Nostalgická zastavení a èeský diplomat
Jsem jeden z tìch, kteøí rádi navštìvují místa, která mu pøipomínají pìkné chvíle pro¾ité v dìtství, mládí anebo ji¾ i v dospìlosti. Jsou to místeèka, kde èlovìk nìco nezapomenutelného pro¾il, kde se mu vzpomínky o¾iví a èlovìk je znova pro¾ívá. Nejde prakticky o nic jiného ne¾ o prachobyèejnou nostalgii…
Prahu jsem poprvé navštívil krátce po Sametové revoluci, tedy 21 let po odchodu do Austrálie. A co byla jedna z prvních vìcí, kterou jsem udìlal? Bì¾el jsem se podívat na “mojí” školu na kopeèku Nad Turbovou, na starou Kavalírku neboli “Kaválu,” jak jsme jí studentíci s oblibou øíkali. Kavála ji¾ dávno pøestala fungovat jako gymnázium, ale já se okolo bývalé školy kde jsem tolik pro¾il dlouho procházel, byl jsem na mìkko a v hlavì se mi odvíjel film minulosti.
Podíval jsem se vzhùru na okno v druhém poschodí a pøipomìl jsem si rozpustilé chvíle, kdy¾ jsme z tohoto okna házeli namoèenou houbou po spolu¾ácích, kteøí se ráno trousili do školy. Bylo to okno, ze kterého jsme chtìli jakoby vyhodit našeho spolu¾áka, zarytého svazáka Èangajška právì proto, ¾e to byl ji¾ v mládí komunistickou ideologií pomatený hoch, který to s námi nemìl lehké. Byl to takový Jasánek z Èerných praporù. ®adonil tenkrát abychom ho vzali na milost a z okna ho nevyhazovali, proto¾e by dozajista padl na hlavu a partaj, do které hodlal pøi první pøíle¾itosti vstoupit, by pøišla o nadšeného èlena. Tenkrát jsme mu vyhovìli, on to na nás prásknul a my jsme mìli takové potí¾e, ¾e jsme byli pøesvìdèení, ¾e nás nepustí k maturitì. Alespoò nám tím uèitelský sbor vyhro¾oval. Teprve kdy¾ jsme kolektivnì odpøísáhli, ¾e si naší defenestraci Èangajšek vymyslel aby nám uškodil, bylo nám bylo odpuštìno a k naší neutuchající radosti to pro zmìnu schytal Èangajšek.
A jak jsem se tak zahloubán do vzpomínek procházel, narazil jsem náhle na matikáøe Øíhu, vynikajícího kantora, který a» se sna¾il sebevíce, mì rovnice nikdy nenauèil. Laskavý pedagog si se mnou zavzpomínal na chmelové brigády, kde nás musel s ostatními kolegy dr¾et na uzdì, proto¾e jsme byli nepøístojnì se chovající mizerové. S povzdechem si postì¾oval na to jak všichni, hlavnì pak neš»astník dìjepisáø Patoèka, museli uèit podle partajních osnov a spoleènì jsme si zavzpomínali na ostatní profesory, hlavnì na ty, kteøí ji¾ mezi námi nejsou. Pøi louèení jsem kantorovi podìkoval za to, ¾e nás dobøe pøipravil do ¾ivota a dodal jsem, ¾e jsem v ¾ivotì stejnì trojèlenku nikdy nepotøeboval a ¾e na sèítání zásadnì pou¾ívám kalkulaèku. Smutnì se pousmál, utrousil nìco o tom, ¾e jsem stejný nezbeda jako pøed mnoha lety a pomalu se o holi, se sí»ovkou v ruce odšoural nìkam nakupovat. V dobì, kdy jsem chodil na dvanáctiletku to byl elegantní svi¾ný pán…
Naplnìn nostalgií jsem se vydal na další místeèko, kde jsem s kamarády pro¾il mnoho pìkných, zaèouzených chvilek-do hospody u Ïolíku, pøímo pod Kaválou, kde o nás pan hostinský otcovsky peèoval i kdy¾ vìdìl, ¾e nalévat nezletilcùm je protizákonné. V maturitním roèníku nás tam nìkolikráte nachytal øeditel Havránek, který si za svého ¾ivota vypìstoval lásku k alkoholu a po celodenní úmorné práci ve škole èasto do naší restaurace na jedno zaskoèil, aby si, jak øíkával “uklidnil nervy.” ®e s námi vypil mnohem více byla naše vina, proto¾e jsme ho zkazili. Kdy¾ toho hodnì vybumbal tak, propichujíce vzduch ukazováèkem, nám dùraznì kladl na srdce, ¾e bychom se místo pití piva a kouøení mìli více vìnovat pøípravì na maturitu. Nemusím zdùrazòovat, ¾e to byl náš nejoblíbenìjší profesor…
Z populární hospùdky jsem zamíøil na rozkvetlý Petøín, kde film mladí pokraèoval: první polibek na oprýskané lavièce pod kaštanem poblí¾e Nebozízku. Kašna, ve které jsem neslavnì skonèil pøi oslavování maturitního veèírku kdy¾ jsem se sna¾il marnì zmermomocnit splu¾ákyni Jarmilku, za co¾ jsem si vykoledoval facku, po které jsem upadl do vody. Zoufalé úprky pøed policejními obušky strání dolù smìrem k Újezdu, kdy¾ jsme oslavovali Majáles. Ukradené závodní kolo pøed hospodou, kde jsem oslavoval dobré umístnìní v Cihláøovì memoriálu. Film vzpomínek nešlo zastavit.
