O fotce z dětství

Nedávno mně bývalá spolužákyně poslala stařičkou hnědou fotku nás v šesté třídě. Od té doby uplynulo nekřesťansky mnoho let a jak jsem se tak zamyšleně díval na mladičké obličejíčky mých spolužáků, postupně se mi vybavovala jejich jména, i když díky časovému odstupu ne všechna. Co se asi stalo za padesát dva let se čtyřiceti spolužáky? Jaký osud je asi potkal na jejich životní dráze? Kdo z nich byl v životě úspěšný, kdo měl smůlu, kdo se vyznamenal, kdo zklamal? Kdo již není mezi námi? Tyto otázky jsem si potichu kladl zatímco jsem zkoumal dětské obličeje, které buď usměvavě nebo zakaboněně zírají do čočky fotoaparátu.

Sám sebe jsem stěží poznal. Tvářička jako pěstička, kluk jeden z nejmenších, stojící poblíž velkého kamaráda Vládi, postrachu všech učitelů, se kterým jsem píchnutím špendlíkem do prstu uzavřel pokrevní přátelství na život a na smrt. Pobratim Vláďa mně imponoval, protože se uměl prát, nadávat jako špaček a už v šesté třídě věděl jak se dělají děti. Teoretické znalosti měl tak dobré, že mě, kouříce čerstvě zapálený vajgl, rychle vyvedl z mylného přesvědčení, že dětičky nosí čáp. Byl jsem mu za to neskonale vděčný, protože jako naivní hoch bych jinak klidně tuto báchorku omílal ještě nejméně v patnácti letech. Vláďa vždycky, když se naskytla příležitost, přicmrdával u kolotočů a jelikož jsem byl pobratim tak mě často nechal zadarmo se poblít na řetízkáči. Protože se špatně učil tak šel na zeďára a já závistivě koukal jak má oproti mým bílým dlaním bez mozolů ruce chlapsky drsné a upracované. Rodiče neměli rádi, že jsem se s Vláďou kamarádil, protože tušili, že má na mě špatný vliv.

Z fotky na mě kouká v očích mých rodičů další podezřelý kamarád s neobvyklým jménem Honza Čuba. Podobně jako Vláďa, tak i Honza pocházel z nuzného prostředí a již v útlém věku byl životem protřelý hoch. Miloval koně a kvůli jeho lásce k nim nejenom že zanedbával školu, ale když se někdy rozhodl přijít, čpěl koňmi na sto honů. Honza byl také nejlepší rváč ve třídě. Koně a potyčky se spolužáky mu znepříjemňovaly život. Ačkoliv to byl propadlík, nic mu to nevadilo. Nakonec se také vyučil zedníkem a čert ví co se s ním stalo. Rozhodně se v životě neztratil.

Jasně poznávám dalšího spolužáka, rovněž se směšně neobvyklým jménem Jaroslav Psík! Kluk s jemnou tváří, který uměl nádherně kreslit a který mně, inspirován Mikolášem Alšem, do památníku (ano, měl jsem památník) namaloval parádního Jana Žižku z Trocnova sedícího zpříma na koni, v ruce třímajícího palcát. Já mu na oplátku neobratnou rukou nakreslil infantilní obrázek vlajky s lebkou a se zkříženými hnáty a pod to napsal: “Ho-ho-ho, ať teče rum.” Jo, Jarda to asi v životě někam dotáhl.

Na fotografii také ihned poznávám dva kluky, se kterými jsem plánoval emigraci do SSSR! Ano, byli jsme natolik zblblí bolševickou propagandou, že jsme věřili, že v Sovětském svazu bude ještě lépe než doma. Měli jsme v úmyslu prostřílet se přes hranice. Zbraně a střelivo měli za úkol obstarat oba spolužáci od svých otců, důstojníků Československé lidové armády. Strach před možným chycením a pětky z mravů nám nakonec udělal čáru přes rozpočet a místo útěku jsme rozpustile po Košířích házeli dýmovnice.

