Musím se pøiznat, ¾e jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou èeštinu przním anglikanismy a to snad ještì více, ne¾ se dìlá v Èesku. A to je co øíct! S man¾elkou konverzuji lámanou èeštinou, s dìtmi výhradnì anglicky. Na èeské filmy se nemohu dívat, pakli¾e nejsou opatøené anglickými titulky, proto¾e soudobé èeštinì zkrátka nerozumím. Hlavnì tìm sprostým slovùm. Po ètyøiceti letech ¾ivota v Austrálii na rodnou hroudu zùstaly zaml¾ené vzpomínky, které se nostalgicky o¾iví u piva. O èeskou politiku jsem se pøestal ji¾ dávno zajímat a za srdce mì chytne ještì tak èeská klasická muzika a písnièky Jiøího Suchého. A pøece, navzdory tomu, ¾e jsem mrzký odrodilec, jsem se zatetelil štìstím, kdy¾ mocný poryv listopadové vichøice v roce 1989 odvál ¾eleznou oponu rozdìlující svìt a dal šanci lidem znova ¾ít, jak se sluší a patøí v opìt svobodné, demokratické zemi.
Odrodilec, neodrodilec, kdy¾ se neuvìøitelné stalo skutkem a bolševik mìl šmytec (jak však víme, bohu¾el ne na v¾dycky), vydal jsem se po mnoha letech na “obchùzku” do rodné hroudy.
Praha, pìt mìsícù po sametové revoluci, mì pøivítala rozkvetlými šeøíky a š»astnými lidmi, kteøí nikdy nevìøili, ¾e se jednou budou moci zbavit okovù komunismu. Neuvìøitelná euforie vládla zemi. Do nedávna ujaømený národ se smál, veselil, lidé k sobì náhle byli vlídní, ohleduplní a plní optimismu nadšenì plánovali lepší zítøky pro sebe a své dìti.
Plánovala i federální vláda. Jak zotavit zdevastovanou ekonomickou základnu zemì, jak zdemokratizovat zatuchlou státní byrokracii a nefungující sí» státních podnikù a slu¾eb. Jedna z priorit plánovaných zmìn byl lidmi tolik obávaný a nenávidìný policejní aparát republiky. Zmìny se odehrály i bìhem mé návštìvy tehdejšího Èeskoslovenska. K veliké úlevì obèanù byla šmahem zrušena Stb. Toto oslavovali nejenom obèané, ale i „normální“ pøíslušníci policie, hlavnì pak profesionální pøíslušníci policie kriminální, kteøí takøka pøes noc „podìdili” špièkové technické vybavení vèetnì èerných automobilù znaèky Volha, na které mìli lidi neblahé vzpomínky. Zaèalo se také serióznì uva¾ovat o tom, jaké policejní programy a strategie fungující na Západì by se mohly pøevzít a pøizpùsobit èeským podmínkám.
Své nové kolegy od fochu jsem navštívil na jejich pracovištích bìhem své návštìvy mnohokrát. K mému údivu mi kolegové upøímnì pochválili moji ryzí pra¾skou èeštinu i s jejím typickým „zpíváním“. Chtìlo to ovšem hodnì piv ochotnì placených èeskými poldy, abych se uvolnil a dal prùbìh jadrné èeštinì, kterou jsem dodnes nezapomnìl a kterou oni velice ocenili. Bìhem jedné z našich dlouhých diskuzí, které se vedly vìtšinou v silnì zaèouzené hospodì „U policejního hejtmana” o tom, co by obrozená policie mìla v zemi ve prospìch spoleènosti dìlat, dostal silnì pijící plukovník Hrzán ú¾asný nápad, ¾e bych jim mohl do Prahy na nìjaký èas pøijet pøedat své zkušenosti. Zkrátka pøišel na nápad, ¾e bych mìl do Prahy pøijet na nìkolikamìsíèní slu¾ební cestu a pomoci Èeskoslovensku zalo¾it tak zvanou Cizineckou policii. Slovo dalo slovo, pøipili jsme si na to a papaláš slíbil, ¾e to na pøíslušných místech zaøídí, „proto¾e teï se dìjí historický zmìny a je nutný se obrátit na Západ o pomoc.”
Zkraje jsem si myslel, ¾e jde jen o takový pivní ¾ert, na který se ráno, kdy¾ se hlavinka opìt dá do pùvodního poøádku, zapomene. Ale jak jsem pozdìji zjistil, mýlil jsem se. Vùbec mi to však nevadilo, proto¾e, by» odrodilec, návštìva Prahy mì pìknì vzala za srdce a øekl jsem si, ¾e jestli¾e je v mých mo¾nostech nìco pro rodnou zemi udìlat, rád pomohu. Proè ne? Je to tak trochu moje povinnost, ¾e ano. Nìjaké zkušenosti s podobnou vìcí mám z Austrálie, tak o co jde! A kromì toho mi v Praze dìsnì chutnala strava a èeské pivo. O ¾enských nemluvì! Pøíle¾itost jako vyšitá, øíkal jsem si.
