Picasso v Orlických horách, sklenění blázni a věčné trápení se dřevem

O víkendu na přelomu července a srpna proběhly v areálu Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel Deštné v Orlických horách Svátky skla jako XVIII. ročník Tavení skla dřevem.

Tavení skla dřevem, kdy v Deštném k jedné tavbě se spotřebují tři kubíky bukového nebo březového dřeva, připomíná fakt, že víc než 400 let se na území Orlických hor rozvíjelo sklářství (v Deštném roku 1910 skončil, řečeno se sklářem Zdeňkem Andresem, „skleněný život“). To dosahovalo srovnatelné umělecké i technické úrovně ostatních sklářských hutí na území Čech, ostatně některé originály jsou v majetku i britské královny. Každý ročník měl své specifikum – např. první byl průkopnický s plnou hodnotou experimentu, čtvrtý byl věnován in memoriam mistru uměleckého řemesla Františku Šauerovi (1947 - 1995, v Deštném postavil pec dvakrát a absolvoval tři ročníky tavby), pátý na počest kolektivu huťmistra Zdeňka Andrese, šestý byl rozšířen o humanitární obsah – jeho čistý výtěžek byl věnován na pomoc postiženým povodněmi na Moravě stejně tak čistý výtěžek sedmého ročníku byl věnován samotné obci Deštnému, postižené tehdy povodní.

„Posledním, kdo tavil sklo dřevem ještě za 2. světové války, byl Emanuel Beránek ze Škrdlovic u Žďáru nad Sázavou. My jsme si říkali, že bychom to chtěli zkusit. Jenže než jsme na tu myšlenku přišli, on v roce 1974 zemřel. V literatuře jsme se o tom nikde nic nedočetli. A tak jsme začínali u mé chalupy ve Volfarticích u Nového Boru v roce 1986. Postavili jsme pec, nechali ji schnout a v roce 1987 tavili poprvé. I když každá tavba je krásná, ta první byla nejkrásnější. Taky jsme nevěděli, jestli utavíme. Dosáhli jsme totiž jen 1180 stupňů, ale dalo se z toho dělat. Ve tři hodiny ráno bylo utaveno, svítil měsíc, z pracovního otvoru šlo krásné světlo a viselo tam pět petrolejek. A když jste odstoupil deset metrů od toho, tak žádný Picasso vám nemohl dát to, co dalo tohleto,“ zavzpomínal před časem v Deštném Zdeněk Andres.

V této souvislosti připomeňme knihu Václava Šplíchala „Skleněná knížka z žáru ohně a srdce “, vydanou u příležitosti 10. ročníku tavby a tvarování skla dřevem v Deštném v Orlických horách. 43stránková publikace s kobaltově modrou obálkou formátu A4, vytištěná na kvalitním papíru a opatřená závěrem trojjazyčnou mutací (německou, anglickou a polskou) zachycuje deset ročníků činorodé sklářské tvorby a experimentu v Deštném v Orlických horách. Že se tak činí s podporou Evropské unie a jejích programu, slouží ke cti nejen autorovi, ale všech těch nadšených sklářů či –použijeme-li jejich slov - skleněných bláznů.

Po úvodu, v němž autor připomíná poslední tavbu na území Orlických hor se uskutečnila v únoru 1910 v Karolínině huti v Jedlové – Zákoutí, dnes místní části Deštného, přidává charakteristický detail, že deštenské tavení skla dřevem se koná začátkem srpna, kdy je měsíc v úplňku. Dalších pět číslovaných kapitol představuje vlastní práci, založenou na pečlivém studiu faktů; rozdělena na části Navazujeme na bohatou tradici, Předhistorie, Experimentální tavba skla dřevem v Deštném a Historie čtyř pecí, podává názornou a fundovanou představu o daném tématu. Mezi další klady patří dostatek kvalitních fotografií i výtvarné zpracování: Třeba na každé stránce dole pod číslováním se citlivě opakuje středověký alchymistický znak skla - nekonečno ve spojení s obráceným křížem, což - přeloženo do „sklářské“ řeči – znamená věčné trápení se sklem.

Josef Krám