V první řadě sedí s koleny slušně u sebe a s rukama na nich děvčata. Usměvavá Majda Štědrá, o které toho vím dodnes nejvíce, protože to byla jediná holka ze třídy, která se mnou později chodila na dvanáctiletku a se kterou jsem se viděl na třídní slezině krátce po Sametové revoluci. Sestra populárního zpěváka šedesátých let, Karla Štědrého, Majda mě hlasově připravovala na pěvecké zkoušky na DAMU. Po dlouhá léta šéfredaktorka Mateřídoušky, vždycky uměla výborně psát. Dnes je pyšná babička, se smyslem pro legraci a se šibalskou jiskrou v oku.
A ejhle, tady je Dana Kutinová. Samá ruka, samá noha. Ano tak si ji pamatuji. Zrovna tak si však pamatuji, že jsem pro ni o několik let později zahořel, jednoho dne jsem si jí šel vyzvednout, abychom šli do kina, načež tatínek-lampasák mně strčil do rukou lux a vydal rozkaz, že s dcerkou mohu jít na rande až vyluxuji celý barák. Díky sveřepému tatínkovi mě láska velice rychle opustila. Nic nepomohl Danuščin pláč. Otce jsem se bál natolik, že jsem o jeho dcerku nadále neusiloval.

Další spolužačka, se kterou mám spojení dodnes, protože žije v Austrálii, je neduživě vypadající Marcela. Kde jsou časy, když jsme s Marcelkou a pár kluky ze třídy pod vedením její maminky hráli divadlo! Díky její lásce k přírodě a trampu jí bolševik pěkně znepříjemnil život. K maturitě jí nepustili, ale stejně nad nimi nakonec morálně vyhrála. Teď si píšeme a Marcelka již nevypadá nezdravě. Je spokojená babička, která dodnes houževnatě trampuje a své cesty dokumentuje krásnými ozvučenými fotografickými prezentacemi.

Takřka každá tvář na ošuntělé fotografii vyvolává vzpomínku a uvědomění jak rychle ubíhá život. Jak jsme na této zemi pouze na krátkou dobu jen tak na návštěvě…

Fotka ve mně vzbuzuje vzpomínky nejen na učitele, ale také na lidi ve škole zaměstnané. Jako na přísného, všemi dětmi obávaného školníka Císaře, na usměvavé a vlídné kuchařky v družině, které se často zželely nad mojí hubenou tělesnou schránkou a ochotně mi daly nášup. V neposlední řadě s radostí vzpomínám na školního lékaře doktora Mikysku, kterého jsme měli všichni rádi.

Doktor Mikyska byl hodný lékař, který měl ordinaci přímo ve škole, kde nás pravidelně podroboval lékařským prohlídkám. Prokoukl nás natolik, že hned věděl, kdy simulujeme jen abychom se vyhnuli zkoušce z matiky a kdy jsme doopravdy nemocní. Nenechal si zkrátka věšet bulíka na nos. Chudák doktůrek měl veliký tik, při kterém prudce trhal hlavou na jednu stranu. Samozřejmě, že jsme se po něm opičili, ale legrácky nás rychle přešly, když došlo k očkování. To vždycky milému panu doktorovi trvalo dlouho než se uklidnil, ale ve stěžejní chvíli, kdy měl rameno napíchnout, dostal tik, trhnul hlavou a do ramene se nestrefil. To se mu podařilo třeba až na druhý pokus, kdy už byl tak nervózní, že jehlu zabořil do svalu tak hluboko, že na rameni okamžitě naskočila boule jako hrom a my jsme řvali bolestí jako paviáni. Teprve když pan doktor dospěl k přesvědčení, že to nezvládne, k neobyčejné úlevě žáčků, kteří čekali až na ně přijde řada, předal úkol zručné zdravotní sestře.

Jedno vyšetření doktorem Mikyskou mně navždycky utkvělo v paměti. Jak jsem před ním stál v červených trenýrkách s lampasem, jak mi nejprve pan doktor přiložil ruku do rozkroku a přikázal zakašlat, což mě zmátlo natolik, že mě napadla myšlenka jestli pan doktor není na kluky, potom mi rukou přejel shrbenou páteř, pozorně se na mě podíval, kukátkem nahlédl do uší a pak monotónním hlasem nadiktoval sestře: “Páteř křivá, hrudník propadlý, nohy ploské, chlapec podvyživený.” Potom k nemalému studu mých rodičů připsal strohou poznámku: ”Umýt uši, je to nutné!”

