Jak jsem se stal prodavaèem kol
Jako ka¾dý druhý penzista i já si komukoliv pøi ka¾dé pøíle¾itosti s vervou stì¾uji na s vìkem pøibývající neduhy su¾ující mé vetché tìlo; na ubývající vlasy, zuby, nedostatek pohlavního styku, èasu a penìz. Ještì štìstí, ¾e mi doposud jak¾-tak¾ slou¾í hlava, kdy¾ jiné dùle¾ité tìlesné orgány rapidnì chøadnou.
Bìhem jedné z bezesných nocí, které od té doby co jsem se stal penzistou nevyu¾ívám k láskyplným hrátkám se ¾enou Máòou nýbr¾ k usilovnému pøemýšlení o tom jakým smìrem se bude ¾ivot dál ubírat, jsem dospìl k filosofickému názoru, ¾e se se znaènì neutìšenou situací budu muset zkrátka a dobøe smíøit. Tedy s valnou vìtšinou vìcí, které dìlají dùchodce dùchodcem. Vìdomí, ¾e je však doposud v mých silách najít si práci a tímto zpùsobem alespoò èásteènì zlepšit naši ubohou finanèní situaci jsem kvitoval vítìzným výkøikem, který probudil ¾enu Máòu.
“Ty kdy¾ zrovna nechrápeš, tak jeèíš jak pominutý,” nerudì prohlásila rozespalá ¾ena a dodala, ¾e se mnou v jedné lo¾nici nelze spát, jeliko¾ jsem se zbláznil.
“Tak se nezlob, beruško,” øekl jsem jí chlácholivì a jedním dechem jsem jí slavnostnì oznámil, ¾e si pøi první pøíle¾itosti pùjdu hledat práci. “Alespoò na tobì nebudu poøád ¾ebrat peníze na pivo a budu ti moci kupovat krásné dáreèky,” dodal jsem domnívaje se, ¾e jí zlepším náladu.
“O ¾ádných dárcích mì nepøesvìdèuj, nic nechci, jenom spát a tak mi dej pokoj alespoò v noci, kdy¾ bìhem dne je to slabší” øekla Máòa mrzutì, pøevalila se na druhý bok a sna¾ila se usnout.
“No a o to pøece tady jde, Máòo. Kdy¾ budu chodit do práce tak budeš mít pøes den ode mì pokoj, zlepší se ti nálada a kdo ví, tøeba se v tobì znova probudí velkej cit a pøed usnutím se spolu znavíme jako za mlada a nebude více bezesnejch nocí,” zašeptal jsem, ale nedostalo se mi odpovìdi…
Zbytek noci a nìkolik dalších jsem usilovnì pøemýšlel jak nejlépe vyu¾ít svých schopností a jakou práci si najít. Trošku jsem znervóznìl, kdy¾ jsem si uvìdomil, ¾e kromì umìní jednat s lidmi, schopnostmi zrovna neoplývám. Na vìtšinu vìcí technického rázu jsem byl odjak¾iva levej jako turecká šavle. Celo¾ivotní sedìní za psacím stolem mì pro ¾ivot v dùchodu nijak výraznì nepøipravilo. Postupnì jsem pøemýšlel o tom, ¾e bych mohl tøeba prodávat auta nebo kytièky, pracovat jako lapiduch v místním blázinci, zajímat se o místo detektiva ve velikém supermarketu nebo pomáhat chytat ilegální pøistìhovalce. Všechny tyto mo¾nosti jsem záhy pustil z hlavy. Na pomoc jako obvykle pøišla ¾ena Máòa, která se v¾dycky vyznaèovala zdravým úsudkem. “Kdy¾ poøád chceš nìco nìkomu prodávat a miluješ kola, tak proè proboha nejdeš dìlat do obchodu s kolama?” poradila Máòa a tím moje tápání skonèilo. Zrovna tak jako mi v¾dycky vìrná Máòa pomohla s výbìrem fuseklí, spodek, kapesníkù a kravat, tak i nyní pomohla s výbìrem mého zamìstnání. Nešlo diskutovat, mìla stoprocentní pravdu…
V obchodì s koly pracuji o víkendech ji¾ bezmála pìt let. Toto zamìstnání mì sice pøipravilo o popíjení s návštìvami, co¾ se o víkendech vìtšinou dìlá, ale zato mi poskytlo nìkolik jedineèných pøíle¾itostí. Díky tomu, ¾e si mohu koupit kola za velkoobchodní cenu a ¾e si k exotickým a hlavnì nekøes»ansky drahým kolùm odjak¾iva udr¾uji neutuchající lásku, mnì neprozøetelný nápad kupovat Mánì nìjaké pitomé dárky rychle pøešel. Vydìlané bankovky domù ani nepøinesu jeliko¾ je okam¾itì majiteli obchodu dávám za nová kola. Majitel, chlapík se smyslem pro humor jednou neprozøetelnì pøed Máòou prohlásil, ¾e jsem nejenom jeho nejlepší prodavaè, ale i nákupèík, bez kterého by jeho rodina jinak døela bídu. Dlouho a marnì jsem pak doma vysvìtloval, ¾e si dìlal nemístnou legraci. Máòa se tenkrát tak nazlobila, ¾e jsem se na nìkolik dnù musel uchýlit do svého kumbálu, kde jsem se špatným svìdomím avšak s velikým zalíbením pucoval svoje miláèky-tøi italská závodní karbonová kola.
