došlo k prozření (23)

Doktor Jekyll a doktor Hyde

Znala jsem ten příběh, a přesto jsem nevěděla, že v něm hraji.

Jeden den milý, pozorný, usměvavý a chápavý partner, kterého jsem milovala, a byla šťastná, jak jen milovaná a milující žena může být.

Pak se "něco" stalo, a já se klepala strachy, bála jsem se promluvit, bála jsem se cokoliv udělat, protože všechno bylo špatně.

To "něco" mi zůstávalo dlouho ukryté. Pořád jsem hledala chybu v sobě a každé nedorozumění jsem si dávala za vinu.

Kdybych. tak bych., ale těch kdyby bylo tolik (!), že se mi ztrácelo to hlavní - kmen, na kterém rostly další a další větévky, hnojeny a zalévány - čím?

Jeho bývalou rodinou.

"V sobotu nebudu  doma", oznámil, ale hlasem trošku divným, a i z postoje jsem poznala, že něco je jinak. Už jsem se naučila rozeznávat mimoslovní komunikační signály, ty nakonec byly důležitější než to, co mi říkal.

"A kam pojedeš, mám ti něco připravit? Služebně?"

Nikdy jsem nebyla zastáncem domácích výslechů, protože jsem byla přesvědčena, že stejně každý řekne jen to, co chce, a když nechce, tak prostě začne lhát. Toho jsem se bála. Lži, přetvářky.

JEHO důvod mi však vzal dech.

"Robin má narozeniny, je mu 21, a to je tady velká událost. Je to rok jeho plnoletosti, to se vždy schází rodina a je to něco jako vstup do dospělosti".

Přesně vím, kde jsem v tuto chvíli stála, co jsem měla na sobě, a co mi honilo hlavou. Najednou DVĚ úvahy ve stejném časovém rozmezí, obě stejně silné:

První - je to normální, syn má významné narozeniny, chce být s ním! Tím, že přestal být manželem, nepřestal být otcem, a je to vlastně moc hezký, že to tak cítí.

Druhá - to snad není pravda? Chce trávit čas s rodinou, do které už nepatří! To nemůže pozvat Robina třeba na oběd k nám, nebo, že bychom šli my tři oslavit někam jeho narozeniny? On chce mít všechno! Mne, jako oddech, a svou rodinu také! To přece nejde!

Klopil oči, a vysvětloval dál:

"Katy udělá sváteční oběd a sejdeme se jako  rodina, všichni se na to hrozně těší".

Každá další věta podporovala mou druhou tezi - to NENÍ normální!

"Potom si zajedeme na naše stará místa, kam jsme jezdívali o weekendu a uděláme si piknik. Večer bych se mohl vrátit, ale moc brzy mne nečekej".

Nebyla jsem schopna ( zase!) vůbec reagovat.

Co jsem měla říci?

Že se mi to nelíbí?

Že si to nepřeju?

Bojovala ve mně žena - chápavá, tolerantní a rozumná, nad věcí, která si je jista svým vztahem, (jenže já si jista už zdaleka nebyla), a ta druhá, normální - která chtěla ječet: "jak si to představuješ? To já tu budu sama celý den a čekat, až ty se s rodinou pobavíš? A CO JÁ!?"

Odešla jsem mlčky (ale se slzami v očích) mezi své kytičky. Zavrtala jsem se do skalky a maskovala tekoucí slzy -  tak jsem často hnojívala úrodnou kalifornskou půdu!

Bolelo mne to, ale myslela jsem si, že jsem sobec.

Ano, při příjezdu jsme plánovali, že v létě přijede kousek mé rodiny, a na vánoce pojedeme my do Čech. Moje maminka totiž umí udělat nezapomenutelné a překrásné vánoce.

Teď, v červnu, bylo všechno jinak.

Že by kdokoliv přijel - ani náznak. A my?

"Musíme šetřit, myslím, že dříve, jak za tři roky se do Česka nedostaneme."

Byla jsem tady dobrovolně a ráda, a šťastna, o všem jsem přemýšlela a zdůvodňovala si předem, věděla jsem, že se mi stýskat bude, ale, že to zvládnu!

Že v tom ale budu sama, s tím jsem nepočítala. Myslela jsem si, že ON se vzdal všeho, aby mohl být se mnou.

