Šuplík plný pohlednic

Tentokrát to nebude o vzpomínkách, přeneste se se mnou do dávných dob. Co praví legendy a pověsti...

O vzniku Máchova jezera

Bylo to za vlády Karla IV. v roce 1367. Jednoho dne se král vydal se svou družinou na lov. Lov se dařil, vše bylo jako jindy. Až najednou vyběhl z houštiny lesa statný jelen. Lovci ho začali pronásledovat. Jelen prchal dál a dál, do lesů a mokřin, do zrádných bažin, které se tu rozprostíraly. Lovci ho pronásledovali do rozsáhlých lesů a luk, které byly plné jezírek a zrádných bažin. Ale jelena ten den neulovili. Ztratil se jim z dohledu a lovci sami vypadali pomalu jako vodní strašidla, mokří a špinaví.

Král byl z neúspěchu celý rozmrzelý a dal povel na ústup, zpět na pevnou zemi lesa, když najednou uslyšel krásný zpěv. Zarazil se a rozjel se k místu, kde se zpěv ozýval. Našel zde na rozkvetlé louce pasáka ovcí, jak si vesele prozpěvuje. Král se s ním dal do řeči. Když se ale podíval na svoji družinu, která byla celá mokrá a unavená štvanicí v bažinách, tak dostal nápad. Pomyslel si, že když už je zde vody dost, že by se tu mohl založit velký rybník.

A jak si usmyslel, tak se i po čase stalo. Na místě dnešních Starých Splavů poddaní krále rozšířili starou propusť a vpravo od ní navršili kus hráze. Zadrželi tím vodu ze dvou potoků, Jordánu a Doks. Voda z nich brzy zaplavila celé okolí, louky, mokřiny a rašeliniště. A tak, díky jednomu neúspěšnému lovu, máme dnes tolik obdivovaný Velký rybník – Máchovo jezero.

Jak vznikl Bezděz

Na hrázi Máchova jezera, ve Starých Slapech, stojí dodnes starý mlýn. Kdysi v něm žil a hospodařil mladý mlynář, veselý člověk. Rád si poseděl se sousedy, bavil se a měl vůbec rád život. Při tom tak trochu pozapomínal na práci. A kdo nepracuje, tak také nemá peníze, to platilo již tehdy. Mlynář stále častěji zápasil s nedostatkem peněz. Půjčoval si, kde mohl, vracel už málokdy a tak není divu, že jednoho dne, kdy potřeboval zase peníze, nebyl nikdo, kdo by mu byl ochoten půjčit. Mlynáře to dopálilo a tak si pomyslel, že by bylo lepší, kdyby ho vzal čert, když nemůže sehnat peněz.

Jen to domyslel a čert byl jako na zavolání tady. Jenže mlynář to tak doslova nemyslel a do pekla se mu, upřímně řečeno, moc nechtělo. Tak s čertem uzavřel sázku. Prý kdo navrší od setmění do prvního kohoutího zakokrhání větší kopec, ten vyhraje.

Čert se jenom zasmál a už se viděl, jak si nese mlynáře pěkně do pekla. Tak si milý čert věřil. Plácli si a čert odletěl do pekla. Mlynářovi zatím plně došlo, do čeho se pustil a začal si to vyčítat. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, na nic ale nepřišel. Kde se vzala, tu se vzala najednou tu stála stará babice. Ta věděla, co mlynáře trápí a tak mu udělala návrh. Pokud se s ní ožení, tak mu pomůže nad čertem vyhrát.

Mlynář si pomyslel, peklo a nebo stará bába, už je to vše jedno a tak jí slíbil, že když z čertových pazourů vyvázne, že si ji vezme za ženu. Babice mu dala zástěru, do které měl mlynář dávat kamení a hlínu. Ať nekouká na to, přestože je stará, zástěra unese velké množství hlíny a kamení, tak ho ujišťovala. Mlynář moc nevěřil, ale nic jiného mu nezbývalo. Představa do budoucnosti byla tak jako tak špatná. Buď si ho odnese do pekla čert a nebo bude mít za manželku starou, ošklivou babici. Večer se sešli čert s mlynářem nedaleko jezera a začali soutěžit. Vršili kopce vedle sebe, ale ať čert dělal, co chtěl, mlynářův kopec byl vždycky větší. Bylo to díky té zástěře, která byla opravdu kouzelná. Tak to bylo až do rozbřesku, kdy se probudil první kohout a zakokrhal. Mlynář vyhrál a čert musel s nepořízenou zpět do pekla. Mlynář byl celý šťastný, že to tak dobře dopadlo. Tu si vzpomněl, že si bude muset vzít za manželku tu starou, ošklivou babici. A radost ho opustila.

Sliby se mají plnit a také mlynář chtěl svému slovu dostát. Jaké bylo ale jeho překvapení, když přišel do mlýna a tam ho čekala krásná, mladá dívka. Děkovala mu, že ji vysvobodil ze zakletí, v kterém byla již po mnoho let. A slavila se svatba, tentokrát mlynář nenaříkal nad osudem. Také přestal s veselým životem, pilně pracoval a žil se svou mladou ženou šťastně a spokojeně až do smrti.

Olga Kotačka

Další články autorky

Související odkazy:

Královský hrad Bezděz