Putování za svìdky minulosti
Co je to za sílu, která pohání tento svìt? Co je to za vášeò, která vede lidi dávat tvar vìcem a strojùm? Co je to za touhu, kterou jsme zdìdili po pøedcích? Ptáme se, a hledáme odpovìdi…
Tato slova znìla v¾dycky na zaèátku jednotlivých dílù televizního seriálu „Svìdkù minulosti“. Pøedznamenávala výpravy za starou technikou, pùvodními technologiemi, technickými památkami a mizejícími øemesly. Nìkteré z nich Vám opìt trochu pøiblí¾íme.Vydejme se ve vzpomínkách za svìdky minulosti, za technickými památkami a zbytky mizejících øemesel, abychom je lépe poznali a dovedli ocenit um našich pøedkù. Abychom si dovedli více vá¾it toho, co po nich zùstalo. Abychom si pøipomnìli, jakou roli sehrála technika v lidských dìjinách. Abychom – v neposlední øadì – také lépe porozumìli sami sobì…
Døevìný fortel
Nikdy nezapomenu ne jeho ruce. Vrásèité, mozolnaté, se svrasklou kù¾í. Pravda, byly to ruce starého èlovìka, ale souèasnì bylo vidìt, ¾e patøí mu¾i, jen¾ ani ve vysokém vìku nezanechal tì¾ké práce.
Nejprve nás zavedl do svìtnice, kde bylo na stolech plno mís a talíøù. Pozval nás ke stolu a do kalíškù nalil slivovici. U tabule bylo místo jenom pro mu¾e, Vysokayova ¾ena a dcery sedìly v koutku místnosti a èekaly na pokyn hospodáøe, aby zaèaly nosit na stùl. Hostitel nás obøadnì uvítal a pak dal znamení, aby ¾eny pøinesly jídlo. Bylo v tom cosi starozákonního, v té poslušnosti ¾en a obøadnosti starého øemeslníka. Nìco takového ve mìstech neuvidíte.
Jenom¾e my jsme nebyli ve mìstì, nýbr¾ na vesnici, v Kuzmicích u Trebišova. Pøijeli jsme nafilmovat, jak se dìlá sud. Vlastnì staví, proto¾e sud se staví jako housle nebo koráb.
Andreji Vysokayovi je pøes šedesát let, jeho vitalita je však závidìníhodná. Byl nejmladším synem Josefa Vysokaye, bednáøe z Trebišova. Bratøi mìli nebo mají rùzná povolání od truhlaøiny a¾ po slu¾bu na dráze. Jen Andrej následoval svého otce, vyuèil se u bednáøù v Ruskovì u Košic a v Maïarsku. Svému povolání je vìrný u¾ více jak padesát rokù - ka¾dý den, kromì nedìlí. Zakázek má stále dost, zejména pokud jde o soudky na víno a na zelí.
Nejvíce èasu – jak øíká – mu zabere pøíprava døeva. Celou zimu chodí po lese a vybírá správné stromy. Nìkteré z nich si hlídal i nìkolik let, dokud nedorostly do správné tlouš»ky. Nejvíce potøebuje døevo dubové, proto¾e má nále¾itou tvrdost. Stromy kácí v zimì, kdy jsou bez mízy. Kmeny rozøezává na špalky potøebné délky hned na místì, aby se co nejvíc døeva ušetøilo. Špalky mají délku pozdìjších prkének – øíká se jim du¾iny nebo také duše
Po¾ádal jsem starého øemeslníka, zda mohu vzít do rukou jeden z jeho poøízkù. Kdy¾ jsem jej pak dr¾el v dlaních, uvìdomil jsem si, ¾e dr¾adla vyrobená z divoké hrušky nejsou rovná. To bednáøovy ruce vytlaèily za dlouhá léta do rukojetí jemné prolákliny. Nejlépe do nich zapadnou právì Vysokayovy prsty. Døevo se promìnilo v mozoly. Zpoèátku krvavé, ale pozdìji, kdy¾ si dlanì zvykly, tvrdé jako ta divoká hruška…
Kdy¾ bednáø zaène pracovat, Duòo pozvedne hlavu, ale pak ji zase polo¾í na tlapky. Zøejmì ho vyrušila svìtla reflektorù, ,je¾ jsme v dílnì rozestavili. Na práci svého pána je zvyklý, ta ho neznepokojuje.
