Kouzelné slovo: prázdniny
Vracím se èasto zpìt, do míst a èasu mého dìtství, kdysi nekoneèných dnù prázdnin. Prázdniny, to bylo nesmírné moøe èasu plné slunce, vùnì vody, trávy a lesa. Kdy¾ zavøu oèi, cítím ještì mezi prsty bosých nohou jemný prach polních cest. Kde jsem tehdy byl? Byla to pøednì malá ves v ji¾ních Èechách, Lutová o které píší i básníci – napøíklad Hrubín ve své Romanci pro køídlovku - kam jsme dlouho jezdili k rodinì Havlisovì a pak Koryta, vesnièka u Turnova, kde jsem za války i po válce pro¾íval s rodièi a bratrem nezapomenutelné prázdniny u Wernerù.
Ale pøedevším Jièín. Mìsto, odkud pocházel mùj otec, kde ¾ila babièka a teta, sestra mého otce s man¾elem,a jejich dva synové, moji bratranci. Na prázdniny tam pøijí¾dìli ještì další babièèini vnuci a tedy té¾ mí bratranci. Mì byl z nich v¾dycky nejmilejší Franta, v rodinì té¾ nazývaný Frfòa, stejnì starý jako já. Frfòa proto, ¾e s ním bylo dost tì¾ké poøízení, nad vším dost “frfòal“ a nic se mu nelíbilo.
Jako malý chlapec byl té¾ znám v celém Jièínì svými záchvaty vzteku, kdy se na ulici válel po zemi a jeho neš»astná – a velice krásná maminka, teta Anna, se schovávala za vraty nejbli¾šího domu a èekala, a¾ ho to pøejde. Pøešlo. Zùstal mým nejmilejším bratrancem dlouho, ještì potom, kdy¾ u¾ jsem ¾il v Nizozemí, to jsme si u¾ jen psali.
A¾ jednou, v roce 1971, pøišel dopis od tety Anny, jeho maminky. Franta, výborný horolezec, èlen národního mu¾stva, zahynul v lavinì v Tatrách, pøi zimním pøechodu. Jen krátce pøed tím, roku 1970, tragicky zahynula celá èeskoslovenská horolezecká výprava pøi zemìtøesení v Peru, pod Huascaránem. Mo¾ná, ¾e si vzpomenete, byl tam s nimi i známý fotograf Vilém Heckel, toho si hora také „vzala“. Jen jeho fotografie ho pøe¾ily, vyšla i kniha jeho fotografií z výpravy do Peru, staèil toti¾ tehdy ještì poslat nìkolik rolièek filmu domù. Franta tam mìl jet s nimi, ale dal pøednost nadìji na pozdìjší horolezeckou výpravu do Himalájí, která by byla bývala splnila jeho nejvìtší ¾ivotní sen. Nemìlo se to stát. Teï u¾ dlouho je jeho jméno na symbolickém cintorínì v Tatrách - a také na horolezeckém symbolickém høbitovì u Jièína, na Hrubé skále najdete plaketu se jménem František Kroupa.
Jièín, je i dnes krásné mìsto, v¾dycky se zaraduji, kdy¾ se tam podívám. Z pøíbuzných a známých u¾ ne¾ije nikdo. Pro poøádek musím dodat, ¾e tam tehdy ¾ili asi ještì jiní pøíbuzní, takoví, které dítì vìtšinou nevnímá. Ale zpìt do dìtství, ještì bezpeèného a plného nadìjí. V ohromné zahradì vily dalšího strýce, známého primáøe Pelikána, tchána otcovy sestry, jsme v létì stanovali a pro¾ívali rùzná dobrodru¾ství. Teï u¾ dávno zmizela vila i krásná zahrada a na jejich místì je jistì potøebné, ale ohavné autobusové nádra¾í. Chodili jsme se tehdy èasto koupat a plavat do rybníka Kní¾e. Tam mì u¾ v pìti letech nauèil plavat plavèík, takovým tím starodávným zpùsobem. Byl jsem zavìšen na bidle a on mne dr¾el jako chycenou rybu a dával povely. Nìkdy, asi schválnì, trochu povolil a já si loknul vody. Ale plavat mnì nauèil u¾ asi za dva dny. V rybníce byly tehdy krásné marény, které se smìly chytat. Tam tehdy zaèalo nìco, èemu se v rodinì øíkalo „Kájova rybáøská vášeò.