Doktorův nález měl za následek, že jsem byl poslán na tři měsíce na výkrm do Státní dětské ozdravovny, kde jsem se sice měl jako prase v žitě, ale kde jsem proplakal dlouhé noci steskem po rodičích. Musel jsem být opravdu velice vyzáblý chlapec, protože v ozdravovně jsem byl ještě dvakrát potom. Když jsem tam byl naposledy, už jsem rodiče nepostrádal, protože jsem se hluboce zamiloval do hubené Jitušky Kořínkové, kterou jsem chtěl omámit svým neobyčejně velkým citem a proto jsem jí kostrbatým písmem psal milostné dopisy. Ukázalo se, že to byla dívka proradná, protože místo aby byla šťastná, že se do ní, která chrastila kostmi, vůbec někdo zamiloval, moje dopisy plné sladkých slov a nemravných návrhů předala ředitelce a já místo tří měsíců zůstal v ozdravovně pouhý měsíc. Netřeba zdůrazňovat, že jsem to od rodičů, kteří si pro mě do Kamenice nad Lipou museli přijet, pěkně schytal.
Rozpačitý doktor Mikyska měl rovněž za úkol přichystat nás pro život výukou pohlavní zdravovědy. Neměl to chudák lehké. Nejdříve se za našeho pubertálního hihňání snažil namalovat pánské a dámské ústrojí na tabuli, což se mu díky trhání hlavy příliš nedařilo. Spíše naopak. Ústrojí se vůbec nepodobala ústrojím jaká jsme viděli v knížkách nám podvržených rodiči nebo jaká někteří šťastlivci znali z kumbálu poblíže tělocvičny, kde pod příslibem žvejkačky se spolužákyně více méně ochotně odhalily. Orgány nakreslené doktorem Mikyskou se díky jeho tiku změnily v bizardní obrázky připomínající scvrklý chobot nemocného slona a v případě orgánů ženských nesrozumitelný labyrint cestiček v nějaké hrušce. Pokus Honzy Čuby obrázky překreslit na nám všem srozumitelné, leč velice nemravné kresby se nestřetl s doktorovým porozuměním. Zrovna tak šmahem zamítnul návrh zručného malíře Jaroslava Psíka orgány vyhotovit uměleckou rukou v barvách. Zarudlý doktor nařídil tabuli smazat a na chování obou umělců si trpce stěžoval učitelskému sboru. Příště moudře od malůvek upustil a přednášku učinil přitažlivě poučnou díky použití medických pomůcek z umělé hmoty v nadživotní velikosti. To mělo tak silný dopad na spolužáka Jirku Potužáka, že jenom zalapal po dechu a zcela vážně oznámil chlapecké polovině třídy: ”Teď konečně víte, že to nemáte jenom na čůrání!”

Zatímco třída propukla v bohapustý řev, ubohý doktor Mikyska přednášku předčasně ukončil a prý se nechal slyšet, že takhle zpustlou mládež pohlavní zdravovědě učit nadále nebude, protože je to ztráta času, jelikož žáci stejně už v tomto případě všechno znají. Zlí jazykové tvrdí, že to s ním tak otřáslo, že se chtěl přešupačit na zubaře, ale když zjistili, že jeho tik by mu při vrtání a trhání zubů byl na překážku, tak mu přechod nepovolili. Prý zatrpknul, všeho nechal a šel prodávat encyklopedie. Ale já na něj vzpomínám vřele a s úctou neboť bych bez něj možná umřel na úbytě.

Škoda, že nemám třídní fotografie z pozdějších let. Kromě fotky ze šesté třídy mám ještě fotku maturitního tabla, které jsme s kamarády umělecky vytvořili ze školní lavice a dostali jsme se tak s vedením školy do pěkné šlamastiky. Soudruzi prohlásili, že ničíme socialistický majetek, tablo jsme nesměli vystavit a měli jsme popotahování. Na maturitní fotce je ze známých obličejů ze šesté třídy jenom krásně vypadající, tentokráte již patřičně vyvinutá a koketně se usmívající Majda Štědrá…
Kamarádi občas posílají fotky z třídních slezin. Při pohledu na ně je člověk zrovna tak u vytržení jako když se dívá na fotku šesté třídy, kde jsme byli dětičky se životem před sebou zatímco nyní jsme dědové a babičky na sklonku života…