Dnešní kominická profese

Kominík odjakživa platil za symbol štěstí.

Se štětkou v ruce ho na střeše při vymetání komínů zahlédnete opravdu málokdy. V posledních letech, kdy se v širokém měřítku v soukromém i průmyslovém sektoru přechází na ekologicky výhodnější systémy vytápění, komíny namísto vymetání soudobí kominíci především vložkují speciálními materiály. Do černého se už takřka neoblékají. Na vložkování komínů jim stačí obyčejné montérky. I revize kouřovodů se zmodernizovaly natolik, že komín dopodrobna monitorují průmyslovou kamerou, aniž by se přitom sami umazali.

Upřímně řečeno, pouze klasické vymetání by dnes na obživu rodiny stejně nestačilo. Není to služba výdělečná, takže není divu, že dnešní kominická profese je vskutku v mnohém odlišná od klasického vymetání a rychle se přizpůsobila novým topným médiím. Také někdejší přesně vymezené kominické rajóny už neexistují. Rozpadly se s převodem koncesovaného kominického řemesla do kategorie volné podnikatelské živnosti. Podle informací ze Společenstva kominíků a kominického cechu v ČR se v současné době údržbě kouřovodů v celé republice věnuje kolem 800 podnikatelů.

Ti starší mezi nimi tvrdí, že majitelé rodinných domů o pravidelné čištění komína dnes zrovna moc nestojí. Kominíka od sazí spíš od dveří odhánějí, než přivítají. Už dávno přestali věřit pověrám našich babiček, že s kominíkem vchází do domu štěstí. A o předpisech, podle nichž by měl být komín pravidelně vymetán, nemají lidé většinou ani potuchy. Vždy před začátkem topné sezóny se pár lidí, těch starších, sice ozve a objedná si vymetení komína, ale jsou to skutečně výjimky.

A tak zřejmě budeme o klasickém kominickém umění a o kominících černých od sazí slýchat už jen z nostalgických vyprávění starší generace, která ještě pamatuje kominíky, jež obcházeli stavení s koulí, štětkou, kominickým klíčem a šornou (plechovou škrabkou na tužší usazeniny) a umouněnýma rukama vypisovali do kominické knihy záznamy o právě provedeném vymetení komína. Na prahu svého obydlí lidé kdysi kominíky vítali s úsměvem a rádi s nimi ztratili nejedno vlídné slovo, nabídli třeba lívanec nebo hrnek teplé kávy. A vůbec nevadilo těch pár sazí na schodech, v předsíni nebo kolem kamen, které tu po kominíkovi zbyly...

Inu, časy se mění. Dnes už ani není kde sehnat novou kominickou uniformu. Jedině si ji nechat ušít na zakázku. A stejné je to s příručním náčiním. A pak se divte kominíkům, že na střechy raději lezou s průmyslovou kamerou! Mimochodem, možná i vás překvapí, že se dyftýnová kominická kombinéza nikdy neprala. Vždycky se jen od sazí řádně vyprášila, aby ji kominík mohl příště obléci nanovo. To proto, že kožené nášivky na loktech a ramenou, které chránily před odřeninami, by se při praní srazily tak, že by kombinéza byla rovnou na vyhození. Takhle prý vydržela zhruba rok, než už byla rozedraná a kominík "nafasoval" novou.

Trochu naruby je to i s oním "saháním" na kominíka. Pointa tohohle zvyku se prý původně vztahovala k pravdomluvnosti kominíků. Mezi těmi se traduje, že když Marie Terezie jednou na zámeckém dvoře potkala dvorního kominíka, zeptala se ho, zda řádně prosmýčil všechny zámecké komíny. (Tehdy to bývaly komíny průlezné.) Jeho kladnou odpověď si nekompromisně na místě ověřila tím, že rukou přejela jeho vestu, a když dlaň zůstala černá, odpověděla "mouřenínovi": "Máš štěstí!"

Jiří Hrubý