Èásteèné pominutí mysli
Ka¾dý èlovìk se nìkdy v ¾ivotì pomátne na rozumu. My, lidé starší, dùchodci, se domníváme, ¾e èásteèné, ne-li úplné pominutí mysli potkává pøevá¾nì lidi mladé. Jak jinak by mohli holdovat pøíšerné muzice, kterou se zálibou se sluchátky na uších, kývající se monotónnì do rytmu a louskajíce pøitom prsty, od rána do veèera do zblbnutí poslouchají? 
Jak jinak by mohli mít mladá tìla potetovaná od hlavy a¾ k patì a i na nejintimnìších místech prošpikovaná lesklými pøívìsky roztodivných tvarù? Nedochází k pominutí mysli kdy¾ se na veøejnosti hrdì promenádují jako havrani èernì oddìní mladí lidé, jejich¾ zjev vám nahání hrùzu? Holky s dìravými punèochami zavìšenými na podvazkových pásech, které vyèuhují zpod miniaturních sukének, s èernými køuskami a do špièek napomádovanými èernými vlasy, tak¾e i nám, smyslným seniorùm, dávají zapomenout na høíšné myšlenky. Vìci, které se ještì celkem do nedávna pova¾ovaly za tabu dnes mladí lidé bez zardìní praktikují a navíc se tím chlubí jako by se nechumelilo na osobních stránkách internetu. Jenom my se èervenáme a dìkujeme bohu, ¾e nemravnì pózující dívka není naše dcerka nebo vnuèka.
Èasto se nám zdá, ¾e dnešní generace operuje na úplnì jiné vlnì ne¾ jsme operovali my. ®e je tak nìjak docela mimo, ¾e její pøíslušníci jsou jaksi ujetí a nerespektují základní morální kódy. A to nám, starcùm, nahání hrùzu, proto¾e se obáváme o budoucnost pøíštích generací.
Po støízlivém uvá¾ení však dojdeme k neomylnému závìru, ¾e nad námi, kdy¾ jsme byli mladí, starší generace zrovna tak lámaly rukama a lamentovaly nad naší budoucností jako to nyní dìláme my. Pamatuji si, jak rodièe nemohli pochopit naši zálibu v pro nì tak dekadentních tancích jako byl twist, jak nesdíleli naše nadšení pro rock and roll, jak nám zakazovali nosit d¾ínsy nebo nemo¾nì uzouèké kalhoty štruksáky, ke kterým jsme i za nejparnìjšího léta hrdì nosili boty pohorky. Naši rodièe a prarodièe zrovna tak pohoršenì poukazovali na pomatená dìvèata s natupírovanými vlasy a širokými suknìmi, které, zrovna tak jako kluci, øádily na taneèním parketì a svíjely se do rockového rytmu. Nedej pánbùh aby si nìkterá z moderních sleèen zaèala holit nohy nebo se sna¾ila zbavit nevzhledného chomáèe pod pa¾dí. O tak zvaném “brazilském” typu holení, které je dnes docela bì¾nou zále¾itostí se radìji nezmiòuji. Takové výstøelky byly pova¾ovány za mravnì nepøijatelné a zvrhlé. Neš»astnice, která šla se západní módou byla nemilosrdnì oznaèena za pobìhlici. Staøí lidé se køi¾ovali a pøedpovídali brzký konec svìta.
Nebuïme však pokrytci. Ruku na srdce! I my, obstaro¾ní penzisté se obèas èásteènì nebo i úplnì pomineme na rozumu. K našemu pominutí mysli dochází vìtšinou kdy¾ se bláhovì po uši zamilujeme do krásné, o ètyøicet let mladší filmové hvìzdy nebo do dvacítky, kterou potkáme na party našich vnouèat. Kdy¾ kvùli tomu pøestaneme jíst, ztrácíme tìlesnou váhu a man¾elku, která o nás s nevšední láskou peèovala pøevá¾nou èást ¾ivota omylem nazýváme jménem vysnìné krasavice, zanedbáváme jí a nakonec jí hanebnì opustíme, jsme zralí na ústav pro duševnì choré.
Nìkdy však je naše èásteèné pominutí mysli pøece jenom k nìèemu dobré. Nejdøíve jsem se domníval, ¾e jsem se docela zbláznil, kdy¾ jsem se nechal pøemluvit, abych si poøídil poèítaè. Toto pøesvìdèení se ve mnì jenom utvrdilo, kdy¾ jsem nìkolik let nedovedl tento prokletý pøístroj ovládat. Díky nezištné pomoci kamarádù se nakonec stal poèítaè nerozluènou èástí mého ¾ivota, bez které se nedovedu obejít. Tak¾e jsem na vìc zmìnil názor a øíkám si jak jsem udìlal dobøe. Pro zmìnu oznaèuji za zabednìnce ty, kteøí poèítaè dodnes nemají.
