Pozdrav z prvního letního dne
Pøesto¾e dnešní výlet pøipadl na první letní den, nebylo tak velké horko jako ve dnech pøedchozích. poèasí velmi pøíjemné, sluníèko svítilo a svì¾í vítr rozhánìl mraky po obloze, které byly jednou volnì rozházené po blankytném poli a pak zas uspoøádané do øad podle velikostí od nejvìtších po ty nejmenší v dálce.
Vydali jsme se z vesnièky Døevce na okru¾ní cestu podél Hradiš»an (druhé nejvyšší místo v Èeském støedohoøí - 752 m nad moøem), která místy sledovala èervenou znaèku a vedla vìtšinou lesem a tu a tam loukami.
Podle kvìteny, s ní¾ jsme se setkávali, jsme zjiš»ovali, ¾e louky mají u¾ srpnový charakter, jako by léto vrcholilo anebo se dokonce chýlilo ke konci... Podél cesty rostly vysoké bíle kvetoucí okoliènaté rostliny (ty se moc špatnì urèují). Kvetly rùzné druhy modrofialových vikví, ¾luté jestøábníky, svìtle fialový chrastavec, zvonek broskvolistý i kopøivolistý, kakost luèní i krvavý, pcháè šedý a další bodláky, z nich¾ nìkteré lu¾ dokonce odkvétaly.
Cestou nás doprovázeli drobní motýlci, baboèka sí»kovaná, hnìdásci, ostruháèci. Z øíše motýlù nás potkalo ještì velmi milé pøekvapení. Asi kolem druhé hodiny odpolední jsme se usadili na bøezových kládách, abychom si odpoèinuli. Naslouchali jsme šumìní lesa a zpìvu ptákù, dívali se do sytì zelených korun stromù. Po chvíli kolem nás rychle prolétl velký tmavý motýl s bílými pruhy a skvrnami. Kromì tmavì hnìdé a bílé barvy byl patrný i modrofialový lesk. Zbystøili jsme pozornost a èekali témìø se zatajeným dechem. Motýl se vrátil a k naší veliké radosti zaèal kolem nás krou¾it, doslova "opisoval magické kruhy".
Nakonec si sedl na jeden batù¾ek a rozevøel køídla, tak¾e jsme mìli mo¾nost si ho dobøe prohlédnout a sledovat jak dlouhým ¾lutavým sosáèkem èile rejdí po látce. Modrofialový lesk jednoho køídla nás fascinoval a napovìdìl, ¾e se jedná o batolce duhového, v souèasné dobì pomìrnì vzácného. Nazvali jsme ho "druhou perlou Èeského støedohoøí" (první perlou jsou otakárci). Chtìli jsme pokraèovat v cestì, ale motýlovi se zøejmì na batù¾ku zalíbilo natolik, ¾e neuletìl, kdy¾ náš nejmladší poutník Kuba batù¾ek zvedl. Kuba dal pøed motýla ruku - a ten docela ochotnì na ruku pøelezl.... Tak¾e batolec chvilku putoval s námi. Po chvíli vzlétl a vracel se k místu, kde jsme sedìli. Byl to pro nás jedineèný zá¾itek.
V trávì u cesty na nás èekal skvost z øíše rostlinné - osamìlá kvetoucí lilie zlatohlávek. Na okraji lesa byla cesta lemována svlaècem rolním s jemnì narù¾ovìlými pohárky kvìtù a ¾lutì kvetoucí vrbinou penízkovou. Ocitli jsme se na pasece, odkud byl zajímavý a pùsobivý pohled do krajiny. Pøed námi se tyèila Lipská hora, na dohled bylo dokonce i
vzdálené Sedlo.
Po chvíli chùze se pøed námi rozevøela krajina v plné kráse. Byla mimoøádnì dobrá viditelnost, spatøili jsme kromì støedohorských kopcù i Ronov, Vlhoš», Dokskou pahorkatinu, rozeznali jsme Bezdìz a dokonce i Ještìd. Delší dobu jsme se kochali pohledem na krajinu, kde se odehrávala dramata svìtel a stínù podle toho jak se mraky pohybovaly. Jejich stíny padaly na jednotlivé kopce a zvedaly se jako opona, nejvíce to bylo patrné na Lovoši. Chvílemi byl celý tmavý a jak na nìj znovu postupnì dopadaly sluneèní paprsky, zesvìtlel a jeho ji¾ní strana byla jako ze sametu. Další mrak zastínil Lovoš v ni¾ší partii a sluníèko
ozáøilo jeho vrchol. V tom okam¾iku pøi troše fantazie jsme si mohli pøedstavit horu se snìhovou èepicí nìkde v Andách.... Cestou z Døevcù se vyhouplo na jihozápadní stranì lounské Støedohoøí, tentokrát na nás dýchla romantika jihu Itálie.
Louèíme se na nádra¾í v Lovosicích a vlak mì unáší do roviny. Plná krásných dojmù dokonce z okna mávám støedohorským kopeèkùm i osamìlému Øípu a tìším se na další putování touto líbeznou krajinou.
Jana Haasová