O záchodovém boršèi a Vlasovci Vasilovi
Copak si budeme namlouvat! Nic naplat, záchodky, hlavnì pak veøejné, nejsou zrovna továrny na parfémy. Vìtšinou naopak! V Èínì jsme se napøíklad vsázeli s kolegy o padesát dolarù, ¾e nikdo nebude tak otrlý aby pouze kradmo nahlédnul do veøejného záchodku a pohled pøe¾il. Drsný policejní rada John Fox, kterému došly peníze na kuøivo si myslel, ¾e sázku vyhraje, rozšafnì do jednoho z beijinských záchodù vešel, za nìkolik vteøin se bledý na smrt vypotácel, beze slova s tøesoucíma se rukama zkasíroval od nás padesátku a po zbytek zájezdu si jenom zapaloval jedno cigáro o druhé a chøadnul, proto¾e se vùbec nemohl dotknout jídla.
Bohu¾el jsou hrùzu nahánìjící klozety po svìtì více pravidlem, ne¾li výjimkou. Vyskytnou se však nìkdy pøípady, kdy se s bla¾eným výrazem na tváøi usadíte na mísu v èisté, krásnì vykachlíèkované oné místnosti, kde je tak útulno, ¾e byste si dokázali pøeèíst Vojnu a mír na jedno posezení. Tak tomu je tøeba nejenom v melbournském Hiltonu, ale i na zcela zastrèeném záchùdku v prvním patøe pøímo nad varhany pùvabného anglikánského kostela v novozélandském mìsteèku Dunedin. Na tuto málokým objevenou toaletu jsem se uchyloval i kdy¾ se mi zrovna nechtìlo nic strašného, co by tuto sympatickou místnùstku pøipravilo o její útulnou atmosféru, udìlat. Tak mi na ní bylo dobøe!
Výjimkou byla také veøejná toaleta ve Státní knihovnì v Melbourne, kde jsem v sedmdesátých letech dìlal knihovníka. Pøesto¾e byla tato místnost v suterénu knihovny hojnì navštìvovaná ètenáøi, které naléhavé volání pøírody odtrhlo od studií èi spánku v teplém prostøedí historické èítárny, v¾dycky pøíjemnì vonìla. Ne však po nepøirozenì navonìných chemických sprejích jak tomu na toaletách obvykle bývá, nýbr¾ libou vùní právì se vaøícího jídla!
Dlouho jsem pátral po zdroji neobyèejné vùnì, po které se mi i v této místnosti sbíhaly sliny.
Zrovna jako samotná knihovna, tak i pánská toaleta, byla veliká. Okachlíkovaná od podlahy do stropu starými, popraskanými za¾loutlými kachlíky, toaleta mìla zasklený kumbálek, takovou kanceláø pro hajzl dìdka, ze které mìl pøehled co se v místnosti, za kterou nesl plnou zodpovìdnost, dìje. Samozøejmì, ¾e papíry klientùm se zoufalým výrazem v tváøi nevydával, proto¾e v Austrálii tak tomu není zvykem. Ani nevybíral peníze za pou¾ití toalety jak je to bì¾né v mnoha zemích svìta. Dìda se pouze peèlivì staral o èistotu tohoto zaøízení a k mému ú¾asu si v kumbálku pøi ka¾dé pøíle¾itosti nìco na pøenosném vaøièi kuchtil. Èím více jsem jeho místnost pod knihovnou navštìvoval, tím více jsem se zaèal o tohoto nemluvného mu¾e se širokým, hladce oholeným slovanským oblièejem, vysokou postavou a hlavou ostøíhanou na kra»ounkého je¾ka, zajímat. Kdo asi je tento záhadný èlovìk, který si z toalety udìlal co mo¾ná nejpøíjemnìjší pracovištì, kde si vyvaøuje a obklopen mušlemi s chlapíky vykonávajícími své nutné potøeby, pochutnává na svých jídlech? Jaký osud ho zavál do katakomb Národní knihovny? Z jakého asi dùvodu si vybral zrovna toto zamìstnání?
Abych pøišel záhadnému mu¾íkovi na kloub, toaletu jsem navštìvoval pøi sebemenší pøíle¾itosti. V¾dycky jsem ho slušnì pozdravil, na co¾ on vìtšinou jenom pokývnul hlavou a slabì se pousmál. Nikdy však neutrousil ani slùvko. A¾ jednou, kdy¾ se z jeho kumbálu linula neklamná vùnì boršèe a já k nìmu pøistoupil, nasál jsem do nozder vzduch a øekl jsem mu: “No, paneèku, to ale krásnì voní, to si dneska urèitì vaøíte boršè.”
Mu¾ se na mì podíval, na kulaté tváøi se mu rozlil úsmìv a se silným pøízvukem mi odpovìdìl: ”Tak, tak, opravdu si vaøím boršè. A jak to víte, ¾e je to boršè?”
“Abych nevìdìl, pocházím z Èeskoslovenska a v Praze byla jídelna, kde se na toto jídlo specializovali,” odvìtil jsem. V zápìtí jsem se zeptal odkud pochází on, kdy¾ si vaøí ruské národní jídlo. Ohlédl se kolem sebe, nìco nesrozumitelného zamumlal a zmizel ve svém kumbálu.
