: “Však mù¾ete jít a sami uvidìt”. Pøitom se tak smál, ¾e nemít obì uši, huba by mu šla okolo hlavy.
Tak zanedlouho pøicházeli do své ulièky všichni. Ani moc nehluèeli, chvíli postávali a brzy to vypuklo. Z Kajtfíglova obydlí se ozývaly kletby, hartusení, po chvíli zase skuèení. Pak najednou vylít ven jak splašená kobyla. S lucernou a vìdrem v ruce pelášil k hradní kašnì pro vodu. Po chvíli se vracel, za»atými zuby znìlo divné mruèení, sakrování a nìjak divnì se kroutil. Pak najednou postavil vìdro i lucernu na zem. Strhnul si ka»ata a pìknì osvícenou holou zadnici vrazil do ledové vody. Zastudilo to, zaøval a zas vyskoèil, jak¾ tak¾ se ustrojil a celý pokroucený poøád vrtìl zadkem. Pøitom vlekl domù tu vodu a lucerna se všelijak kymácela. Co budu povídat, dychtiví èumilové na nìho s potìšením pokøikovali a chechtali se, ¾e by ozvìna zvonem pohnula.
A hned na toho piškuntála - copak se to tvýmu sousedovi dìje? Odpovìdìl jim rád: “Inu, zašel sem k nìmu, dy¾ nebyl doma. Nic sem neukrad, spíš pøidal, a to hodnì tluèenýho hoøèiènýho semínka do zásoby mechu ...“
Potrestaný Kajtfígl stejnì zùstal jaký byl, krobián a neurvalec. Stalo se, ¾e jeden chalupník mu chtìl zabránit v pøekopávání svého sklípku. Ale vzteklý nemrát se dlouho nerozpakoval, nebo¾áka uhodil krumpáèem po hlavì a neštìstí bylo hotovo. Za takové zabití hrozila i šibenice. Kajtfígl pøed soudem vyvázl dosti lehce. Odpøisáhl, ¾e se polepší a hlavnì, ¾e bude dál provozovat to smradlavé øemeslo – proto¾e páni odjak¾iva válèili rádi a poøád. Musel tedy zaplatit nemalou pokutu a soudní výlohy, nìco také vdovì po chalupníkovi a pak nadobro opustit Prahu.
Prázdný domeèek v malé hradèanské ulièce zabydlel jakýsi nový hradní støelec a zakrátko si na toho sanytrníka u¾ nikdo ani nevzpomnìl.
Uzouèká hradební ulice nebyla ani dlá¾dìná. Bydleli tam vìtšinou ¾oldnéøi, pøesnìji hradní støelci. Jediný, co mezi nì nepatøil, byl chlápek jménem Kajtfígl. Byl sanytrníkem, tak se tomu tehdy øíkalo. Mìl hrubou a tì¾kou práci, ale výnosnou a k tomu všelijaké výhody. Proè, to se snadno pochopí. Sanytr (nebo také salnitr) obsahuje ledek, co byl potøeba na støelný prach.. Tak smìli sanytrníci kopat a hledat, kdekoli se jim zlíbilo. Byli to lidé suroví a násilní. Øádili nejen v rumištích a zboøeništích, ale i ve sklepích a na mlatech nebo pod dobytèími chlévy. Byli tak zvláš» pro venkovský lid pravou pohromou.
trest”. Všichni se hned ptali, oè jako pùjde, ale víc se nedozvìdìli. Jen tak naoko je odbyl: “Však mù¾ete jít a sami uvidìt”. Pøitom se tak smál, ¾e nemít obì uši, huba by mu šla okolo hlavy.