Plukovník Hrzán se èinil. Za nìkolik mìsícù pøišlo oficiální pozvání z Ministerstva vnitra spolu se ¾ádostí o praktickou pomoc novì obrozené Èeskoslovenské republice pøi zakládání demokratických policejních struktur, zejména pøi zakládání Cizinecké policie. Zatetelil jsem se radostí a pøes byrokratický aparát viktoriánské policie jsem poslal ¾ádost premiéru státu Victoria s doporuèením, ¾e by Austrálie mìla ¾ádosti vyhovìt a na tøi mìsíce mì uvolnit pracovat na projektu ustanovení Cizinecké policie v Èeskoslovensku. Mùj tøímìsíèní plat a expertiza by byly vìnovány novému demokratickému Èeskoslovensku vládou státu Victoria. Premiér velkoryse doporuèení schválil a já zaèal plánovat slu¾ební cestu pomáhat vlasti. Plukovníku Hrzánovi jsem nejenom podìkoval za vykonanou slu¾bu, ale také dal na vìdomí, ¾e na federálních úøadech po¾aduji pouze zpáteèní letenku a pøíspìvek na stravné, jeho¾ výše by mìla být ustanovena podle platných pøedpisù. Na bydlení jsem peníze nevy¾adoval, proto¾e bych bydlel v Praze u maminky. Mùj plat, jak bylo schváleno premiérem, by byl vyplacen Austrálii. Všechno jasný. Jen naplánovat datum odjezdu a všechno je v pohodì, jak se øíká správnì èesky.
Èas vesele ubíhal, já mìl takøka zapakováno, s man¾elkou jsem mìl nesèetné veèeøe na rozlouèení, zpráva o nezištné pomoci Austrálie Èeskoslovensku probìhla sdìlovacími prostøedky a …stále nic. Dva týdny pøed pøedpokládaným odjezdem jsem bombardoval Prahu zoufalými dopisy. Co se dìje? Kde je letenka? Mám sbalíno, jen odject. ®ena a dìti jásají, ¾e se mì na tøi mìsíce zbaví, ¾e je nikdo nebude sekýrovat! Tak kde to k sakru vázne?
Ticho po pìšinì…Èeskoslovensko mlèelo jako zaøezaný.
Nakonec došel dopis. V ušmudlané obálce, strojem na»ukaná jedna vìta na za¾loutlém papíru sdìlující, ¾e díky nedostatku financí se moje slu¾ební cesta do Èeskoslovenska nemù¾e uskuteènit. Bli¾ší údaje podá Èeskoslovenský zastupitelský úøad v Austrálii. Teèka. Konec.
Tak takovému jednání jsem nemohl uvìøit. Následovalo trpké zklamání a korespondence s kamarádem plukovníkem, který se propadal hanbou a nemìl dostatek slov na omluvu. Øekl mi, ¾e se tak rozèílil, ¾e málem se vším praštil a z policie rezignoval. Na ministerstvu mu prý nikdo nedal vysvìtlení, proè pan ministr moji slu¾ební cestu zamítl.
Pøípadu se ochotnì ujala v té dobì èeskoslovenská ambasadorka v Austrálii, Dr Moserová. Zkoušela, zkoušela, ovšem marnì. Nakonec mi s omluvami zavolala a øekla, ¾e mi nemù¾e podat ¾ádné bli¾ší vysvìtlení, proto¾e Vnitro zkrátka a dobøe vùbec nereaguje na její korespondenci v této vìci. ®e by v obrozeném Èeskoslovensku pøe¾ívaly staré struktury? Teï, po sedmnácti letech po sametové revoluci víme, ¾e tomu tak bohu¾el je.
Rok èi dva po mojí zamítnuté slu¾ební cestì do Prahy zavítal na slu¾ební cestì do Melbourne impozantní èeský politik s prošedivìlou høívou na hlavì, moderními brýlemi a s knírkem. Tento pán byl hostem èeské a slovenské komunity, ke které v Sokole promluvil starostlivým hlasem s neklamnou dikcí uèitele. Návštìvy vyu¾il k tomu, aby krajanùm pìknì pomalouèku a srozumitelnì vysvìtlil a objasnil dùle¾ité politické zmìny v naší rodné zemi a zodpovìdìl všeteèné otázky lidí prahnoucích po informacích. Kdy¾ se jeden pán zdvoøile otázal, jak je to s restitucí a jestli má právo na vrácení komunisty ukradeného èin¾áku, distingovaný politik se trochu zakabonil a pak benevolentnì, opìt pomalu a zøetelnì vysvìtlil, ¾e je nemorální, aby se emigranti, kteøí se na tom materiálnì mají tak bájeènì, ¾e mnozí vlastní a¾ tøi domy, zajímali o restituci majetku, zatímco Èeskoslovensko potøebuje ka¾dý halíø, aby se vzpamatovalo z ekonomického marastu zapøíèinìného komunistickou vládou.
Po hlasitých protestech krajánci vzácnou návštìvu pøestali poslouchat a s nadšením se vrhli na vychladlé párky a teplající pivo. Kupodivu po skonèení informaèního veèírku z nìjakého záhadného dùvodu nikdo netleskal…
Vyhledal jsem tenkrát tohoto prošedivìlého politika a v rychlosti mu vysvìtlil situaci ohlednì nesplnìné touhy pomoci rodné zemi. Vyslechl mne, potom se na mne svrchu podíval, jako se uèitel dívá na neposedného školáèka, a monotónním hlasem utrousil jednu vìtu: „ A èemu se, pane, divíte? Kdy¾ vám øekli, ¾e na vaši cestu peníze nejsou, tak asi nejsou.”
A tak skonèilo moje odhodlání nebýt nenapravitelný odrodilec a nìco pro zemi, ve které mám koøeny, u¾iteèného udìlat. Cizinecká policie nakonec úspìšnì zalo¾ena byla i bez mé pomoci. Jenom jsem se pak stydìl vysvìtlovat postoj tehdejší federální vlády mým nadøízeným v Austrálii. Nestaèili kroutit hlavami…