K pozitivnímu koneènému výsledku èásteèného pominutí mysli však dochází zøídka. Ve vìtšinì pøípadù se naše rùzná rozhodnutí uèinìná zrovna kdy¾ nám to nemyslí, støetnou s nezdarem a blbou náladou. Dodnes na pøíklad nepochopím, ¾e se pokouším hrát golf. Zde jistì dochází k zatemnìní mozku, proto¾e za hru zaplatím nekøes»anský peníz a místo abych z ní mìl radost, promrhávám èas tím, ¾e ryju krtky a hledám míèky. O mizerném výsledku nemluvì. A co teprve kdy¾ se dám pøemluvit k patnáctikilometrovému pìšímu pochodu pøíkrým horským terénem nebo k nebezpeèné jízdì na prknu na tøímetrových moøských vlnách oceánu hem¾ícího se ¾raloky?
Èlovìk vlastnì blbne prakticky poøád. Alespoò já. Jinak by to asi nešlo. To, ¾e se sna¾ím pøelstít úctyhodný vìk, jdu s moderní módou a oblékám se jako kdyby mi bylo dvacet nedaje na to, ¾e mì vrstevníci èastují pohrdavými pohledy a šeptají si nìco o tom, ¾e jsem se asi zbláznil ukazuje, ¾e mi ve stáøí asi skuteènì kape na karbid. Kornatìní mozku se vší pravdìpodobností dalo také podnìt k tomu, abych si poøídil metr a pùl velikánskou plazmu televizi a z útulného pokojíèku udìlal biograf.
Ano, nedávno u mì došlo k totálnímu pominutí mysli. Pøesto, ¾e jsme moderní LCD televizi mìli, neuposlechl jsem moudrou ¾enu Máòu a pøes její zákaz jsem hromskou a samozøejmì hroznì drahou televizi stejnì koupil. Nejménì tøi týdny jsem však bìhal po obchodech a mrhal èas vyjednáváním nejlepší ceny. Èas, který jsem mohl tøeba mnohem u¾iteènìji vyu¾ít vstøebáváním kulturních zá¾itkù v oblíbené restauraci. Po zakoupení pøístroje jsem však s hrùzou zjistil, ¾e na tak velikou bednu potøebujeme nový nábytek. Následovalo další bìhání po obchodech a nekoneèné handrkování o ceny. Výroba na míru objednaného nábytku trvala mìsíc. Bìhem této doby jsme nemìli mo¾nost se na televizi koukat, proto¾e “starý” pøístroj jsme dali Armádì spásy.
Prvních pár dnù bez navyklého koukání bylo krušno. Pozvolna jsme si však zvykli. Náhle jsme se ¾enou Máòou zjistili, ¾e se dá bez televize nejenom ¾ít, ale navíc se dá ¾ít plodnì. Èetbou, posloucháním muziky, konverzací, dìláním vìcí pospolu. Bez televize se nám zaèalo utu¾ovat man¾elství. Pøestaly rozpory o tom kdo bude koukat na jaký program. Zaèala ¾ivá konverzace o tom co kdo pøeèetl, výmìna politických názorù, návštìvy kamarádù, chození do kin, divadel, na koncerty. ®ivot bez bedny zaèal dostávat zdravou náplò. Cítili jsme se s Máòou jako znovuzrození. Bìhem mìsíce se neuvìøitelné stalo skutkem a zaplanula dokonce jiskérka velkého citu. Pøestal jsem být bláznivì zamilován do hrdinek støíbrného plátna a mladièkých televizních reportérek. Naše ¾ivoty se ubíraly správným smìrem. Byli jsme š»astní. Zaèali jsme znovu jako kultivovaní lidé jíst u stolu a ne pøed televizní obrazovkou.
Pøíchod nového nábytku, zapojení televize, která zabírá tolik místa v pokoji, ¾e se jeden druhému musíme obratnì vyhýbat, pøipojení pìti speakerù, které ¾ivotní prostor ještì více zmenšují, udìlal škrt pøes náš novì nalezený ¾ivot. Nastal návrat do minula. Skonèilo man¾elské blaho. Speakery sice vytváøejí realitu jakou máme v kinì, ale pøes jejich hlasitost na sebe s Máòou musíme køièet, abychom slyšeli vlastního slova. Tak¾e se vlastnì poøád jakoby zvýšenými hlasy hádáme.
Naštìstí nakonec pøece jenom zvítìzil zdravý rozum. Celkem s lehkým srdcem jsem se plazmy zbavil. ®ena Máòa však byla toho názoru, ¾e jsem se opìt tì¾ce pomátl na rozumu, proto¾e jsme na prodeji ztratili velké peníze. Zato jsme ale volní jako ptáci. Prostor v nábytku urèený pro televizi jsme zaplnili kní¾kami. Vnouèata se honí po pokoji, o nic se nepøerá¾ejí a já se nechvìji hrùzou, ¾e zpùsobí škodu na drahé plazmì. Našim ¾ivotùm znovu zavládla celková harmonie.
Jenom Máòa èeká, kdy se opìt pominu na mysli a vymyslím si nìjakou šílenost, na kterou zase všichni doplatíme. Nezaruèuji, ¾e se tak nestane, nebo» takový je u¾ ¾ivot penzisty, který má pøíliš mnoho èasu a roupama neví co dìlat…
