Karel Poláèek s akcentem na Treuhandstelle
Re¾isérka Dagmar Prùchová natáèela 7. dubna v rychnovské synagoze a pøed ní pro Èeskou televizi 26minutový dokument „Karla Poláèka pøedsíò vìènosti“ (název souvisí se slovy z talmudu „¾ivot je jen pøedsíò vìènosti“). Dokument, jeho¾ natáèení byla pøítomna i øeditelka Muzea a galerie Orlických hor v Rychnovì nad Knì¾nou Irena Krejèí, dává akcent na tzv. Treuhandstelle (støedovìký název pro vynucenou majetkovou správu k vìrné ruce) v období tzv. Protektorátu Èechy a Morava, jeho¾ úkolem bylo shroma¾ïovat majetek po deportovaných ®idech. 
Na území protektorátu vstoupily v platnost nìmecké rasové zákony a koncem roku 1941 zaèaly masové deportace ¾idovského obyvatelstva. První transport opustil Prahu 16. øíjna 1941 - pøi pra¾ské ®idovské obci byla o tøi dny døíve zøízena okupaèními úøady tzv. Treuhandstelle. U¾ døíve k tomu uvedla Dagmar Prùchová (cituje ji Zuzana Ptáèková), ¾e konfiskace ¾idovského majetku za okupace a po ní je silné a slo¾ité téma. Nacisté donutili ¾idovskou nábo¾enskou obec, aby se sama podílela na správì skladù, kam byl majetek pøevezen. Na seøadištích transportù vybrali od lidí klíèe a vynucený odkaz, ¾e majetek vydávají dobrovolnì,v jejich bytì pak oznaèili ka¾dý pøedmìt transportním èíslem majitele, vìci roztøídili podle speciálního manuálu a rozvá¾eli do skladù k tomu urèených.
V Rychnovì k tomu paní re¾isérka dodala:
„Nacisté všecko pøehráli na práci ®idù, ®idovská obec musela všecko evidovat a dokonce platit transporty. A proto¾e ti deportovaní mìli majetky, které tady nechali - nìco jim sebrali hned, ale pøed deportací mìli ještì byty - tak to bylo strašné mno¾ství pøedmìtù od umìleckých a¾ po odpadky. Kdy¾ ti lidé dostali v noci pøedvolání do Terezína, co¾ se stávalo hlavnì v noci, druhý den do 18 hodin museli být na seøadišti. Nìkteøí na to mìli týden, ale nìkteøí jen takhle krátkou dobu, tak¾e tøeba kdy¾ odcházeli a nestaèili vynést odpadky, tak i to bylo nutno vytøídit. Nìmci chtìli všechno, oni byli hami¾ní. Treuhandstelle mìla rùzná oddìlení, kde odebírali klíèe na seøadištích, odebírali soupis majetku, který tam zùstal, i závì», ¾e to odkazují nacistùm, to tam bylo taky, co¾ bylo šílené. Pak nastupovali ti, co tøídili, ti to museli v bytech roztøídit, oznaèit, odvézt do skladù, pak se ten byt dezinfikoval, opravovaly a upravovaly se všecky vìci. Prostì Treuhandstelle byla obrovská organizace, ale to museli dìlat všecko ®idi, samozøejmì ¾e Nìmci jenom dohlí¾eli a vybírali si z tìch skladù. Treuhandstelle mìla ®idovská obec, Karel Poláèek jako zamìstnanec Treuhandstelle pracoval na katalogizaci knih v opuštìných domácnostech a ve skladech - tìch skladù bylo asi 356 v synagogách, sklepech, zabavených domech. To všecko bylo plné podle typù – tøeba v jednom skladì byl nábytek, v dalším porcelán, knihy byly v 
jiném skladì. Nìmci si do tìch skladù chodili vybírat a za mírný poplatek si zaøizovali domácnosti v Praze. Nu a Poláèek patøil v Treuhandstelle k tomu týmu, který byl na tyto kní¾ky, tak¾e objí¾dìl rùzná místa, napø. Plzeò, Prostìjov.“
Na dokreslení citujeme badatele Maria Vlèka:
„Do opuštìných nemovitostí pak pøicházeli zamìstnanci Treuhandstelle, nacisty k tomu donucení èlenové pra¾ské ¾idovské obce, kteøí veškerý majetek evidovali transportním èíslem konkrétní osoby, a èeské špeditérské firmy ho pak odvá¾ely do speciálních skladù. V Praze jich bylo na šedesát a Nìmci v nich mohli pod cenou cokoli nakoupit. ®e byl zájem veliký, dosvìdèuje stí¾nost jednoho vedoucího skladu z roku 1944 na jistého E. Richtera, jen¾ levnì nakoupil gauè, sekretáø, jídelní stùl, ètyøi ¾idle, dvì køesla a patnáctidílný kávový servis z majetku po Vojtìchu Kaudersovi, Janu Hirschovi, Emilu Kellerovi a Bedøichu Heømanovi a do¾adoval se dalšího vstupu bez patøièného povolení.“
Více na www.jewishmuseum.cz/ a film Dagmar Prùchové Minulost v èase pøítomném.
Foto:
Re¾isérka Dagmar Prùchová