Následovala cesta k Národnímu divadlu a kolotoè vzpomínek na rok kulisaøiny v národní kaplièce: známí autoøi, knì¾í, básníci, kteøí se mnou v propadlišti zuøivì toèili rumpály, abychom na jevištì jakoby mávnutím kouzelného proutku vynesli Romea s Julií. Vùnì divadelního prachu a líèidel. Slavní herci-miláèci èeského obecenstva, jejich¾ mistrovské projevy jsem s otevøenými ústy pøímo hltal. Potí¾e se strojmistrem, proto¾e jsem nosil jenom lehkou trávu a místo pøedepsaných montérek bílý pláš»…Vzpomínky se slévaly v jeden nekrolog.
Støelecký ostrov naproti Národnímu divadlu dal podnìt k dalšímu vzpomínání: jízdy na lodièkách s mojí milovanou Katkou a¾ k nebezpeènému jezu. Podveèery strávené v její spoleènosti pøed veèerním divadelním pøedstavením. Hlava opilá láskou a spøádáním snù do budoucna…
Kdo by se byl v té dobì nadál, ¾e nás osud za pár let zavane na druhou stranu zemìkoule, kde budeme zaèínat ¾ivot od první nepopsané stránky?
Nostalgické navštìvování míst, která pro nás nìco znamenala však nepøestalo opuštìním vlasti. Èas, který mi padl do klína s odchodem do dùchodu mi dává skvìlou pøíle¾itost se vracet na dùvìrnì známá místa: bíle natøený katolický kostelík v kouzelném pøímoøském mìsteèku Penguin na Tasmánii, kde jsme se se ¾enou Máòou pøesnì pøed 40 lety brali. Cementem zaprášená papírna nìkolik kilometrù na východ, kde jsem tvrdì jako dìlník pracoval, sna¾il se nauèit nemo¾nì tì¾kou novou øeè, kde se mi v hlavì honily myšlenky na Prahu s opuštìnou maminkou a tátou spojené s výèitkami svìdomí, které nejednou pøinesly slzu do oka. Cesta vzpomínek pokraèuje na místech, kde jsme s dìtmi trávili bezstarostné dovolené a opìt si èlovìk pøipomíná pøíhody tak jako by se odehrály teprve pøed nedávnem:
Letní dovolená s pøáteli a dìtièkami v malém rybáøském koutku Victorie, Mallacoota. Je horký letní den, který jsme se rozhodli strávit na známé Betka plá¾i. Línì se povalujeme na slunci, upocená tìla svla¾ujeme v mohutných vlnách oceánu, zatímco si dìti hrají chytáním krabù. K naší nevoli spolu nemluví jinak ne¾ anglicky. S kamarády si v¾dycky øíkáme, ¾e jsme tu èeštinu s našimi dìtmi nìjak nezvládli a v konverzaci poukazujeme na Jugoslávce, Øeky, Italy a jiné národnosti, jejich¾ dìti narozené v Austrálii mluví rodnou øeèí. Vymýšlíme si sto a jednu výmluvu: od koktání dcery po které jsme vy¾adovali aby mluvila èesky, a¾ po to ¾e se jiné dìti dìtem, které neumí pøi vstupu do školy anglicky, posmívají. Nakonec si upøímnì øekneme, ¾e jsme byli líní se s dìtmi v tomto pøípadì zabývat a proto ¾e èesky bohu¾el neumí. Ale rozumí ka¾dému slovu, ujiš»ujeme se se zadostuèinìním. Jenom sveøepì odpovídají anglicky. Tak¾e nejsou úplnì zase tak pitomé, zjiš»ujeme s povdìkem.