“ Myslím, ¾e to byl spíš urèitý druh zvìdavosti. Pro nás kluky bylo nejdùle¾itìjší, ¾e pod hrází ¾ili raci. Spousty jich tenkrát byly. S bratrancem Frantou jsme se rozhodli, ¾e je tam nenecháme, ale pochytáme je a doneseme darem strýci Pelikánovi, známému labu¾níkovi. A odmìna nás nemine…Druhý bratranec, starší bratr Franty, Svá»a, tuto akci odmítl, proto¾e to byly podle nìho dìtinské nápady, a pak, jen se zaprasíme a stejnì nic nechytneme. Aby ne, nosil u¾ dlouhé kalhoty, byl o ètyøi roky starší a spíše ne¾ o raky se zajímal o holky. K uskuteènìní našeho oumyslu jsme si opatøili v babièèinì kredenci velké síto, nejvìtší, jaké jsme našli a u øezníka jsme si vyprosili zapáchající, tedy spíše smradlavá játra. Proto¾e se nám nìkolikrát podaøilo zastihnout milého Svá»u, jak si v na¾ehlených kalhotách svìtácky sedí na námìstí u stoleèku pøed cukrárnou, a to samozøejmì poka¾dé s jinou dívkou - a nás si vùbec nevšímá - tak jsme si rychle vymysleli pomstu. Trápili jsme ho tím, ¾e jsme se pøihrnuli k jeho stolku s tìmi páchnoucími játry a otravovali a otáleli tam tak dlouho, a¾ nám koupil zmrzlinu. To byla ale jen vedlejší akce. Pochytat raky bylo nepochopitelnì snadné. Lezli za tìmi játry, která jsme tahali ve vodì, jako posedlí. Chycené raky jsme dali do koše, vylo¾eného èerstvými kopøivami a ještì peèlivì zkontrolovali. Samièky, které mìly pod ocáskem vajíèka, anebo dokonce u¾ malé ráèky jsme samozøejmì pouštìli. Raky v koši jsme tehdy donesli strýci Pelikánovi a skuteènì – radoval se z nich a ka¾dému z nás dal pìknou èástku „na zmrzlinu“. Raci si ještì pár dnù plavali ve smetanì, to prý zlepšovalo jejich chu» a pak teprve si na nich strýc pochutnal. Na dokumentárním snímku vidíte èást bratrancù, tøetí zdola je Franta zvaný Frfòa, já hned nad ním. A hádejte, kdo je to ten v dlouhých kalhotách?
Èasto jsme také jezdili na kolech po okolí, napøíklad do Prachovských skal, kde se nyní mo¾ná souèasní èeští turisté sna¾í najít loupe¾níka Rumcajse. A ti nìmeètí mo¾ná zase Hotzenplotze, který je takový Rumcajsùv starší bratr. Hovoøí o nìm dìtské knihy libereckého rodáka Ottfrieda Preußlera, ji¾ v roce 1960. Hotzenplotz, to je nìmecké jméno mìsta Osoblaha na Bruntálsku, které pùvodem liberecký (reichenbergský) autor znal od dìtství a které ho svojí podivností fascinovalo. Je to vlastnì jméno keltského pùvodu, tvrdí jedni. Druzí zase pøipisují pùvod øeèi jiddiš – tak si to pøeberte. Aby mnì ale nìkdo neobvinil z plagiátu, je to teï v módì, tak sem musím pøipsat, ¾e o tom s tím Hotzenplotzem a Rumcajsem píše ve své knize „Èesko, návod k pou¾ití“ spisovatel, diplomat a pøedseda Pen klubu Jiøí Gruša. A» je to jak chce, za našeho dìtství loupe¾níci na Prachovì ani jinde neexistovali, ještì tak mo¾ná v Drábských svìtnièkách… ale tam, pokud vím, se schovávali pozdìji, za války „jenom“ partyzáni. My jsme s man¾elkou ještì dlouho ka¾doroènì jezdili s libereckými horolezci - a s bratrancem Frantou na jaøe pravidelnì na „otevírání skal“, které se koná dodnes. Stejnì jako slavnostní zavírání na podzim. I to bylo krásné. Nemìli jsme pochopitelnì ¾ádné auto, jezdili jsme vlakem, autobusem a nebo oblíbeným autostopem. Franta tam jezdíval z Liberce pozdìji u¾ i s man¾elkou a malým synkem, Svá»ou. To je takové rodinné jméno, Svá»a, já jsem také biømován Svatopluk a Franta mìl bratra, toho staršího, Svatopluka. Ten nechal pokøtít svoji dcerku také Svá»a – bylo to hrozné. Na zavolání: „Svá»o“… pøicházelo v¾dy nìkolik osob… mu¾ského i ¾enského rodu.