Není sud jako sud. V chladné sklepní místnosti mikulovského zámku mají obøí sud, který proslavil zdejší vinorodý kraj široko daleko. Ke stropu se zvedá naèernalé èelo s nápisem : Werkmeister Christof Specht Binder und Banckrichter in Brin Anno 1943. Mistr Kryštof Specht bednáø a výrobce øemeslnických stolù v Brnì roku 1943.
Obøí sud v podzemí mikulovského zámku patøí k nejvìtším v Evropì. Svého èasu byl vùbec nejvìtší nádobou na pøechovávání vína na svìtì. Do sudu se vešlo 1786 vìder (1010 hl). O jeho mimoøádných rozmìrech svìdèí i to, ¾e jej svírá 22 ¾elezných obruèí (dohromady vá¾í 390 kg!)
Za stavbu bylo Spechtovi a jeho pomocníkùm zaplaceno 585 zlatých, jak se doèteme ve starých urbáøích. Zbytek mzdy obdr¾eli v naturáliích – a nebylo toho málo: 1465 mázù vína, 2184 mázy piva, za 109 zlatých a 12 krejcarù zkonzumovali ryb, omastku a sýra, k tomu spotøebovali pøíslušné mno¾ství bílé mouky, soli, koøení, octa a posléze 35 mìøic ¾itné mouky na chléb. A proto¾e stavìli sud pøímo na místì, musel se tehdejší majitel mikulovského panství Maxmilián II. Dittrichstein postarat o ubytování pro 4 osoby.
Svému úèelu slou¾il sud pouze padesát let. Kdy¾ se rozeschl, majitelùm se zøejmì nevyplatilo vyspravit ho. V Mikulovì se traduje, ¾e jeden ze zámeckých pánù k obveselení urozené návštìvnice prý do nìho vmìstnal svou dvorní kapelu, která odtud vyhrávala. Jen bubeník s instrumenty se do sudu nevešel a byl proto schován vzadu u stìny.
Dnes u¾ není mikulovský sud nejvìtší v Evropì, jak se nìkdy mylnì tvrdí. V nìmeckém Heidelbergu mají sud dvakrát vìtší. Pochází z roku 1750 a postavil jej Jan Jakub Engelbert v dobì panování kurfiøta Karla Theodora, obnovitele mìsta. Sud je dlouhý 8,5 metru a široký 7 metrù. Jeho obsah èiní 236 rýnských fudrù, co¾ pøedstavuje 2 217 hektolitrù. Heidelberský sud je ozdoben iniciálami CT, tj. Karla Theodora. Naposledy byl naplnìn v roce 1769.
Jsou ještì vìtší sudy, ty ovšem nebyly postaveny proto, aby se do nich lilo pivo nebo víno. Pomìrnì velký je obøí sud v Lázních Libverda. Je dlouhý 12 m a vysoký 9 m. Do dvou pater se vejde 160 hostù a pro všechny je dost místa. Obøí sud postavili tøi severoèeští tesaøi v roce l93l. Sud je zøízen jako restaurace, v jejích pøízemních prostorách mohou pohodlnì tanèit lázeòští hosté.Diogenes by asi nepøijal pozvání k bydlení v tak luxusním sudu, ale snad by nepohrdl zdejšími specialitami – svíèkovou a plzeòským.
Bydlet v sudu u¾ dávno vyšlo z módy, svìt zøejmì nepotøebuje filozofy, kterým k ¾ivotu staèilo málo. Ostatnì z módy vyšly i sudy – nejen ty velké luxusní, ale i ty, které kdysi naplòovaly chladné sklepy hospod. Dnes se vìtšina piva pøepravuje v sudech kovových. Døevo – nádhernì voòavý materiál – pøichází zkrátka. Jinak to však asi nejde. Efektivnìjší je zøídit lisovací linky, ze kterých se kutálejí kovové nádoby jako korálky. Gurmáni však tvrdí, ¾e mok z plechových sudù nemá tu chu» jako pivo a víno ze sudù døevìných.