Pøíští den jsem návštìvu toalety vyu¾il k navázání konverzace tím, ¾e jsem k mu¾i, který se právì po podlaze ohánìl koštìtem, pøistoupil a rusky jsme na nìj vypálil:” Já znáju odkùda vy. Vy rùskij èelovìk.”
Dìda postavil koštì do rohu místnosti a anglicky stroze odpovìdìl, ¾e se mýlím. A rychle zmizel do svého kumbálu. Tím konverzace skonèila, ale proto¾e mi odpovìdìl na otázku polo¾enou v ruštinì, utvrdil ve mnì pøesvìdèení, ¾e nemù¾e být nikdo jiný ne¾ Rus.
Pøi pøíští pøíle¾itosti jsem dìdovi podal ruku a øekl jsem:” Mnì nazyvájut Váòa. Kak vás?”
Dìda se vzpøímil, obezøetnì se podíval kolem sebe, moji pravici pøíjmul, mohutným stiskem jí potøásl a potichounku øekl: ”Já Vasil.” A dodal: “Vy chatíte boršè?”
Nemìl jsem tenkrát èas a popravdì øeèeno ani chu» se s Vasilem pustit na záchodì do jeho oblíbeného boršèe. Omluvil jsem se a øekl jsem mu, ¾e ho zase brzo uvidím. Nelhal jsem. Ten veèer mi ¾ena Máòa naservírovala stravu, po které jsem pøíští den musel toaletu navštìvovat ka¾dých deset minut. Bìhavky jsem vyu¾il k prohloubení komunikace s Vasilem. Pomalu, ale jistì jsem si získával jeho dùvìru. Získal jsem ji úplnì, kdy¾ jsem mu øekl za jakých okolností jsem opustil rodnou zemi a vysvìtlil mu, ¾e jsem se ocitnul v Austrálii díky ruské okupaci a jak jsem vdìèný bohu, ¾e se mi podaøilo z komunistického Èeskoslovenska utéct. Vasil pozornì poslouchal a pak zareagoval tím, ¾e si pohrdlivì odplivnul na právì umytou podlahu a hlasem plným zloby procedil skrz zuby: “Rùskij èelovìk, chuj takoj, svoloè takája!”
Podivil jsem se, ¾e on, jako Rus, se mù¾e tak nenávistnì o svých lidech vyjadøovat. Jo, kdyby tak mluvil o bolševikovi, tak bych se nedivil, ale o svých? A tak mi to nakonec Vasil po pravdì vysvìtlil. Nejdøíve si však ovìøil, ¾e na záchodì není ¾iváèka. Pak jsem mu musel slíbit, ¾e to co mi øekne zùstane pouze mezi námi. Teprve kdy¾ si byl jistý, polohlasnì mi dal nahlédnout do jeho osudu.
Vasil nebyl Rus, ale Ukrajinec. A navíc Vlasovec. Místo mého rodištì, Prahu, si pamatoval dobøe, proto¾e jí pod vedením generála Vlasova osvobodil jako jeden z prvních. A jak tak Vasil povídal, pøipomnìl jsem si vyprávìní mých rodièù o tom, jak se devátého kvìtna 1945 Vlasovci objevili na stráni proti naší vile v Košíøích a jak je lidé vítali jako osvoboditele. Jejich sláva však nemìla dlouhého trvání. Stalinova Rudá armáda vyhlásila na Vlasovce nemilosrdný hon. Koho se podaøilo chytit, byl vìtšinou na místì popraven. Vasilovi se podaøilo útìkem uniknout jisté smrti. Nìjakým zpùsobem se dostal do Austrálie, pøed mnoha lety zakotvil v Melbourne, kde zahalen rouškou anonymity pracoval na toaletì Státní knihovny. A pøesto, ¾e v té dobì, kdy jsem se s ním spøátelil, uplynulo od války ji¾ více ne¾ tøicet let, Vasil ¾il v neustálém støehu. Nikomu nedùvìøoval. Stále se bál, ¾e ho Stalinovi agenti v Austrálii najdou a sprovodí ze svìta. Proto ta poèáteèní nesdílnost. Nevím, kolik mìl Vasil v Austrálii pøátel, ale pochybuji, ¾e mìl vùbec nìkoho s kým by mohl bez obav sdílet okolnosti svého ¾ivota. Je pravdìpodobné, ¾e jsem byl jediný, kterému se svìøil. A tak jsem se cítil poctìn, ¾e mi Vasil nakonec dùvìøoval a otevøel mi své srdce.
Od doby jeho vyprávìní se nedívám na hajzl báby a dìdky a vùbec na nikoho, kdo vykonává podøadné práce, které nikdo nechce, skrz prsty. Nikdy toti¾ nevíme, co se skrývá v osudech lidí, kteøí se sklopenými zraky, potichu tyto práce vykonávají…
Zajímalo by mne, co se stalo s Vasilem. Pochybuji, ¾e ještì ¾ije. Zaèátkem sedmdesátých let, kdy jsem na boršèem provonìné toaletì Státní knihovny s ním uzavøel neobvyklé pøátelství, byl o mnoho starší ne¾ já. Bylo by bývalo pìkné, kdyby se do¾il pádu komunismu a rozpadu Sovìtského Svazu. Urèitì by si na oslavu nìkde uvaøil jeho milovaný boršè a popil by nìco vodky. Kdo ví…