Nakonec dobré srdce pøece jenom zvítìzilo. Mánì jsem koupil bombošku, puget rù¾í a slíbil jsem ji, ¾e u¾ ¾ádné další kolo nejménì rok nekoupím. Pak jsem jí vysvìtlil, ¾e to stejnì dostávám za babku, proto¾e kolo, za které já zaplatím pouhých šest tisíc dolarù
normálnì prodáváme za dvanáct. Máòa reagovala tím, ¾e mi se slzami v oèích kytici omlátila o hlavu a prohlásila, ¾e jestli¾e jí nevezmu na dovolenou na Tahiti, pøestane mi do práce vozit. A» si chodím dvacet kilometrù pìšky nebo jezdím na kole. Alespoò si utu¾ím kondici a ztratím nevzhledný pivní pupek. Od té doby jsem si pøestal kola kupovat a tvrdì šetøím na navr¾enou dovolenou, proto¾e jsem na svùj vzhled právem hrdý a za nic na svìte bych ho nechtìl tìlocvikem zmìnit…
Další pøíle¾itost, kterou jsem s vdìkem uvítal je mo¾nost pokradmo nahlédnout krásným cyklistkám za výstøih, kdy¾ je posazuji na sedadla kol a sna¾ím se, aby byl posez pohodlný. Tuto veskrze pøíjemnou proceduru s krasavicemi co mo¾ná nejvíce prodlu¾uji, dr¾íce pøední kolo mezi koleny s cyklistkou ohnutou jako luk nad øídítkami s òadry pøímo pøed mým nosem. Tato nutná procedura je krásnìjší ne¾ procházka po zlaté plá¾i nebo marnìní èasu u piva. Jako ošuntìlý penzista pøijdu na jiné, nóblesní myšlenky. Pøedstavuji si jízdu zasnìnou krajinou s krásnou zákaznicí na tandemu, ona øídí, já sedím za ní a šlapu na vrcholu blaha. V tu ránu zapomenu na plešatou hlavu a zuby z umìlých hmot, tokám a sna¾ím se co mo¾ná nejménì pøitom okolo sebe prskat. Tyto chvíle zcela vynahradí muka zpùsobená osmihodinovým stáním na ploských nohách…
Samozøejmì, ¾e ne všichni zákazníci jsou pøíta¾liví a oplývající tìlesnou krásou. Vìtšina jsou bohu¾el lidé bizardnì otylí, kteøí se bláhovì domnívají, ¾e cyklistikou shodí váhu.
Jak s nadšením vítám mo¾nost upravení posezu zdravì vyvinutým sportovkyním, tak se této práci buï vyhýbám nebo ujímám pouze s krajním odporem, kdy¾ se jedná o obézního zákazníka. Odpuzuje mì, kdy¾ si na miniaturním sedadýlku sna¾í udìlat pohodlí obrovitá zadní èást tlusté a upocené zákaznice její¾ ještì mohutnìjší poprsí mi nahání hrùzu. Obrazy pøetloustlých koleèkáøek, pod jejich¾ váhou praskají dráty, které funí jako kdy¾ jde prase z bukvic a které z nìjakého záhadného dùvodu se se mnou ohnuté nad øídítky sna¾í koketovat, mì pronásledují ve snech. Tak¾e ne všechno je na mojí práci v obchodì pøíjemné.