Andrej Vysokay bere do rukou bednáøskou šablonu, které se øíká modla. Ta urèuje úhel zkosení jednotlivých prkének sudu (du¾in). Prkénka (u¾ ohoblovaná) má ulo¾ená v úhledné hranièce v rohu dílny. Schnou tu od minulé zimy.
Podobné zásoby si kdysi dìlali nejenom bednáøi, ale i pivovarníci. Ušetøili tak na materiálu, jeho¾ cena tvoøila pomìrnì znaènou èást odmìny pro øemeslníky. Na nádvoøích dnešních pivovarù však ji¾ døevo neuvidíte, proto¾e jedinými nádobami v podzemí velkých pivovarù jsou kovové tanky.
Ka¾dý pohyb starého bednáøe má svùj úèel. Podle modly seøezává mírnì zkosené konce prkének, du¾iny dostávají vypouklý tvar – tam, kde jsou u¾ší, budou hlava a pata sudu. Prkénko za prkénkem prochází jeho rukama. Hranièka v rohu se zmenšuje a na pracovním ponku pøibývá peèlivì srovnaná hromádka opracovaných du¾in. Kdy¾ je na stole dostateèná zásoba prkének, protáhne se starý mu¾ v zádech a mozolnatou dlaní pohladí psíka.Ten se neprobudí, jenom v polospánku mírnì zavrtí ocáskem – kdoví, snad je to jenom ozvìna nìjakého veselého psího snu.
Zaèíná stavba sudu.
Bednáø uchopí ¾eleznou obruè (dìlá mu je na zakázku jeho pøítel kováø) a do jejího vnitøku zaène k sobì sestavovat jednotlivé du¾iny. Prkének v kruhu pøibývá, a proto¾e du¾iny jsou zkosené, nahoøe jsou tìsnì u sebe, zatímco dole tvoøí jakousi rozšíøenou sukýnku.
Ubìhlo sotva pár desítek vteøin a pøed našima oèima se z hromádky du¾in jako zázrakem vylouplo témìø hotové dílo. Zdá se to být velmi snadné, ale ani jeden z nás nemá odvahu bednáøe napodobit. Ten na chvíli poodstoupil od zkoseného válce a zkoumavì si jej prohlí¾í, skoro jako sochaø své dílo. Pak ze zvyku pøivoní k dlaním – ne, ještì mu nezevšednìla vùnì dubového døeva…
Polotovar teï bude chvíli odpoèívat v rohu dílny. Na øadu pøichází výroba dýnek. Bednáø se sklání nad prkénky a brýle mu klou¾ou na špièku nosu. Ka¾dou chvíli je vrací na pùvodní místo. Koneènì je dýnko opracováno pìknì dokulata a vyhlazeno hoblíkem „vìneèkáøem“ (hoblík upevnìný na zvláštním prkénku, aby mohl hoblovat pìknì do kruhu). Bednáøství vy¾aduje nejenom znalost øemesla, ale také geometrie a matematiky. S Ludolfovým èíslem se tu pracuje témìø stejnì bì¾nì jako s poøízem èi hoblíkem. Bednáøská matematika má ale i docela zvláštní pojmy, napø. „bod špièatosti“. Pro nezasvìceného je bednáøství vìdou i umìním souèasnì. Ka¾dý pohyb byl vyzkoušen u¾ pøed mnoha staletími, ka¾dý úkon má svùj èas a místo. Ne nadarmo se øíkalo, ¾e staøí bednáøi vkládali do svého díla nepochybnì nejenom um, ale i cit, ne-li srdce.
Kdo objevil, ¾e horká pára døevo zmìkèuje a lze je pak snadno opracovávat? Vøící voda pomáhá formovat du¾iny a dávat sudùm koneèný tvar.
