Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. Spolu s vámi se sna¾íme zabránit této ztrátì.
Pøeneste se s námi do vzpomínek, pøíbìhù èi støípkù ze ¾ivota krajanky, která ¾ije v Kanadì. Vzpomínky vznikají daleko za moøem a jsou bez diakritiky. Nu co¾, nevadí, na jejich zajímavosti to nic nemìní…
Strecha a slunny den
Zapla jsem bednu abych se podivala na predpoved pocasi, ale zrovna bezi film u ktereho jsem minule usnula nekde v polovine, tak se divam a pisu kdyz je zase nejaka urvana reklama na nejake jidlo. Jeste ze jsem zrovna spraskla veceri, jinak bych uz stala u lednice.
V nedeli nechodim do prace moc rada, musim brzy vstavat, a je tam vzdycky narvano. Ale prese vsechno to dnes byl hezky den. Na obed jsme jako obvykle zapadli do Gazebo. Jedna kolegyne se k nam pozdeji pridala, jeji prvni otazka byla, proc se tak hezky usmivam, a jake jsem mela horke rande v mych volnych dnech. Rada jsem ji o mem horkem randeti informovala. Stravila jsem jeden den uklidem a pranim pradla, druhy den vysvitlo v poledne slunicko, tak jsem si hrala na strese.
Mela jsem dva "horke" napadniky, jeden byl Kladivo a druhy krabice Hrebiku. S nadsenim jsem vypravela a pochvalovala jsem, jak kousek udelam, pak se jdu posadit se salkem kavy a koukam na to, zase tam vylezu, kousek zase udelam, pak do me najednou strci nejaka vetvicka tak se ohlednu, uvidim nadherne ostruziny, tak se do nich pustim, pochutnavam si na nich a na strechu zapomenu.
Po chvili labuzniceni se citim provinile a zase kousek udelam, slunicko mi prijemne hreje do zad, tak se tam natahnu a koukam chvili na mracky a je mi strasne dobre, oci se mi priviraji jako nejake kocce, pak zase slezu dolu, jdu si pro sklenku mleka, ktereho je v lednici nadmiru a neco k jidlu, zase se posadim a koukam, proste nespecham, hraju si.
Druha kolegyne se pohorsovala, ze jsem ji to nerekla, naopak jsem si stezovala, ze me boli zada, kdyz jsem se pro neco sehnula. No to je z toho jak vecne lezu nahoru a dolu po ¾ebráku, abych okoukla zpovzdali, jestli ta bouda na zahrade vypada trosku slusneji nebo jsem tomu dala na frak. Obdivovat svoji snahu o vylepseni vzhledu te monstrosity prece musim.
Jenze jsem porad obdivovala nebo se vyhrivala na slunicku, setmelo se a strecha ceka na dalsi weekend. Jsem rada, myslim, ze se s tim loudam, abych se mela na co vymlouvat. Kdyz mi neverite, prijdte se na me podivat, najdete me na strese, delam prece v tech mych starych dzinach a triku plnem zahadne umistenych direk urcenych k vetrani, (je to moje nejoblibenejsi a zarovan nejstarsi triko, ktere zazilo takovychhle napaditych projektu uz par, a snad jeste na jednu akci vydrzi pohramade), strasne dulezitou praci..
Rada si s kazdym chvilku pokecam a nesmirne me tesi, ze se konecne na nekoho muzu dokonce divat svrchu. Nemam cas nekam s nekym jit, zvlast ne na nejake horke rande. Z toho koukaji jen budouci potize, at je ma ten kdo o ne stoji. Ja jsem prece rozumny tvor, v mych letech se vzrusovat by mohlo vyvolat srdecni mrtvicku a kdo by pak na tu strechu misto me lezl?
Navic, minuly podzim jsem dostala ty dehtove dosky zadara. Byly to zbytky roztrhanych polovicnich baliku. Vem si kolik chces, jen at nam to tu uz nedela ostudu, prohlasil vedouci prodejny na muj dotaz kolik ten odpad stoji. Tak jsem si jich nabrala co se mi veslo do auta. Vylozila jsem je doma a jela pro dalsi varku, zadara je zadara, jinak me to bude stat par stovek, radsi je utratim za jinou hloupost. Jenomze nejaky chytrak si zatim pospisil a predbehnul me, uz tam zadne nezbyly. Nelitovala jsem toho moc, konecne, i pul baliku byl na me tezky jako hrom, musela jsem kazdy balik rozpulit abych je do toho auta uzvedla. Nektere byly trosku poskozene, ale to se nadherne ustrihne a prida kousek z jine. Kazdy balik je jine barvy, ale jsou prece jenom nove, tak o co jde? Ta mozaika co z nich vytvarim je vysostne umelecke dilo. Kazdy jiny by sel a zakoupil dosky stejne barvy, skutecne je mi zahadou, proc to lidi delaji.
Udelat strechu z dosek stejne barvy prece dokaze kazdy hloupy Moula. Ja rozhodne zadna hloupa pani Moula nejsem. Rozlozim si je po strese, jdu to okouknout z dalky, prelozim je kde se mi to libi vic, a statecne je zatlucu do strechy. Takhle ma prece spravna bouda na zahrade vypadat. Koukam na ni z kuchyne kazdy den, tak at mam na co koukat. Jsem prece vytvarnik, tak musim vytvaret pohledu liba dila. A at mi nikdo netvrdi ze jsem exentrik. To rozhodne nejsem. Nebo jsem?
Ted si nejsem jista, budu si asi muset delat znamenka. Za kazdy kladny posudek povesim ze strechy kvetinac. Mozna i s kytkama, to se rozhodnu pozdeji. Za kazdy negativni posudek povesim ze strechy starou deravou ponozku, nemuzu najit dve stejne delky nebo barvy, ale mam jich tu schovany plny pytel pro kamaradku. Tvrdi mi, ze je to lepsi nez stavet pro dobytek plot. Povesi je na snuru a dobytek zustane na jeji strane pozemku, tam kde ma byt plot.. Jsem zvedava, jak to dopadne.
Mozna to bude dalsi vytvarne dilo. Uz se tesim na vysledek. Rozhodne musim udelat BBQ party na oslavu ukonceni meho nadherneho vytvoru, tedy az nebo jestli ho vubec letos dodelam, to zalezi na slunicku. A vrazim kazdemu na privitanou do ruky kvetinac, ponozku a kus papiru s vysvetlenim, jak je pouzit. Kdybych jim to vysvetlovala, mozna bych to musela opakovat nekolikrat. Takhle si to navstevnici muzou nekolikrat precist a vykonat jejich povinost… podepsat to a POVESIT! Kvetinac nebo fusekli, konecne je mi to stejne jedno co tam kdo povesi. Budu se na to s potesenim koukat a planovat, jak se komu za tu fusekli pomstim.
Milada Valhova
