Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď as námi přeneste. 

Film zvaný DĚTSTVÍ

Vzpomínky z dětství jsou jako starý film. Černobílý, celuloiďák, někdy poškrábaný, trhal se, někdy začal hořet. Žádné dnešní digi, HDTV, DVD, Blue-ray a já nevím co ještě. Hlavou mi běží virtuální plátno. Dětské zážitky, vjemy, přesně podle Freuda. Na plátně paměti se promítá zkrácený sestřih. Jenom vrcholové, vypjaté scény. Melancholické, dramatické, komické, tragické.
Klapka, střih, scéna první: Místo děje: Praha, tramvaj, podvečer, v hlavních rolích maminka a já. Čas – krátce po heydrichiádě a vypálení Lidic. Doba jmen popravených vyřvávaných denně z amplionů. Doba strachu.
„Mami, prosím tě, nekoukej na hodiny, už je sedum. Londýn už stejně nechytneš“
Děj neuvěřitelně zrychlil; události se zdramatizovaly. Vyděšené maminčiny oči, zděšený úprk uličkami. Neustálé ohlížení zda za námi někdo nejde. Scéna má doma dohru. Odnesla to babička: „Kdybys kluka nenaučila znát hodiny, nezažila bych takovou hrůzu.“

Střih, další scéna: Na procházky mne brávaly maminčiny kamarádky, pro mne krásné, mladé tety. Najednou bez vysvětlení zmizely. Odjely, vlak do Osvětimi byl jednosměrkou, cestujícím se zpáteční jízdenky nevystavovaly. Chodím se poklonit památce sester Masaříkových do Pinkasovy synagogy.

Scéna třetí – duben 45, čas posledního náletu na Prahu. O pár vchodů dál, ve Slezské na Vinohradech papírnictví, chodil jsem tam s babičkou pro zázraky. Pastelky, omalovánky, kuličky. Dvě milé prodavačky. Starší prošedivělá, a slečna, mladičká černovláska, zářivý úsměv. Po zásahu je ze sklepa dostali asi za dva dny. Pro slzy radosti nad jejich zachráněním si v první chvíli nikdo neuvědomoval stejnou barvu vlasů obou. Bílou.

Pátý květen 1945. Břevnov, Bělohorská třída, kousek nad Dlabačovem. Tramvaj prostředkem, jezdívala tam 22 a 1, na Vypich. Včera kaštanová alej, do rána všechno pryč. Stromy vnořené do barikád. Jako šestiletý prcek jsem nechápal. Nepochopil jsem, že pana Horáka, ševce, už nikdy neuvidím. Měl dílničku do dvora, bral mne k sobě na verpánek, voněl ševcovským popem, krásně zpíval a dovolil mi zatloukat floky do kožených podrážek. Vystrčil nos z průjezdu a nějakej doveda ostřelovač se nemýlil.
Scéna se znovu mění. Zaprášení Rusáci, tanky, kulisy barikád bleskurychle mizí. Šťastní lidé, kde se najednou vzalo tolik bezu ? Šťastní i vojáci, mají to za sebou a hlavně - přežili. Těší se domů, k mámám, manželkám, milenkám, k dětem. Pokud je vůbec najdou.
Pauza.

Promítač mění film, další díl probíhá už v novém domově. Chomutov, otec je sem přidělen služebně.

První večery nemohu usnout. Chybí mi hukot trolejbusů, projíždějících pod okny. 0bčas je v noci slyšet střelba.
Film, zvaný dětství se prozářil. Do děje vstupuje další výrazná filmová postava. Se všemi vlastnosti filmové hvězdy. Mladá, krásná, usměvavá. Moje první paní učitelka. Pro prcka symbol svobody. Štíhlá černovláska, Jaruška Schwarzová. Putuje s námi, prvňáky, sesbíranými ze všech koutů republiky po školách, jak se postupně uváděly do provozu. Stalingradská-dnešní zdrávka, tehdy ještě s jeptiškami. Příkopy, jen co je stačili vyčistit po Němcích. Konečnou stanicí byla Masaryčka. Dnes se konečně se náměstíčko před Liduškou po přechozích ostudných proměnách opět jmenuje po prezidentu Osvoboditeli.

Do filmu přibývají scény. Film je zapotřebí znovu sestříhat na požadovanou délku.
Naproti dnešní zdrávce stával Starý Dvůr. Příhodný název, byl to skutečně statek. Ve dvoře se objevovaly houpačky a kolotoče, ulice směrem ke stadionu nesla hrdý název Stalingradská. Podle Chomutovky, kočičí hlavy. Končila asi po dvoustech metrech benzinovou pumpou proti automatu.
Krásné jarní odpoledne, konec vyučování. Odpolední bylo dvakrát týdně a do školy se chodilo i v sobotu. Přišel jsem jako páv. Maminka mi koupila nové kalhoty, tmavě zelené pumpky, na kšandy, látka zřejmě z kopřiv. Cesta domů s Edou Říčkou, kamarádem,  starším o dva roky. Musel znovu v české škole do první třídy. Koukáme, směrem k pumpě si to šine Wanderer, motorová tříkolka. Rychlost doslova lákala zavěsit se vzadu na korbu. Eda se pustit dokázal, já ne. Na kolenou nechyběla jenom látka, i kůži bys nedohledal. Maminka mlčky polkla, rány ošetřila, ani nehubovala.

Další střih.
První zdravotní problémy. Podvyživené válečné dítě, rodinný lékař, pan doktor Pajznacht.
„Matko, tady pomůžou jenom dvě věci. Rybí tuk a konina“.
Když si vzpomenu na rybí tuk, je mi ještě dneska do ouvej. Koňský biftek, nebo gulášek, ten bych si dal.
Leží mi v tom mém imaginárním archivu ještě řada krabic s filmovými svitky. Člověk si je někdy otevře, ve vlastním virtuálním světě promítne, vrací se zpátky. Do dětství. U mne to přichází skoro vždy, když přijde vnouček, Kubulín, šikulka. Koukám na jeho spokojené dětství a můj imaginární černobílý celuloiďák spolehlivě spustí, běží znovu. Na plátně defilují všichni milovaní, především babička. Chodila se mnou Prahou a vyprávěla mi místo pohádek pověsti. Znala všechna domovní znamení. Zbyla mi po ní celá Šaldova knižnice. Chtěl bych mít její moudrost. Její přetěžký život bych žít nechtěl.
Bude si jednou vnouček, šikulka Kubulín, promítat virtuální film ze svého dětství? Doufám, že ano. Vím bezpečně, že to nebude černobílý celuloiďák. Docela rád bych v jeho barevných filmech hrál také nějakou roli. Nemusí to být zrovna hlavní, ale za kompars? To snad ne.
Čím to je, že se protipóly v časové lince lidského života tak náramně podobají? Na začátku čas raného mládí, s krásným názvem dětství, na konci údobí značně pokročilého mládí. Úsek života, pro který má čeština ne zrovna pěkné slovo stáří. Čím je to, že se v závěrečné fázi života tak snadno a stále častěji vybavují vzpomínky na nekrásnější, nejrychleji mizící část života, na dětství? Možná, že se v obou fázích jedná o velice podobné pochody v šedé kůře mozkové. Dítě rozum nabírá… ;stáří ztrácí! Opravdu?
Čím to je, že film s názvem dětství se vtíravě vrací stále častěji ?

Jiří Kadlus

Další články autora

Cukatura