Konverzaci o tom jak vlastnì ú¾asnì chytré jsou naše ratolesti pøerušuji tím, ¾e musím jít na toaletu. Èùrat v moøi zrovna tak jako v bazénech toti¾ odmítám, proto¾e v moøi by to mohlo škodit rybkám a na èùrání v bazénu u¾ jsem pøece jenom moc starý.
Jak tak jdu k budce vedle parkovacího prostoru nemohu si nevšimnout nablýskané Hondy, která se vyjímá mezi zaprášenými obyèejnými auty. A ejhle! Honda má diplomatické èíslo! A ještì jednou ejhle! Vedle èísla veliká znaèka CZ! “ No, tak to vidíš, takhle si bolševik-diplomat u¾ívá na úkor pracujícího lidu,” øekl jsem si. “Však ti uká¾u zaè je toho loket!” Naèe¾ jsem z mého auta vyndal papír a tu¾ku a hbitì jsem napsal: ” Tak TAKHLE vykonáváš diplomatickou slu¾bu zatímco se doma lidé døou za svìtlé zítøky v továrnách. OTEVØI DVEØE A UVIDÍŠ!” Papírek jsem strèil za stìraèe Hondy a obezøetnì se podíval kolem sebe.
Na plá¾i se kromì nás opalovalo ještì pár dalších rodin. Opodál se na písku vyvalovala tlustá dvojice-nepochybnì náš diplomat, který zøejmì nechtìl být mezi ostatními aby tøeba nenaèuchnul zrádnou ideologií. Já nenápadnì došel k našim ruèníkùm a polohlasnì jsem ¾enu Máòu a kamarády seznámil se situací. Spoleènì jsme pak pozorovali co se bude dít.
A dìlo se zakrátko. Soudruh diplomat si šel pro nìco do auta, všiml si papírku za stìraèem, který opatrnì vyndal, pøeèetl a silnì znervóznìl. V tu chvíli také vydal povel tlusté man¾elce aby pøišla, nìco jí horeènì vykládal a pak pou¾il zøejmì dobøe nacvièenou strategii, kterou ka¾dý zpravodajský dùstojník, tedy v té dobì èeský diplomat musí pou¾ít, kdy¾ mu jde o krk. Obezøetnì zaèal chodit kolem zaparkovaných aut a pátrat po èemkoliv podezøelém co by mohlo prozradit viníka. Posléze se s man¾elkou jako by nic vydal na procházku smìrem k NÁM! V tu chvíli jsme zaèali trochu propadat panice, zvláštì kdy¾ naše dìtièky, které za normálních okolností ne¾vejknou èesky, zaèaly na sebe èesky pokøikovat. Mnì zaèala tuhnout krev v ¾ilách, proto¾e jsem u¾ vidìl jak diplomat zavolá o pomoc na zneškodnìní bomby v autì a zadr¾ení èeského teroristy policii a já budu trpce litovat nerozumného kanadského vtípku.
“Nikdo nemluvit, všichni spát dokud támhle ten zlej pán a paní neodejdou,” šeptem jsem zavelel a modlil se, aby dìti èesky nevykøikovaly nìjaké pitomosti, které jsem je pracnì nauèil. Nevím co se tenkrát stalo, ale dìti pro zmìnu poslechly. Všichni jsme le¾eli na slunci pøedstíraje spánek. Dvojice nás pøešla, ani¾ by pojala podezøení ¾e jsme Èeši. Nám spadl kámen ze srdce a další pùlhodinku jsme se u¾ jen bavili jejich chováním. Diplomat se s man¾elkou usadil na kopeèku naproti parkovacímu prostoru odkud bedlivì pozoroval situaci. Nakonec se pøece jen odhodlal své auto bez úhony otevøít, sbalit vìci a odeject do svého sídla v Canbeøe. A my si potmìšile mnuli ruce jak se nám povedlo dokonale zkazit diplomatùv den u moøe na slunci…
Ze snìní mì vytrhává Mánin hlas, upozoròující, ¾e je zapotøebí ostøíhat pøerostlý trávník. Nostalgicky si povzdechnu a zavolám na Máòu ”Stejnì to ale byly príma èasy!” “Jo, to jsi ještì peèoval o zahrádku bez prošení,” zvýšeným hlasem odpovídá ¾ena.”
Nastartovaný motor sekaèky zcela pøerušuje moje vzpomínky a pøivádí mì do šedé reality všedního ¾ivota…
