Ve dlani svět

O Internetu se mluví, e-mailuje a internetuje jako o sociální, telekomunikační, informační a kdo ví jaké ještě revoluci. Termín revoluce ale zdaleka nevystihuje to, čím síť sítí skutečně prochází a co způsobuje. Když jednou Hemingway popisoval okamžik závratného vytržení, pomohl si metaforou "pohnula se pode mnou země." Nechci změlčovat vrcholný erotický prožitek jeho hrdiny, kterému navíc zvonila hrana, ale cosi příbuzného mě potkalo dvakrát. Jako sotva ochmýřený pubescent jsem si obstaral válečnou radiostanici R3 a zapnul ji uprostřed noci. V chaosu interferenčních hvizdů a šumů se začaly vynořovat a utápět mnohojazyčné směsice hlasů a morseových sekvencí. Do rána jsem tehdy "lítal po bandu," řečeno radioamatérskou hantýrkou, a světil svůj první rádiový sabat. Fascinoval mě současnou přítomností neurčitelného počtu anonymních lidí, kteří sdíleli výsek elektromagnetického prostoru omezený jen rozsahem stupnic na jejich vysílačích. O nějaké virtualitě tehdy nebylo ani řeči. Přesto se ti radioamatéři scházeli v neskutečném odhmotnělém světě, ve kterém je lokalizovaly jen vysílací kmitočty a volací znaky. Podruhé se pode mnou země pohnula skoro o čtvrt století později. To už jsem propadal mylné představě, že mám nějaké povědomí o Internetu, protože jsem o něm cosi obecného i sepsal. Pak jsem se poprvé skutečně začal propadat do sítě sítí. Objevoval jsem další odhmotnělý svět, tentokrát lokalizovatelný ne volacími znaky, ale doménami účastníků. Také on ožíval současnou anonymní přítomností množství lidí. Zkoprněl jsem vědomím, že ve dlani mám kus plastu zvaný myš, a tím i svět, přesněji globální informační zdroje. Trochu to připomínalo skok na laně ze Zvíkovského mostu. Tam je však pád postupně bržděn, takže odhadnete, kdy a ve kterém místě se zastaví a změní v pohyb vzhůru. Propadání se do Internetu nejenže nebere konce, protože globální síť má tolik konců, co koule, a navíc sotva jen tušíte, do kterého sklepení kyberprostoru vás informatičtí čerti právě zavlekli. Vůbec už nevíte a nemůžete zjistit, přes které kabely, družice, radioreléové spoje nebo kdo ví jaké jiné telekomunikační fígle jste se dostali tam, kde si myslíte, že jste. Ona neurčitost sítě, ve které nemůžete předem tvrdit, kdy a zda vůbec naleznete to, co tam nejspíš kdesi bude, patří k dobrodružstvím internetovských výprav. Z vlastní zkušenosti jsem popsal to, co by psycholog označil za počáteční afekt konfabulační - dočasný stav vzrušeného flirtování a seznamování se s novým protějškem. Z této fáze, zdá se mi, vedou dvě reálné a jedna nejspíš teoretická cesta: je možné propadnout Internetu jako vzrušujícímu koníčku, který člověku přinese kromobyčejná setkání, leckdy se skutečnými, jindy s virtuálními lidmi. Světovou velesíť můžete také používat jen jako informační a komerčně využitelný zdroj. Třetí varianta je pro ignoranty, ve kterých neplápolá už ani jiskřička zvědavosti: odpojit modem a nikdy se už nepřihlašovat.

