Ex libris

Výraz ex libris chce říct v latině: z knih, doslova z knih někoho.
Bývá to malá nálepka, většinou s obrázkem či monogramem, nebo většinou s oběma, která se lepí na vnitřní stranu desek. Ex libris mohou mít ve svých knihách jak soukromí majitelé, tak knihovny nebo různé spolky. Jedná se většinou a malé rytiny, xylografie, serigrafie, litografie či dokonce barvotisky a razítka. Aby šlo opravdu o ex libris, vždycky musí být na nálepce tyto dvě slova a jméno majitele knihy. Skoro vždycky je tam podepsán i jeho tvůrce. Historie těchto malých uměleckých dílek je velmi stará.

Jako o jejich předchůdci se mluví o malé, modré a smaltované destičce, která se nachází v Britském muzeu a která náležela egyptskému faraónovi Amenothepovi III. Byla používána na pouzdrech, ve kterých se uchovávaly papyrusy.

Ve středověku se používaly většinou jen ručně psaná jména majitelů, později, zvláště po objevení tisku Gutenbergem se začaly používat heraldické či erbovní náměty. A také od té doby můžeme mluvit o ex libris jako takových. Dnes se nápaditosti na ex libris meze nekladou. Mohou to být náměty jak z povolání či „koníčka“ majitele, tak témata z oblasti knihoven nebo cokoliv spojené s knihami a knihařským světem.

Existují dokonce erotické ex libris, které se většinou používají v tématických sbírkách toho druhu literatury. Koncem XIX. a začátkem XX. století byly ex libris velmi oblíbené díky modernismu, kdy se také začali objevovat první sběratelé a první spolky. V té době se také začínají vycházet první studie a první publikace o těchto tématech, které existují do dneška, tzv. ex librismus. Dnes existují sběratelé a spolky exlibristů, kde se mohou najít opravdové skvosty, protože se odhaduje že existuje asi 500 000 originálů.

Jana de Galindo