Já jsem se vzdala všeho a všech (!), byla jsem vydaná na pospas jeho náladám a neměla jsem kam utéct, s kým si promluvit!

Jemu vlastně zůstalo všechno.

Přijel až v neděli ráno, a jeho výraz nebyl z těch, které jsem milovala.

"Jak bylo (?)", nesměle jsem se zeptala.

"Sakra! Tady jsem měl košili, byla čistá! Chtěl jsem v ní jít! Kde je", odpověděl, respektive zařval.

Košile byla v prádle, naučil mne, že se už jednou jakákoliv věc, vytažená z šatny zpět nedává, nýbrž patří automaticky do prádla. Než jsem stačila odpovědět, že přece v prádle, miláčku, zakopl o stoličku, kterou jsem měla u lednice, abych dosáhla na zalévání kytiček až nahoře - a nestačila jsem ji po jeho vpádu domů rychle uklidit.

"To jsi mi tu dala naschvál? To se tu mám zabít, nebo co!"

Sedla jsem si na židli a najednou zcela klidná jsem se na něho zadívala.

Ne, nekřičel na mne, křičel na sebe. Křičel na svět, křičel na všechno.

V pátek jsme si plánovali, jak se za pár let přestěhujeme do Kostariky, kde v klidu a míru společně zestárneme. Přepočítávali jsme, jak na tom budeme finančně, zda koupit dům nebo byt a jediným zádrhelem byla španělština. Znalostí této řeči jsem neoplývala já, ale - světě div se - ani ON. Promítali jsme si filmy a snili o našem dalším krásném životě.

V neděli jsem měla pocit, že se zahrabu mezi krtky. Stejně jsem byla v podezření, že pro ně v době jeho nepřítomnosti pořádám párty, nalévám jim koňak a tančím s nimi erotické tance. Jinak totiž - dle něho - nebylo možné, že ač je hubí mermo mocí a mocí mermo, jsou stále na našem pozemku, a daří se jim očividně dobře.

Jasně. Párty s krtkama. To bylo v té době a na tomto místě něco tak přirozeného jako doma nastoupit do tramvaje.

Chtěla jsem jim spíchnout všem stejné oblečky a nacvičit s nimi nějakou spartakiádní skladbu - nejlepší by byla Poupata. ale nepodařilo se mi je spočítat. A proměřit. Jinak jsem jim neustále připomínala, aby se vyhýbali našemu domu ze sta metrů a vrtali si svoje subway či metra opodál. Neposlouchali. A bavili se marnou snahou vyhnat je z pozemku, ze kterého daně a hypotéku platil ON.

Když se tedy už asi dvacet minut rozléhal jeho (jindy tak láskyplný a pro mne erotický) hlas nad kaňony západní Ameriky, přestala jsem poslouchat obsah. Stejně to bylo jedno. Jestli bude na pořadu dne prach na noční lampičce nebo špatně vyčesaná kočička.

Celá neděle se pak nesla v duchu jeho zarputilého mlčení a mého taktéž zarputilého nemluvení.

V pondělí se probudil, dal mi krásnou pusu, usmál se, pohladil mne, a popřál krásné ráno.

V úterý se vrátil domů v šest večer, a ječel, že v tom SPA je sakra pořád nějaký shit, to že tam nikdy nebylo!

"Jo, lásko", šmudlala jsem si pod nosem. "Denně nasbírám všechno svinstvo z okolních pozemků a sypu je do vody. Co jiného bych taky dělala (?) samou nudou."

Zbytky humoru jsem ještě vlastnila, ale byly  to zbytky ubohé, roztrhané a poničené.

Dva i třikrát týdně jsme vozili poštu, která chodila Katy stále na starou adresu, Katy domů. Nechápala jsem, že v tak vyspělé zemi je tak těžké nahlásit na poště změnu adresy, ale třeba bylo. Co já vím.

Zaparkoval před domem, zmizel, a já seděla v autě. Čekala jsem. Někdy to bylo pět minut, někdy dvacet. Poslední dobou i půl hodiny.

Jednou jsem jen tiše poznamenala, že je to pro mě ponižující a trapné takhle sedět a čekat, zvláště, když jsem viděla, jak se žaluzie hýbou, a jsem pozorována dvěma i více páry očí.

"Tak příště se mnou nemusíš, nenutím tě přece!".

Potom jezdíval "s poštou" čím dál častěji.

A sám.

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.