Moc zajímavý byl také pan Panocha, strá¾ný na jièínské vì¾i, kterého jsme tam nahoøe navštìvovali ještì velmi dlouho, u¾ jako dospìláci. Byl to velice svérázný a vzdìlaný èlovìk, který mìl svùj malý byt ve vì¾i plný knih, zabývajících se mystikou a okultismem a buddhismem a tak podobnì. Kdykoliv jsme pozdìji s man¾elkou do Jièína zavítali, navštívili jsme ho. Man¾elka, tmavooká a štíhlá dívka jím byla tehdy oznaèována za „mystickou. Rádi jsme si s nám povídali. Proto¾e chození po tolika schodech bylo pro nìho u¾ dost obtí¾né, nebyl zrovna nejmladší, pouštìl z vì¾e na provaze koš, kde bylo na lístku napsáno, co potøebuje koupit a u toho zároveò i peníze. V¾dy se nìkdo našel, kdo mu potøebné vìci nakoupil, pak staèilo zatahat za provaz, na vì¾i nahoøe se ozval zvonec a nákup byl panem Panochou vyta¾en. Za celá ta léta se mu neztratily ani peníze, ani nákup.
S horolezci jsme potom dlouho jezdili také v zimì do Tater a lezli tam s nimi po horách, nádhera. Bez øádné prùpravy, vlastnì to byl úplný nesmysl. Pamatuji se, jak jsme jednou u Štrbského plesa lezli s Frantou na nìjaký pøíkrý vršek, myslím ¾e na Vysokou, snìhu víc ne¾ po kolena. Franta nechal mojí man¾elku jít první, aby udávala tempo, a ona stateènì pochodovala a zasekávala cepín do snìhu... Jen¾e pak u¾ se jí to zdálo divné a tak se nesmìle zeptala: „Franto, a kdy se teda jako u¾ navá¾eme na to jisticí lano….?“ Franta se ïábelsky zachechtal a povídá: „No, já jen furt èekám, kdy nìco øekneš.“ Horolezci, drsní hoši. Ale byla s nimi nesmírná legrace, dosud na to rádi vzpomínáme. I obyèejné stanování s nimi bylo neobyèejné. Tedy zejména s naším proslulým Frantou. Jednou jsme si dali s ním a s jeho man¾elkou Majkou sraz na Slovensku na Oravì, kam jsme jeli pochopitelnì zase autostopem. Na Oravì nám poradili krásné místo na táboøení vojáci, kteøí nás kus cesty vezli „vejtøaskou“. Pøebrodili jsme øeku na místì, které nám oznaèili a byli u „vyvìraèky“ studánky s krásnou èistou vodou. Krásné místo na malý tábor. Pak tam pøijeli vlakem na blízké nádra¾íèko – mìli jsme sraz na nádra¾í - Franta s Majkou a postavili si stany u nás. Nejen, ¾e Franta hned dal man¾elce do spacáku v Oravì nachytané raky, ale ještì jí rùznì dìsil, házel po ní napøíklad kladivo – které mìl ovšem jako ka¾dý øádný horolezec pøidìlané øemínkem k zápìstí. Pak jsme se tam mohli krásnì utopit, kdy¾ jsme se brodili s nákupem pøes øeku – jinak se do našeho tábora jít nedalo – a nahoøe na Oravì v elektrárnì pustili vodu a nás to málem spláchlo. Odnesla to jen kamera, kterou mìla s námi táboøící kamarádka pùjèenou od tatínka, kterému musela pøísahat, ¾e ji pøiveze v poøádku nazpìt. Nevìøte tomu, ¾e jde usušit taková kamera s mìchem. Fakt nejde. Teda jde, ale u¾ toho moc nenafotí.
Kde zùstaly všechny ty krásné dny, léta se sluncem, prázdniny s ukopnutými palci a poštípáním od vos, které jsme se nerozumnì sna¾ili navštívit v jejich podzemním hradu? Nevím, snad jsou nìkde v oblacích. Ale krásnì se na to všechno vzpomíná.
Karel A. Pokorný