Kamarádky (18)

Ve svém dosavadním životě jsem byla zvyklá žít poměrně společenským životem. Měla jsem spoustu známých, kamarádů i přátel. Bylo mezi nimi i pár, jejichž přátelství přetrvala (a zaplať pán Bůh přetrvávají) hodně a hodně let.

Jedním z nejpevnějších a nejkrásnějších přátelství bylo se Zdenkou. Už jsem se o ní zmiňovala. Ta ve věku svých "nedožitých" dvaceti jedna let odcestovala do USA za svým manželem. Brali se na dálku, a než se toto manželství naplnilo, byla to kalvárie úřední, politická, ponižující pro ni, prostě děsná. Byly to časy tak zvláštní, dnes už pro mnohé až  nepochopitelné. Do doby jejího přesunu jsme byly jako dvojčata, všechno jsme dělaly spolu, pracovaly spolu, trávily volný čas, a svěřovaly si největší tajemství. Naše přátelství vydrželo i vzdálenost tisíce mil, a léta léta času. Zatímco Zdenka si přivykala životu v ztrouchnivělé, kapitalismem a imperialismem prolezlém světě, já jsem budovala komunismus v naší republice. Vyměňovaly jsme si sáhodlouhé dopisy, které putovaly někdy i více než měsíc. Dnes, v době internetu, jako  vzpomínka na dobu kamennou. Než k ní doputovala moje zpráva, že jsem se vdala, už jsem byla málem rozvedená. Kontinuita našich příběhů se však neztrácela, věděly jsme o sobě i nadále všechno.

Tenkrát nás ve škole naučili znát všechny republiky Sovětského svazu, znala jsem nejen hlavní města, řeky, hory, ale co se kde těží, vyrábí či pěstuje ( nejvíc mně v hlavě ulpěla Ropa - Baku). Kdybych se ještě doučila, kolik má která sovětská republika obyvatel v danou hodinu a minutu, o Sovětském svazu bych věděla všechno.

O Státech amerických jsem věděla jen to, k čemu nás připustili, což zhruba obnášelo informace, že Spojené státy americké se skládají z více států, a sousedí na severu s Kanadou. A že tam tyjí z krve dělníků. Zdeniny informace jsem proto hltala jako slovo boží, i když občas nějaký dopis prostě nedorazil. Asi v něm byly závadné informace - třeba, že si koupila nové auto, nebo byla na koncertě Barbary Streisandové. 

Pečlivě jsem sledovala její pohyb ve školním atlasu, kde jsem lupou hledala místa, kudy putovala, stěhovala se a žila. Netušila jsem třeba, že Washington je nejen město, ale na druhé straně také stát. Proto když napsala, že se přestěhovala do Washingtonu, namalovala jsem si kolečko kolem tohoto města. Roky trvalo, než jsem přišla na svůj omyl!

Teď, po dvaceti pěti letech jsme se mohly konečně setkat!

První informaci, že se stěhuji já do Sacramenta přijala kupodivu chladně. Nechápala jsem to.

Já jsem byla ve stavu euforie, a setkání s ní jsem brala jako bonus.

Když jsem však viděla na mapě, jak daleko to k sobě vlastně budeme mít, užasla jsem. Jet na weekend třeba z Finska do Tunisu asi není dost dobře možné. Takové představy, jako měla moje sousedka - "Hele, ty jedeš do tý Ameriky, já tam mám spolužačku, mohla bys ji navštívit", jsem měla bohužel i já. Pohled na mapu je jedna věc, porovnání vzdáleností a na vlastní zkušenost prožité cestování věc druhá. Ani můj brouček sladký neprojevil pražádného nadšení nad mou touhou setkat se s přítelkyní, se kterou jsem se naposled viděla, když jsem měla dlouhé vlasy, dlouhé štíhlé nohy a představu, že svět mně leží u nohou. Neměla jsem nastupující křečové žíly, barvou maskovaný šedivý vlas, a podle vyskakující vrásky. Vytrvala jsem však, a soustavným nátlakem jsem nakonec docílila toho, že setkání se uskutečnilo!

Naštěstí - asi po třech měsících mého pobytu v USA - jela Zdenka "kousek" od nás na rodinné setkání, do Rena. Ano, bylo to skoro na půl cesty. Domluvily jsme se tedy, že my tam přijedeme také, abychom se viděly.

