Čechy pod Kosířem

Tip na výlet
Obec Čechy pod Kosířem se nachází v okrese Prostějov v olomouckém kraji, asi 10 km severozápadně od Prostějova, při západním úpatí vrchu Velký Košíř (442 m). Má něco přes jeden tisíc obyvatel a první písemná zmínka o obci pochází z roku 1131.

11. července 2009 bylo v Čechách pod Kosířem otevřeno slavnostně muzeum kočárů. V muzeu uvidíte, jak se snoubí řemeslný um našich předků s duchem, kterého vdechly do každého kočáru. Uvidíte kombinaci skvostných kočárů, které sloužily člověku v těch nejradostnějších chvílích života, ale i takové, které se vybíraly na poslední cestu. Je to unikátní sbírka, která díky této skladbě nemá ve světě obdoby, která ve vás probudí pocity, které posílí vaši mysl i ducha pro další cesty vaším životem. Expozici historických kočárů v Čechách pod Kosířem určitě stojí za to navštívit.

Na myšlenku založit muzeum přišel pan Václav Obr. Na něj jsem se obrátila s prosbou o pár odpovědí na zvídavé otázky pro SeniorTip. Zde jsou jeho odpovědi:

Můžete se nám trochu představit?
Na tuto otázku by byla dlouhá odpověď na celý článek, takže jen v krátkosti. Je mi 42 roků, což je pro mnohé překvapením. Od malého chlapce jsem musel a později rád těžce pracovat a to se promítlo v mém celém dětství, kdy jsem pociťoval něco, co mi bylo dané, zvykal jsem si na různé práce, které mi přinášely radost, ale i bolest. Později, někdy v sedmnácti letech jsem se začal věnovat závodně kulturistice, kde jsem působil několik let. Prostě trénink poctivé disciplíny a pevné vůle. To jsem ještě nevěděl, že je to příprava na něco velmi náročného, co mě čeká.

Co jste dělal předtím, než jste přišel na myšlenku restaurace starých kočárů?
Jsem vyučený instalatér, ale po svém jako samouk jsem studoval geologii, zoologii, fyziologii atd. Nejvíce mě však oslovovala řemesla, fyzicky i řemeslně náročná. Tím, že jsem sám řemeslníkem, dnes již i restaurátor s licencí, vážil jsem si každé práce a lidí, kteří dokázali určité věci v primitivních podmínkách.

Jak jste na tu myšlenku vůbec přišel?
Na myšlenku muzea jsem přišel v době, kdy se mi zhroutil veškerý osobní život a já začal přemýšlet jinak. Každý člověk je pro něco předurčen a ne každý to zjistí. Já jsem se tím utvrzoval postupně. Před 15 lety jsem koupil první lehký kočár pro tehdejší rodinné projížďky a tady se to zpečetilo. Začal jsem ho opravovat a viděl jsem ty zručné řemeslníky jako ve skutečnosti jako lidi, jako generace na které se zapomnělo až do dnešní doby.

Proč zrovna tady, v Čechách pod Kosířem?
Místo, kde zbudovat muzeum jsem hledal tři a půl roku. V regionu hory Kosíř tedy Hané, kde jsem strávil dětství u mých druhých rodičů Františky a Františka Potácelových. Nikdo mě, ani té myšlence nevěřil, nikdo nepodal pomocnou ruku. Byl jsem sám, bez velkých financí, ale věřil jsem a spoléhal n a vlastní ruce. A pak to přišlo, ten kdo na mne vsadil a pomohl byl starosta obce Čech pod Kosířem Zdeněk Mader, který se zastupitelstvem nabídl pozemek pro odkoupení pro účely výstavby muzea.

Vzpomínáte na začátky a jaké byly? To bylo tuším v roce 2006.
Začátky byly těžké, využíval jsem všech měsíců i zimy, každé chvíle k tomu, aby se muzeum postavilo. Většinou se vše dělalo ručně, lidé seděli o vánocích doma u televizorů a já kopal třeba kanalizaci díky mírné zimě.

Kdo vás v tom podporoval a jak?
Podporovali mě a pomáhali u těch nejtěžších prací kamarádi, kteří mě věřili, ale i pan starosta a samotná obec. Obec třeba věnovala tři sta stočtyřicetikilových betonových obrubníků do základů, které jsem rozvážel rudlem celých čtrnáct dní kolem vykopaných základů a chystal je pro betonáž.