Práce v obchodì mi také poskytuje mo¾nost poznat lidskou náturu motivovanou snahou ušetøit na koupi bicyklu co mo¾ná nejvíce penìz. Zákazníci se handrkují o ka¾dý cent. Ve snaze ušetøit se uchylují k široké škále l¾í a podfukù domnívaje se, ¾e vás ošulí a vy jim to se¾erete. V tomto vynikají pøedevším zákazníci asijští a indiètí, kterým není nic svaté pøesto, ze jsou budhisté, mohamedáni èi hinduisté. Zatímco se rodilí Australané obyèejnì spokojí s nabídnutou slevou, vznešenì vypadající Ind s bílým plnovousem a kù¾í vonící posvátnými olejíèky vám s vá¾nou tváøí øekne, ¾e to samé kolo prodávají za rohem o sto dolarù levnìji. Ani pøitom nemrkne a hnìdá poko¾ka se mu nezabarví do rù¾ova. Na tuto oèividnou le¾ zareaguji tím, ¾e padnu na kolena a zákazníka úpìnlivì prosím, aby neztrácel èas v našem obchodì a rychle bì¾el tam, kde kolo nabízejí s tak ú¾asnou slevou, proto¾e tak levná kola budou hned v èudu. Fikaný brahmin však neodejde. Kolo nakonec koupí u nás, proto¾e prý nemá èas bìhat po jiných obchodech. Za trest, ¾e mì mìl za blba, vychytralému zákazníku napálím dvojnásobnou cenu za helmu, aby vìdìl, ¾e se nemá podvádìt. Vím, nepìkné, ale lidé se musejí za nevhodné chování trestat.
Kromì krasavic, nejradìji jednám se seniory. Aèkoliv jsou to povìtšinou zákazníci chudí, témìø nikdy nevy¾adují slevu. Jsou prostì z doby, kdy se o slevy ne¾ádalo, proto¾e se to pokládalo za nevhodné. S tìmito ošuntìlými zákazníky jejich¾ odìv èpí po naftalínu zavedu øeè na nemoce, vysvìtlím jim, ¾e my starci si musíme pomáhat a nakonec jim nabídnu slevu sám. A ještì jim podstrèím nìjakou vìcièku zadarmo. Za ka¾dou malièkost jsou neskonale vdìèní a nìkdy si pøicházejí do obchodu jenom popovídat o tom co je právì su¾uje, co¾ uvítám, proto¾e se alespoò dozvím co mì èeká a nemine.
Zrovna tak jako se mi pøíèí zákazníci vzhledem spíše pøipomínající hrocha nebo zákazníci, jejich¾ dech páchne po cigaretách èi levné koøalce, zrovna tak nerad obsluhuji rodiny s dìtmi. Ty jsou toti¾ vìtšinou nevychované a rodièùm je úplnì fuk, kdy¾ jejich øvoucí ratolesti demolují obchod. Musím se v¾dycky dr¾et, abych takto jeèícího potomka nepøetáhl pumpièkou ráznì pøes hlavu. Tìm, kteøí zbìsilou jízdou na kole po obchodì ohro¾ují jiné zákazníky, potají vší silou šlápnu na nohu a kdy¾ øvou ještì více tak jemnì upozorním rodièe, ¾e by mìli na své miláèky dávat pozor nebo» se v obchodì mohou lehce zranit.
Práce v obchodì, kde pracuji s kolegy kterým bych mohl být dìdeèkem, mì omlazuje, i kdy¾ se nestaèím divit jaké má dnešní mláde¾ zvláštní záliby. Ale jsem tìm klukùm vdìèný za to, ¾e mì nauèili jak na internetu najít You Tube, jak stáhnout zdarma rùzné šlágry a vùbec jak poèítaè ovládat. Pravda, pøed stáøím nemají absolutnì ¾ádný respekt, ale taková u¾ dnešní mláde¾ je. A tak v obchodì blbnu stejnì jako oni a jako tým máme legraci.
Ano, práce v obchodì je plná pøekvapení. Kdy¾ se veèer utrmácen vrátím domù, vykládám ¾enì Mánì pøi veèeøi neobyèejné historky a pøitom spøádám plány jak si poøídím obchod svùj. Ale ne na kola, spíše na módu, aby z toho ¾ena Máòa také nìco mìla…