Přípravy na cestu do malého Las Vegas neprobíhaly za bouřlivého nadšení mého druha. Téměř hmatatelně jsem cítila jeho nechuť a odpor. V té době mne však ještě miloval, a podvolil se. Cestovali jsme téměř celý den. Přes hory, přes doly, ( mé zlaté parohy!, kde se pasou?)

Setkat jsme se měly v místě s podivným názvem "Cirkus Cirkus". 

Když jsme dorazili do Rena, byla jsem ohromena. Casina, casina, casina - hotely, bary, a v tom zmatku se máme potkat? Mé zděšení umocnila budova Cirkus Cirkusu. Obrovská! Když jsme se konečně dorvali dovnitř, má představa setkání se zhroutila. Tady? TADY se přece nikdy nemůžeme potkat! Nestanovili jsme si žádný přesný čas ani přesné místo, třeba - u dvacáté rulety vpravo. Smísili jsme se s mraveništěm různorodých lidiček, a podle mého názoru zcela nesystematicky a chaoticky začali procházet tím mumrajem. Líbilo se mně vášnivé zaujetí jednotlivých hráčů. Však jsem zápalu hry také nakonec podlehla. Je to démon! Vášeň a droga! Stačí se drápkem chytnout, a HUŽ to jede! Navíc servírovali ti vyškolení pábitelé zadarmo drinky. "Jen jednou .", žebronila jsem!

Vložila jsem do hry 58 dolarů. Vyhrávala jsem 100 dolarů, a nadšení mne rozpálilo. Když jsem prohrávala 25 dolarů, byla jsem násilím odvlečena, za hlasitého mého protestu, že teď, teď se mi konečně musí začít dařit!

Zatím jsem se ale  rozkoukávala a snažila se vyznat v tom nepředstavitelném galimatyáši. Už jsme chodili asi půl hodiny, a já byla přesvědčena, že budu vbrzku odvelena zpět do auta směr ZPÁTKY. To přece nemělo smysl!

"Danooooo!", zaslechla jsem zvláštní zvolání mého jména. Na jednom z padesáti různých schodišť stála skupina lidí, a z toho klubka se vynořila postava ženy, která se ke mně rozběhla.

"Zdeno.", vydechla jsem. Začaly jsme se smát, a brečet zároveň. Objaly jsme se, a pak dlouho mlčely. Nebylo co říct.

Po delší době jsme se na sebe podívaly, a zřejmě obě hodnotily zub času, který na nás svorně zapracoval. Můj skoromuž, vždy velící a pevně v rukou držící jakýkoliv vývoj,nestačil ani vydechnout, a Zdena už rozhodla:

"Vy si běžte s mým manželem zahrát, a já s Danou pojedeme ven..". Rozhodné prohlášení, žádná reakce. Tenkrát jsem nestačila postřehnout obrovskou nevoli mého již okupanta, který to nejen nedovolil, ale ani ho to nenapadlo, že bych odjela někam a bez něho! Zdena mne popadla za loket a manévrovala ven. Chtěla být se mnou sama. Já jsem byla tak ohromena tímto setkáním, že jsem neprotestovala. Nasedli jsme do taxíku, a začala pravá sranda! Já jsem jí nerozuměla ani slovo! Je pravda, že už dvacet pět let nepromluvila česky. Psaný projev - to trénovala se mnou, ale česky neměla s kým promluvit. Velmi těžko hledala české výrazy, a než vypotila větu, rostla jsem jak salát!  Přízvuk, kterým nasákla, naše dorozumívání značně zhatil. Nebyla to taková rádoby Čechoameričanka, která po pár měsících říká takové to Oukéj, jés, enyvej, a Vaú! Strašně  moc chtěla, ale lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Tak jsem se snažila mluvit anglicky, a tak zoufale mně to nešlo! Ona se tak moc snažila mluvit česky, a ještě více zoufale jí to nešlo taky. S tím jsme nepočítaly! Asi po půl hodině jsme vystoupily a vešly do nějakého obrovského obchodního domu.