Co všechno jste musel znát, než jste se do restaurování kočárů vůbec pustil?
Opravovat, či restaurovat kočáry jsem se postupně učil sám, kousek po kousku, kde jsem aplikoval své znalosti z jiných řemesel. Dnes píši kroniku kočárů s rozsáhlým tématem.

Který kočár byl jako první zrestaurován? Kdy na něm začala práce?
Prvním kočárem byla bryčka, kterou jsem opravoval před šestnácti lety.

Jak získáváte kočáry k restaurování? Neumím si představit, že takové kočáry ještě dneska vůbec někdo může vlastnit.
Kočáry jsem získával zpočátku tím, že jsem jezdil po celé republice a ptal se lidí, hospodářů, překupníků, prostě všech. Koupil jsem většinou vrak, co už nikdo nechtěl a začal postupně bez oddychu na něm pracovat a učit se.

Ve sbírce kočárů je i Zlatá karosa z roku 1750 z Francie. Jak jste k tomuto kočáru přišel, pamatujete si to?
Zlatá Karosa?
Je to kočár, kde se snoubí řemeslný um s duchovnem - prostě odkaz našich předků. Je majetkem arcibiskupství a byl mě propůjčen, tedy muzeu. Moje vize je sjednotit kočáry na jedno místo, kde je o ně dobře postaráno a hlavně zachovat je jako celek, který osloví další generace.

V Schönbrunu ve Vídni je Císařské muzeum kočárů také. Navštívil jste ho někdy? Byl jste jím nějak inspirován?
Císařské muzeum jsem navštívil, je to skvost, kde se sbírají kočáry již 250 let. Na rozdíl od mých 15 roků. Jsou tam ty nejlepší kočáry, které šly v té době vůbec postavit. Ale naše muzeum má ducha našich předků, kteří pracovali 16 hodin denně, spávali na poncích a dokázali vyrobit kočáry v primitivních podmínkách, což dnes všem bere dech.

Kočáry určitě nerestaurujete sám. Kolik máte spolupracovníků dnes?
Asi se budete divit, ale dělám na kočárech sám. Koordinuji pouze lidi, řemeslníky, kteří dělají určitou věc podle mých podkladů, jako třeba čalounění.

Máte zde také galerii se starými dokumenty a tiskovinami. Jak jste tyto získal?
Galerie se postupně vybavuje a připravuje. Budou tam věci - dokumenty, které jsem získal, dnes už vím, že ne náhodou, ale osudem. Sám ovšem píši, to tam také bude.

Doplňujete tuto galerii nebo už zůstane tak, jak je?
Galerie má délku 40 metrů s úžasnou akustikou a její doplňování bude probíhat neustále. Vždycky se někde ještě něco objeví a nebo někdo něco také daruje, třeba fotografii nebo pohled s kočárem.

Půjčujete také kočáry - třeba k soukromým akcím a nebo pro filmování nebo třeba i do ciziny?
Půjčování kočárů je neomezené, jsou důkladně restaurované pro plné zatížení tak, jak to bývalo za dávných časů, kdy běžně fungovaly na cestách. Podmínkou ale je, že je vždycky doprovázím a pečuji o ně tak, aby neutrpěly žádnou újmu.

Muzeum je otevřeno již druhý měsíc. Jaká je návštěvnost muzea a jaké jsou reakce návštěvníků? Zajímaly by mě třeba reakce té mladší generace.
Návštěvnost je velká, ale asi je to sezónou. Uvidíme časem. Jsem rád, ale hlavní je, že oslovuje ty mladé, což je v dnešní komerční době obtížné.

Naše muzeum má úplně jinou dimenzi než jiná muzea, či památky. A o to mi šlo. A sám jsem netušil, jak je to silné. Víte, propojit minulost s současností, ale i s budoucností snad ani nejde, ale tady v Čechách pod Kosířem se zdá, že to jde. Rád bych všechny vaše čtenáře pozval, aby se o tom přesvědčili sami.

Na závěr nezbývá než moc poděkovat, že jste zodpověděl zvídavé otázky nejenom pro mne, ale i pro ty, kteří chodí na portál SeniorTip.

Další informace o muzeu najdete zde

Olga Kotačka