K  revolucím

Parní stroj měl alespoň konkrétního autora, Internet nikoli. Wattův vynález označovaný za revoluční potřeboval skoro půl století evoluce, než se dal rozumně použít. Internet na tom nebude jinak. S revolucemi má společné tak to, že jeho zárodek vznikl před čtvrtstoletím pro potřeby vojenského výzkumu Pentagonu, který nějakou tu revoluci občas zprefabrikuje. Síť sítí vděčí vojákům za schopnost přežívat. Její provoz není ohrožen, ani když zkolabuje kterákoli část. Když se v srpnu 1996 zhroutil jeden z nejrozsáhlejších segmentů sítě provozovaný společností America On Line, lidé, kteří pracují na počítačích doma, zůstali bez elektronické pošty, bez databází a internetovských archivů a přišli o tisíce dolarů. Aniž by to uživatelé v ostatních částech velesítě pocítili. Internet se dostal do role pětadvacetiletého kmeta, na něhož přišla druhá. To už jeho provoz přestala platit americká vláda a stal se veskrze veřejným nástrojem. Tehdy měl něco přes milión uživatelů. V současné době jich má být přes deset milionů. Internetoví vizionáři, z nichž čas zpravidla dělá pesimisty, míní, že kolem roku 2000 bude toto volné sdružení uživatelů počítačů čítat miliardu účastníků. A pokud by se rozvíjelo dosavadním tempem, o dalších pět let později by počet jeho členů přesáhl počet obyvatel planety.

Kdo že je oním uživatelem?

Statistický uživatel Internetu vychází z nejrůznějších průzkumů jako dobře situovaný 33letý anglicky mluvící muž bílé pleti. Relativně mladý je zřejmě proto, že oproti starší generaci netrpí předsudky vůči počítačům, s nimiž se chtě-nechtě musel sžít už ve školním věku. Je to muž, ježto ženy zjevně dávají přednost konzervativnějšímu způsobu získávání informací. Mezi surfaři po internetu jich údajně není ani třetina. Z devadesáti procent potkáte na síti ty, pro něž je angličtina buďto mateřským, nebo prvním cizím jazykem. Přirozeně to vyplývá z toho, že angličtina byla a zůstane jazykem výpočetní techniky, tím spíš Internetu. Solidní ekonomické zázemí statistického západního uživatele Internetu vyplývá zjevně z toho, že movitější častěji vstupují na akademickou půdu, která se stala živným podhoubím světové sítě. Našinci se asi ještě nějaký čas budou průměrům západních statistik vymykat. Internet v České republice je pro jedince relativně drahý. Především proto, že současná necelá desítka přímých poskytovatelů  připojení chce rychle dostat zpět investice vložené do vybavení. Pak ten, kdo nežádá víc, než být up-to-date, pořizuje v Internetu víc luxusní hračku než užitečný klíč k informacím získatelným i z obvyklejších zdrojů. Ukazuje se ostatně i ve světě, že současní uživatelé Internetu získávají většinu informací z tradičních zdrojů - dvě třetiny z nich volí tisk a skoro šedesát procent televizi. Stejně jako si ještě nedávno mocní počítačoví analfabeti dávali instalovat do kanceláří okrasné solitéry v podobě značkových PC, mnozí dnes opomíjejí náklady na instalaci Internetu a rostoucí telekomunikační účty. Získávají totiž nepoměrně víc než výsadu brouzdat velesítí - prestižní artefakt v podobě zavináče na vizitkách. Ve společenské mluvě mobilní telefon značí podnikatele a zavináč charakterizuje moderního člověka v obraze, kterému planetární informační cvrkot zní jako mateřská ukolébavka. To však nebývají uživatelé, které by uchvacovala pružnost a univerzálnost velesítě. V nich také otevřená neuspořádanost Internetu nemusí vzbuzovat nedůvěru. Na druhé straně - skuteční uživatelé se sítě často bojí a odmítají do ní zanášet osobní údaje, i když mohou jako protihodnotu získat bezplatný přístup k některým službám. Co když Velký bratr v kterémsi obskurním zákoutí Internetu shromažďuje data k nekalým účelům? Přitom právě nezávazná anonymita patří k půvabům Internetu stejně jako možnost zabrousit na místa s informacemi, o které by člověk v reálném světě ani nezavadil.

Libor Holub