"Vyber si, co chceš, chci ti něco koupit", pracně vyrobila českou větu, s evidentním úsilím. To teda  bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky! Bránila jsem se, že nic nepotřebuji, všechno mám, a bylo to pravda ( po  návratu domů při vyprávění toho, co se událo,  můj drahý opáčil: "Nemáme příbory!" Doufala jsem, že je to pokus o humor. Dneska vím, že to myslel vážně.)

Sedly jsme si do kavárničky a snažily se povídat si. Po nějaké době už to bylo lepší, ale stále ta spontánnost chyběla. Zkoumavě se na mně dívala svýma nezměněnýma krásnýma modrýma očima, ve kterých se zračily obavy, strach, nedůvěra.

Dávala mně rady, co si můžu a co nemůžu dovolit v této  společnosti, ptala se, kdy a kde půjdu pracovat, a nesmírně se divila, že nechodím do žádné školy, že se neučím anglicky v nějakém intenzivním kurzu.  Měla pravdu. Až později jsem při rekonstrukci dění pochopila, proč měla takové obavy. Různé příběhy, které jsem pak vyslechla, o kterých jsem se doslechla, byly hrůzostrašné. Mohla jsem dopadnout opravdu hodně zle, ale neměla jsem o tom ani ponětí. Takových naivních postav, které si myslely, že přijdou, uvidí a zvítězí, pohřbila Amerika dost. V závěru mého bytí v Americe se mně pokusila hodit záchranné lano, ale můj panovník ho odchytil dřív, uřezal  a odhodil. Vůbec si nepřál, ať se dále stýkáme. Vrčel, když telefonovala, stál vedle mne, poslouchal a komentoval. Dopisy cenzuroval, a nařídil, o čem psát můžu, a o čem ne. Mé kamarádství se Zdenou nebylo jediné, které sabotoval. Postupně jsem zjišťovala, že domů píšu čím dál okleštěnější dopisy, podléhám jeho představám, s kým se mám a nemám stýkat. Postupně se vztahy s přáteli i rodinou začaly podobat frašce, kdy jsem nepsala já, ale vlastně on. A já se nechala manipulovat.

Nebránila jsem se. To už jsem byla ve stavu ne zcela příčetném, protože já jsem byla on, on byl já, ale bohužel jen jednostranně. ON zůstal stále ON, jen já jsem se do něho nějak vcucla, stala se součástí jeho mozku, jeho duše, převzala jsem jeho názory, životní styl, způsob krájení masa i pití kávy. Byla jsem jako loutka, a nitkami tahal on. Bravurně. Tak, že jsem to ani nepostřehla.

Jen jednou se mně v hlavě rozsvítilo, ale jen na pár minut. Byl to týden, kdy se a) šetřilo, b) jsem byla neschopná, c) chtěla jsem nebýt.

Když mně asi po desáté něco vytýkal, najednou jsem si připadala jako můj pes. Ano, měla jsem co jíst, a vybrané krmě! Měla jsem přepychový pelíšek, a páníček mne i v dobré náladě drbal za ouškem. Když jsem byla moc hodná, jel mne i vyvenčit, za odměnu. Snad. Už chybělo jen panáčkování, ale vlastně nechybělo. Panáčkovala jsem o stošest, podávala pac, jen ocáskem jsem vrtět neuměla.

Chtělo se mně výt jak psovi! Ale byla jsem pes cvičený, tedy - vycvičený!, poslušný a vděčný. Ani jsem neštěkla, jen jsem se schoulila do své boudičky, a oddaným okem sledovala, kdy se páníčkovi zlepší nálada. Někdy jsem se dočkala, někdy jsem s kňučením přilezla po čtyřech a odprosila za něco, o čem jsem neměla ani potuchy. Nevěřte tomu, že pes, který má co jíst, má kde bydlet, a má všechny materiální podmínky, které jsou k žití potřeba, je šťastný! I kdyby měl pelíšek z hedvábí, misku ze zlata, a vodící šňůru z diamantů! Pokud ho nemilujete, nejste k němu tolerantní, chápaví, neberete jeho kousky s úsměvem, nesdílíte s ním jeho starosti i radosti, necítíte s ním, pejsek asi bude chřadnout, vadnout, nebo se z něho stane pes útočný a zlý.

Já jsem postupem času začala chřadnout.

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.