Starý mu¾ vynesl polotovar z du¾in (kterému se také øíká kukna) na dvùr mezi slepice a husy a drùbe¾ se hned klidí do bezpeèí. Øemeslník omotává širší èást kukny silným øetìzem, upevnìným na závitovém stahováku. Otáèením pák se øetìz zkracuje a utahuje rozšíøenou spodní èást kukny. Uvnitø polotovaru hoøí oheò polévaný vodou, a¾ se dvùr zaplòuje chuchvalci horké páry.
Podzimní sluníèko jasnì svítí a dává scénì a¾ pøíznaènou atmosféru. Kolem sudu, z nìho¾ stoupá horká pára se pohybují tøi dìti – Vysokayovi vnuci. Starý bednáø je i pøi práci staèí obèas pohladit. Pøíliš blízko k horké kuknì je však nepustí.
Také psík Duòo vylezl ze svého pilinového doupìte. Teï m¾ourá do ostrého slunce a sleduje svého pána pøi práci. Stahování kukny postupuje pomalu, v¾dy» du¾iny jsou z tvrdého døeva štípaného po letech.
Jednotlivá prkénka vr¾ou, sténají, vzdychají a naøíkají. Je to marný zápas, v nìm¾ má dubová hmota jenom jedinou mo¾nost – poddat se vùli èlovìka. Nakonec je kukna sta¾ena natolik, ¾e soudek dostal koneènou podobu. Místo uta¾ených øetìzù je teï tøeba na spodek sudu navléknout další obruè, aby se du¾iny po uvolnìní øetìzù neroztáhly do pùvodní polohy.
A u¾ je tu pravá bednáøská muzika – utahování obruèe na hlavì sudu. Dìlá se to pomocí tzv. sedlíku, který se pøilo¾í k obruèi, a do nìj se tluèe kladivem. Tišší rána: pøilo¾ení sedlíku, hlasitìjší: kladivo dopadá na sedlík. Bum-bác, bum-bác. Stále dokola. Bednáø chodí kolem soudku a „hraje“ na nìj. Je to èisté døevo, ¾ádná pøekli¾ka èi døevotøíska. Kovové prsteny ukonèují koncert starého øemesla, završují dílo koneèným tvarem.
Starý mu¾ pøekulil soudek na bok a tluèe do nìj kladivem. Ještì naposledy, aby se du¾iny øádnì sesedly. Jsou to temné údery ,jako kdy¾ basista hraje na nejhlubší strunu. Dum-dum, dum-dum. Od této chvíle døevìná nádoba o obsahu 80 litrù bude znít jako hudební nástroj…
V Èechách se jim øíkalo beèváøi – podle beèek, které vyrábìli. Andrej Vysokay však ¾ije na východním Slovensku, a proto je debnár. Jeho otec byl ještì pøíslušníkem debnárského cechu a byl na to patøiènì hrdý. Bednáøský cech byl v Èechách v 16. století osvobozen od daní a tehdy nastal rozkvìt tohoto øemesla. Dýnka svých výrobkù bednáøi vyøezávali a zdobili jako skuteèní umìlci. Byli to vá¾ení lidé, kteøí mìli své zákony a soudy. V ka¾dém mìstì jich byly desítky a všichni se u¾ivili. Jejich doba minula a je témìø zázrak, ¾e i ve vìku elektroniky a kosmických letù toto øemeslo ještì ¾ije.
Dnes by na spoèítání všech beèváøù a debnárù v celé zemi staèily snad prsty na obou rukou. Øemeslo usychá jako starý strom.
Co se však stane, a¾ odejdou poslední bednáøi ? A¾ zmizí jejich fortel a gesta ? A¾ pøestane vonìt døevo a smùla a tóny døevìných nádob nahradí kovový tøesk? Asi nic. Jenom svìt bude chudší o jednu práci rukou, o vzpomínku na minulost.
Škoda ¾e zmizí i ty mozoly jako døevo divoké hrušky. Dovedly pøece tak mìkce hladit vlasy dìtí…
Milan Švihálek
